11 Tvo 12/2015

24. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Trestní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • TrŘ - § 29 odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 v trestní věci obviněného J. J. , stížnost tlumočnice Mgr. et Mgr. Viery Boumové, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 5 To 71/2014, a rozhodl t a k t o :
Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost tlumočnice Mgr. et Mgr. Viery Boumové zamítá .

O d ů v o d n ě n í :


Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 5 To 71/2014, bylo podle § 29 odst. 2 tr. ř Mgr. et Mgr. Viere Boumové za tlumočnický úkon spočívající v písemném překladu usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 3. 2015 z českého jazyka do slovenského přiznáno tlumočné v celkové výši 16 955,- Kč.

Proti tomuto usnesení podala tlumočnice Mgr. et Mgr. Viera Boumová stížnost,
neboť nesouhlasí se závěrem vrchního soudu, že více než polovina textu v překládaném usnesení byla převzata z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 40 T 6/2012, který již obviněná překládala, a proto překlad tohoto textu nedosahoval takové náročnosti, aby si mohla tlumočnice účtovat maximální výši v rámci stanovené sazby, když v podstatě použila již dříve učiněný překlad. Stěžovatelka zdůrazňuje, že ze zadání překladu nebo při komunikaci s vrchním soudem nebylo vůbec zmíněno, že určitá část textu je převzatá, a tedy že ji nemusí překládat, případně že má udělat pouze revizi textu. Soud ji na toto nijak neupozornil, přičemž jako tlumočnice nemůže rozhodovat o tom, která část textu má nebo nemá být přeložena, a proto splnila zadání soudu a přeložila celé toto usnesení, aniž by použila jakoukoliv část z dříve přeloženého rozsudku. Za účelem dodržení terminologie si sice tento rozsudek dohledala, narazila však přinejmenším na drobné změny textu. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že se nejednalo o náročný překlad. Náročnost totiž shledává právě v podobnosti českého a slovenského jazyka, která vyžaduje nepřetržitou soustředěnost, aby nedošlo k použití nesprávných výrazů. Zároveň se jednalo o náročný případ, když značná část textu obsahovala podobné popisy skutku obviněného, které se lišily pouze v drobnostech. Stěžovatelka se také neztotožňuje se závěrem vrchního soudu, že na téměř 14 stranách přeloženého textu se nachází jen tabulky s čísly, které nelze zahrnovat do účtovaného tlumočného, a to navíc v situaci, kdy si tlumočnice od soudu vyžádala elektronickou verzi překládaného usnesení jako pomůcku k překladu. Namítá, že ačkoliv si skutečně elektronickou verzi vyžádala, nebylo to za účelem zjednodušení práce, ale zajištění přesnosti, aby se nedopustila nějakého překlepu a dodržela formát textu. Souhlasí se soudem, že číslice se překládat u těchto jazyků nemusí, avšak soud nezohlednil, že jí v takovém případě minimálně náleží náhrada nákladů za vytisknutí zmíněných 14 stran ve 3 vyhotoveních. Nicméně pokud tabulka je součástí celého překladu označeného jako ověřený překlad a svázaného tlumočnickou doložkou vztahující se na celý text překladu, je pak překladem vše v něm uvedené. Pokud soud nepožadoval překlad tabulky, měl požádat o překlad částečný, tabulka by tak nebyla součástí překladu a tlumočnice by tuto část nevyúčtovala. Soud však požadoval překlad celého usnesení, jehož součástí byla i sporná tabulka, a proto má být účtována jako překlad, byť s nižší náročností. Doposud se však s takovýmto postupem nesetkala, neboť soudy vždy akceptovaly zahrnutí veškerých číselných hodnot, jmen a názvů do rozsahu celého překladu a úkon se účtoval jednotnou sazbou. Následně zdůrazňuje, že soudu neúčtovala žádná další vyhotovení, přestože překlad vystavila podle objednávky ve třech vyhotoveních. Podle pokynů komory soudních tlumočníků se stejnopisy, tj. další vyhotovení mají účtovat analogicky podle zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 50,- Kč za každou i započatou stránku. Tímto způsobem stěžovatelka mohla soudu vyúčtovat 7 700,- Kč, což však neučinila, přičemž tak nepostupovala ani u předchozích překladů v této trestní věci. Tlumočnice dále poukázala na to, že ušetřila soudu náklady na poštovné, že překlad vyhotovila za 4 týdny, ač jí nebyla lhůta stanovena, a to ve vysoké kvalitě. Na základě výše uvedeného stěžovatelka požadovala, aby bylo rozhodnuto o proplacení vyúčtovaného tlumočnického úkonu v plné výši, popřípadě sníženého u části obsahující tabulky.

Nejvyšší soud podle § 147 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že tlumočnický úkon se sestával ze 77 stran přeloženého textu, což představuje 137 normostran, za které si tlumočnice účtovala v maximálně částce předpisem stanovenou sazbu, a to 350,- Kč za jednu normostranu. Ze 137 normostran textu však 85 normostran (polovina str. 1 až polovina str. 65 přeloženého textu) obsahuje výrok o vině rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 40 T 6/2012, který již tlumočnice překládala. Překlad tohoto textu proto podle vrchního soudu nevyžadoval takovou náročnost, aby si tlumočnice účtovala maximální částku, když v podstatě použila již dříve učiněný překlad. Vrchní soud ve svém rozhodnutí totiž pouze převzal popis skutku z rozsudku soudu prvního stupně. Částku za překlad těchto 85 stran bylo proto nutné snížit a tlumočnici tudíž bylo přiznáno tlumočné v základní sazbě 100,- Kč za jednu normostranu tohoto textu. K další části přeloženého textu vrchní soud zdůraznil, že na 14 stranách se nachází jen tabulky s čísly, a proto nelze tyto strany vůbec do účtovaného tlumočného zahrnout, neboť zde nebylo co překládat. Do přiznaného tlumočného byly zahrnuty úvodní části tabulek, uvozující jednotlivé sloupce, ale samotné sloupce obsahující pouze číselná data nebyly podrobeny překladu a tak neměly být zahrnuty do vyúčtování, navíc za maximální sazbu. Tlumočnice totiž tyto tabulky pouze mechanicky přetáhla z rozhodnutí vrchního soudu, což potvrzuje i skutečnost, že si vyžádala od trestní kanceláře jako pomůcku elektronickou verzi překládaného rozhodnutí. Vrchní soud proto těchto 14 stran obsahujících tabulky vyloučil z celkového počtu stran, za které byla tlumočnici přiznána odměna. Za zbylých 24 normostran textu vrchní soud přiznal tlumočnici ve vyúčtování požadovanou maximální částku 350,- Kč na normostranu.

Nejvyšší soud nemá výhrad vůči shora uvedené argumentaci vrchního soudu. Námitku stěžovatelky, že ji vrchní soud nijak neupozornil, že 85 normostran obsahujících zcela převzatý výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně nemá být překládán, nelze považovat za relevantní, jelikož vrchní soud nekonstatoval, že u těchto 85 normostran se nejedná vůbec o překlad, resp. že by jí nepřiznal žádnou odměnu za uvedený text. Pokud by totiž soud upozornil tlumočnici, že nemá vůbec určitou část překládat, nemohla by jí být za tuto část přiznána jakákoliv odměna. Vrchní soud však s ohledem na skutečnost, že se jednalo o text, který již stěžovatelka překládala v rámci překladu rozsudku Krajského soudu v Brně, snížil jí vyúčtovanou odměnu na 100,- Kč za jednu normostranu tohoto textu, tj. přiznal ji odměnu v rámci zákonného rozpětí uvedeného v § 17 odst. 1, Pol. 3 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů. Skutečnost, že se jedná o zcela totožný text, je rozeznatelná již na první pohled, přičemž i v usnesení se výslovně uvádí, že se jedná o citaci použitou z rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť vrchní soud zde pouze zreprodukoval, čím byl obviněný soudem prvního stupně uznán vinným. Nejvyšší soud proto nepovažuje tyto námitky stěžovatelky, které navíc spíše směřovaly proti závěru, že se u předmětných 85 normostran nejedná vůbec o překlad, čímž jakoby jí nebyla přiznaná žádna odměna, za opodstatněné. S ohledem na ustanovení § 25 odst. 2 za použití § 17 odst. 1 vyhlášky č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 37/1967 Sb.“) považuje Nejvyšší soud přiznání odměny ve výši 100,- Kč za normostranu za 85 normostran obsahujících zcela totožný text, překládaný tlumočnicí již u rozsudku soudu prvního stupně, za adekvátní.

Pochybení Nejvyšší soud neshledává ani ve vynětí 14 stran obsahujících tabulky se jmény a číselnými hodnotami. K argumentaci vrchního soudu lze dodat, že tabulky včetně údajů v nich uvedených jsou v překladu učiněném tlumočnicí naprosto totožné s tabulkami v rozhodnutí, které bylo zadáno k překladu. S ohledem na přesné zachování velikosti tabulky, jejich okének, ohraničení jednotlivých sloupců, velikosti písma, typu písma a dalších aspektů, není pochyb, že tlumočnice použila tabulky přímo z rozhodnutí vrchního soudu, které si také v elektronické verzi od trestní kanceláře vyžádala. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že pokud ji soud neupozornil, že tabulka není součástí překladu, tak je nutno i tuto část považovat za překlad. Podle § 17 odst. 2 vyhlášky č. 37/1967 Sb. se totiž při písemném překladu počet stránek pro stanovení odměny tlumočníka určí vždy podle přeloženého textu. Pokud tedy bylo objektivně zjištěno, že uvedené tabulky nebyly překládány, neboť neobsahovaly text k překladu, není namístě požadovat, aby soud na tuto skutečnost upozorňoval předem, zvláště vyplývá-li z právního předpisu, že stránky neobsahující text k překladu nelze zahrnout do celkového vyčíslení normostran, za které je poskytovaná odměna. Podle argumentace stěžovatelky by v případě zadání překladu celého rozhodnutí soudu bylo nutno hodnotit vše jako součást překladu, aniž by byl brán ohled na obsah jednotlivých stránek. Takovýto postup je však nepřijatelný, neboť by překladem byly kupříkladu i stránky, které by obsahovaly obrázky nebo vzorce, případně jiné objekty, které nemají s překladem textu nic společného a u překladu písemného rozhodnutí soudu objektivně překládány nebudou. V situaci, kdy tlumočník vlastně nerealizuje svou funkci, kterou je překlad z jednoho jazyka do jiného jazyka, nýbrž pouze mechanicky „přetáhne“, příp. jiným způsobem zcela použije text z rozhodnutí v původním znění, není ani opodstatnění pro přiznání odměny za tlumočnický úkon, který ve skutečnosti v tomto rozsahu neučinil.

V souvislosti s výše zmíněnými 14 stránkami obsahujícími pouze tabulky stěžovatelka namítala, že jestli se připouští závěr, že nelze deklarované stránky zahrnovat do překladu, náležela jí alespoň náhrada nákladů za vytisknutí zmíněných stran ve 3 vyhotoveních, což soud nezohlednil. Nejvyšší soud k tomu pouze uvádí, že stěžovatelka v rámci vyúčtování neuplatnila náhradu nákladů a ani ve stížnosti výslovně neuvádí částku, která by jí měla být zaplacena jako náhrada nákladů za vytištěných 14 stránek ve 3 vyhotoveních, za které jí rozhodnutím soudu nebyla přiznána odměna. Skutečnost, že soud nesouhlasí s výší vyúčtované odměny u části překladu a nepřizná odměnu za tuto část, mu nezakládá povinnost bez návrhu se zabývat tím, zda vznikly nebo nevznikly náklady, resp. v jaké výši, v souvislosti s pořízením těchto stránek, když náklady nebyly tlumočnicí ve vyúčtování požadovány. Přitom ani ve stížnosti neučinila konkrétní návrh na přiznání určité částky za předmětných 14 stránek jako náhradu nákladů, pouze vytýkala vrchnímu soudu, že se tímto nezabýval.

Na výše uvedených závěrech nic nemění ani skutečnosti uváděné tlumočnicí ve stížnosti, že nevyúčtovala soudu náklady na další 2 vyhotovení písemného překladu, které podle objednávky soudu vyhotovila, byť k tomu byla oprávněna, a že soudu ušetřila peníze na poštovném, vyhotovila překlad v relativně krátké lhůtě a ve vysoké kvalitě, přičemž se vždy snaží vyjít soudům vstříc. Tlumočnice ve stížnosti nepožadovala náhradu nákladů za vystavení dalších dvou vyhotovení, nýbrž pouze uváděla, že mohla o náhradu žádat, avšak tak neučinila. Ačkoliv Nejvyšší soud kooperaci stěžovatelky se soudy a její snahu vyjít soudu vstříc v každém ohledu oceňuje, nemohou tyto okolnosti samy o sobě mít vliv na rozhodování o výši odměny za tlumočnický úkon, resp. ovlivňovat správně učiněný závěr soudu prvního stupně o nepřiměřenosti požadované odměny u části překládaného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. podanou stížnost tlumočnice Mgr. et Mgr. Viery Boumové jako nedůvodnou zamítl.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 24. června 2015


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu





Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tvo 12/2015, ECLI:CZ:NS:2015:11.TVO.12.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies