28 Cdo 5012/2014

03. 07. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • ObčZ 1964 - § 451
  • NOZ - § 13

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalované PHL – Sklář s.r.o., IČ 28162846, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení částky 469.164,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 73/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 55 Co 119/2009-502, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 55 Co 119/2009-502, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í


Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 2.946.872,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalované vzniknout vzhledem k užívání pozemků, jež jsou vlastnictvím žalobkyně.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 1. 2009, č. j. 12 C 73/2007-190, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 170.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 2.776.872,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok III. a IV.). Soud prvního stupně tak rozhodl, neboť dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. V řízení nebylo prokázáno, že by posuzované pozemky ve vlastnictví žalobkyně užívala žalovaná, s výjimkou pozemku parc. č. 865 v k. ú. Harrachov, na kterém stojí hotel ve vlastnictví žalované. Výši bezdůvodného obohacení zjistil soud na základě znaleckého posudku Ing. Jaroslava Novotného. Trvalým uživatelem předmětného pozemku byla Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů (dále jen „MSDUOS“), ke dni 1. 1. 2001 se právo trvalého užívání změnilo na základě ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ex lege na výpůjčku a dohodou uzavřenou mezi žalobkyní a MSDUOS výpůjčka ke dni 9. 3. 2005 zanikla. Žalovaná tak předmětný pozemek užívá bez právního důvodu.

K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 55 Co 119/2009-247, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. o zamítnutí žaloby v částce 470.920,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 469.164,- Kč s příslušenstvím, a v částce 1.756,- Kč s příslušenstvím i v nákladových výrocích rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že užíváním předmětného pozemku vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, avšak nesouhlasil se způsobem, jakým byla v řízení na prvním stupni stanovena jeho výše. Okresní soud nepřihlédl ke srovnatelné nájemní smlouvě předložené žalobkyní k prokázání výše bezdůvodného obohacení a nechal vypracovat znalecký posudek, z něhož ve svém rozhodnutí vycházel. Znalec při vypracování znaleckého posudku použil metodu kapitalizace, ač si byl vědom toho, že vhodnější by byla metoda porovnávací, z níž však vycházet nemohl pro nedostatečné množství údajů. Současně znalec učinil závěr o tom, že v daném případě se jedná o obchodně neatraktivní pozemek z důvodu zastavěnosti stavbou jiného vlastníka. Závěry znaleckého posudku odvolací soud neshledal správnými a při určení výše bezdůvodného obohacení naopak vycházel z nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a třetí osobou ohledně obdobné parcely, na níž se rovněž nachází hotel. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že si uvědomuje skutečnost, že by bylo vhodnější vyjít z více nájemních smluv, na druhou stranu však podotkl, že pozemky jsou ve významem srovnatelných rekreačních střediscích, na obou se nachází hotel a doba vzniku bezdůvodného obohacení se časově kryje s uvedenou smlouvou nájemní. Námitku žalované, že uzavření následné smlouvy kupní bylo podmíněno uzavřením smlouvy nájemní, odvolací soud nezohlednil, když vycházel z uzavřené nájemní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu, jehož platnost zpochybněna nebyla. Rovněž odvolací soud uvedl, že právě pro žalovanou je předmětný pozemek vysoce obchodně atraktivní. Ke zrušení části rozsudku soudu prvního stupně přikročil odvolací soud vzhledem k možnému promlčení části práva, když však k jeho posouzení neměl k dispozici dostatek důkazů a tvrzení. K námitce žalované stran vydržení bezplatného užívání předmětného pozemku odvolací soud uvedl, že již byla pravomocně zamítnuta žaloba, v níž se žalovaná v postavení žalobkyně domáhala určení, že předmětný pozemek je zatížen věcným břemenem trvalého a bezplatného užívání.

K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2010, č. j. 28 Cdo 4930/2009-284, zrušil rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak dovolání odmítl. Dovolací soud ve svém rozsudku konstatoval, že v posuzovaném případě nebylo možné již vypracovaný znalecký posudek zcela pominout a nahradit jej jedinou nájemní smlouvou. Odkázal na zprávu Nejvyššího soudu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1981, v níž se praví, že soud se při hodnocení důkazu znaleckým posudkem musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud nemůže přezkoumávat jeho věcnou správnost, avšak nemusí jej ani bez dalšího převzít. Domníval-li se odvolací soud, že znalecký posudek nebyl vypracován správně, mohlo v dané situaci dojít k doplnění znaleckého posudku, resp. odstranění jeho nedostatků či vypracování revizního znaleckého posudku, a proto postup, kdy odvolací soud namísto výše bezdůvodného obohacení zjištěné na základě znaleckého posudku upřednostnil výši bezdůvodného obohacení zjištěnou z jediné nájemní smlouvy uzavřené žalobkyní se třetí osobou, bezpochyby není správný. Odvolací soud se též nedostatečně zabýval námitkou dovolatelky týkající se zohlednění nájemní smlouvy uzavřené žalobkyní s třetí osobou, a sice že v daném případě bylo uzavřením nájemní smlouvy podmíněno následné uzavření smlouvy kupní. Má-li jedna ze stran v budoucnu zájem o koupi pozemku, může za určitých okolností přistoupit na vyšší nájemné, než by tomu bylo v případě, že by o následné koupi neuvažovala. Výši bezdůvodného obohacení je třeba stanovit s ohledem na výši nájemného obvyklého v daném místě a čase bez ohledu na to, kdo nemovitost užívá, takže nelze uzavřít, že pozemek je právě pro žalovanou vysoce atraktivní, neboť vlastní na něm stojící stavbu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2011, č. j. 55 Co 119/2009-428, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., jíž byla žaloba zamítnuta co do částky 469.164,- Kč s příslušenstvím, tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok II.). Odvolací soud doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem, jehož vypracováním pověřil znalecký ústav, společnost Česká znalecká, a.s. Z tohoto znaleckého posudku zjistil, že znalec Ing. Jaroslav Novotný, který vypracovával původní znalecký posudek, použil nevhodnou míru kapitalizace vycházející z úrokové statistiky u vkladů nad 3 měsíce, neboť investice do nemovitosti je investicí dlouhodobou, čemuž je třeba přizpůsobit i volbu úrokové míry s tím, že za výchozí hodnotu se považují sazby v podstatě bezrizikové investice do státních dluhopisů s delší dobou splatnosti. S ohledem na daný pozemek (zastavěný cizí stavbou), který je jako předmět prodeje reálně komoditou neprodejnou, je třeba stanovit takovou výchozí hodnotu užívaného majetku, kterou má předmět užívání pro uživatele tohoto pozemku, a ta v podstatě odpovídá ceně, kterou by musel vlastník stavby vynaložit na koupi takového pozemku v daném místě a čase, na kterém by mohl svoji stavbu následně umístit. Použití redukčního koeficientu ve výši 0,50 Ing. Novotným pro zohlednění obtížné reálné prodejnosti pozemku třetím osobám je zde iracionální a neoprávněné. Metodou přímého cenového porovnání byla hodnota nájemného stanovena v částce 856.740,- Kč a metodou stanovení nájemného z ceny pozemku v částce 654.000,- Kč, přičemž znalec se přiklonil k hodnotě stanovené z ceny pozemku. Žalovaná předložila k důkazu listinu označenou jako znalecký posudek vypracovaný společností YBN CONSULT – Znalecký ústav, s.r.o., ze dne 14. 4. 2011. Z uvedeného posudku vyplývá, že stanovení ceny obvyklého nájmu umožňuje pouze porovnávací metoda, kterou v daném případě není možné aplikovat, protože v dané lokalitě žádný trh s obdobnými nemovitostmi neexistuje. Obvyklá cena pozemku zastavěného stavbou jiného vlastníka není stejná jako u nezastavěného pozemku. Společnost Česká znalecká metodicky pochybila při výpočtu hodnoty pozemku, který byl podřízen chaotickému sběru informací mimo posuzovanou lokalitu. Naopak přístup Ing. Novotného spočívající v užití redukčního koeficientu je správný.

Odvolací soud vycházel z vypracovaného revizního znaleckého posudku. Žalovanou předložené listiny zpochybňující správnost závěrů tohoto znaleckého posudku hodnotil jako listiny vydané k jejímu požadavku. Odvolací soud nepovažoval za opodstatněnou námitku žalované, že revizní znalecký posudek vypracovala osoba, která k tomu nebyla oprávněna, neboť znalecký posudek podala právnická osoba, kterou představují osoby fyzické, a ty, které se na vypracování posudku podílely, jsou uvedeny v úvodu posudku. Je pak věcí ústavu, koho pověří vypracováním posudku. Rozdíl ve vzdělání Ing. Novotného a P. M. jakožto hlavního zpracovatele revizního znaleckého posudku je bezvýznamný v situaci, kdy nebylo prokázáno, že nižší stupeň vzdělání zpracovatele posudku vedl k nesprávným závěrům. Není ani podstatné, že P. M. není znalcem, neboť nebyl znalcem ustanoven. Neobstojí ani námitka, že listinné materiály, z nichž znalec vyházel, nemohou být podkladem pro znalecký posudek, neboť nebyly provedeny soudem jako důkazy, protože nejde o důkazy ve smyslu ustanovení § 125 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ale o podklady vyžádané znalcem a potřebné pro vypracování zadaného znaleckého posudku.

K dovolání žalované přezkoumal naposledy uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu předně pochybení, jehož se dopustil, vycházel-li při určení obvyklého nájemného dle revizního znaleckého posudku z hodnoty předmětného pozemku, jako by nebyl zastavěn stavbou jiného vlastníka, od čehož však nelze při stanovení rozsahu bezdůvodného obohacení odhlédnout, neboť by byl navozován stav neodpovídající skutečnosti a výše peněžité náhrady by nebyla ekvivalentní částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného pozemku. Odvolací soud rovněž zatížil řízení vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, neprovedl-li navrhované důkazy, aniž by svůj postup náležitě zdůvodnil. Byť další výhrady dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu nebyly shledány opodstatněnými, nastíněné nedostatky vedly Nejvyšší soud ke zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 55 Co 119/2009-502, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 469.164,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud poukázal na to, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2010, č. j. 41 C 144/2009-108, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2011, č. j. 35 Co 299/2010-300, byl žalobkyni pravomocně přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku v období od 10. 3. 2007 do 31. 12. 2008 v částce odpovídající závěrům revizního posudku vypracovaného znaleckým ústavem Česká znalecká a.s., přičemž dovolání proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3786/2011. Odvolací soud naznal, že výši obvyklého nájemného lze tedy určit dle doplnění posudku zmíněného ústavu, jímž byl zohledněn cenový vývoj ve vztahu k posuzovanému období. Takovýto postup odpovídá zásadě vyjádřené v § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), dle níž každý, kdo se domáhá soudní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již dříve rozhodnutý, jenž se s jeho shoduje v podstatných znacích. V projednávaném sporu přitom není důvodu rozhodnout jinak, neboť závěry v odkazovaných rozhodnutích jsou správné. Za daných okolností se současně jeví nadbytečným i výslech žalovanou navržených svědků. Naznačený způsob vyčíslení bezdůvodného obohacení pak vedl soud k závěru, že celková výše majetkového prospěchu nabytého žalovanou přesahuje požadovanou částku, pročež žalobě jako důvodné v přezkoumávaném rozsahu vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež pokládá napadené rozhodnutí za spočívající na nesprávném právním posouzení, jakož i na otázce řešené odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované rozsudkem tohoto soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, z čehož pak dovozuje přípustnost podaného dovolání. Odvolací soud pochybil, rozhodoval-li v podstatě na základě znaleckého posudku, jenž byl Nejvyšším soudem zhodnocen jako vadný, a pokud po znaleckém ústavu požadoval toliko doplnění posudku vypracovaného v odlišném řízení ve vztahu k témuž pozemku, nikoliv však vysvětlení, proč nevycházel ze zjištění učiněných ve vztahu k pozemkům zastavěným stavbou jiného vlastníka. Ve sporu, v němž zmiňovaný znalecký posudek obstál, bylo přitom dovolání jako nepřípustné odmítnuto, aniž by se Nejvyšší soud sporem meritorně zabýval. Opakovaná výpověď zpracovatele předmětného posudku dokládá, že vycházel z analýzy hodnot nezastavěných stavebních pozemků, což ve světle závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, nemůže obstát. Rovněž úvaha znaleckého ústavu, dle níž se ceny pozemku liší dle toho, kdo jej kupuje, je v rozporu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci označujícím zmíněnou úvahu za diskriminační. Dovolatelka zastává názor, že v daném případě není možné s ohledem na § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. aplikovat § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, což podpořila i odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 52/06 a sp. zn. IV. ÚS 215/94 vyslovující se k otázce nepřípustné retroaktivity právních norem. Chybnost právního posouzení se odvíjí i od opakovaného nedostatečného hodnocení důkazů (posudek společnosti YBN Consult – Znalecký ústav s. r. o. a vyjádření metodické sekce České komory odhadců) navržených k prokázání nesprávnosti znaleckého posudku společnosti Česká znalecká a. s., což bylo odvolacímu soudu vytknuto již zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 900/2012. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu.

Žalobkyně ve svém vyjádření podpořila správnost úvah odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítnul.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V posuzované věci lze dovolatelce přisvědčit, že otázku způsobu určení výše bezdůvodného obohacení nabytého užíváním pozemku zastavěného stavbou jiného vlastníka odvolací soud vyřešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (krom předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci dále kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014), neboť, jak je zjevné z obsahu spisu (zejména doplnění znaleckého posudku na č. l. 474 či výslechu znalce dle protokolu o jednání odvolacího soudu na č. l. 485), odvolací soud náležitě nereflektoval specifika řešeného pozemku zdůrazněná v předchozím rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž by přitom předestřel pádné a přesvědčivé argumenty, pro něž by vzpomínané judikatorní závěry neměly být aplikovatelné i v projednávaném sporu. Odvolací soud svým postupem nerespektujícím závazný právní názor vyslovený v předešlém rušícím rozsudku tohoto soudu současně zatížil řízení vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (k tomu srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 832/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1461/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004), k níž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Ač není možno přitakat dovolatelce, že by aplikaci § 13 o. z. vylučovalo intertemporální ustanovení § 3028 odst. 2 o. z., a to krom jiného z důvodu, že v souladu s § 3030 o. z. se i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, použijí ustanovení části první hlavy I. o. z., nemůže úvaha odvolacího soudu o způsobu aplikace § 13 o. z. v projednávané věci obstát jako správná. Jak podotýká i komentářová literatura, bylo by absurdní zmiňované ustanovení vykládat tak, že ke vzniku důvodného očekávání by postačovalo kupříkladu jediné, nahodilé a nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně, popřípadě tak, že by takové rozhodnutí mohlo dokonce popírat ustálenou rozhodovací praxi. Aby důvodné očekávání mohlo vzniknout, musí skutečně existovat ustálená rozhodovací praxe (srov. Lavický a kolektiv. Občanský zákoník I. Obecná část /§1 - § 654/, 1 vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 116). Zajištění jednotnosti a zákonnosti rozhodování ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení je pak v souladu s § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), úkolem Nejvyššího soudu. Bylo by naprostým popřením principů fungování soustavy obecných soudů, byly-li by s odkazem na § 13 o. z. prostřednictvím odlišného rozhodnutí soudu nižšího stupně v zásadě negovány ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i právní názor, k jehož respektování byl odvolací soud zavázán v rušícím rozhodnutí dovolacího soudu. Úvaha odvolacího soudu pomíjí, že Nejvyšší soud, nehodlá-li se odchýlit od svého již dříve vyjeveného právního názoru postupem dle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., v zájmu předvídatelnosti vlastních rozhodnutí dbá dosavadní rozhodovací praxe a nemůže ji již s ohledem na právní jistotu účastníků měnit svévolným a excesivním způsobem (k problematice předvídatelnosti soudního rozhodování a korektní změny rozhodovací praxe srov. více například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 345/2012, nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1275/10, nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2234/10, nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, a judikaturu zde odkazovanou). Měl-li by dovolací soud respektovat vlastní judikaturu a odvolací soud současně závěr vyslovený v jiném ze svých rozhodnutí, pak by v podstatě mohla vzniknout nesmyslná patová situace, v níž by Nejvyšší soud opakovaně rušil rozhodnutí odvolacího soudu, jenž by s odkazem na jiný svůj rozsudek v obdobném sporu opětovně rozhodoval v rozporu se závazným právním názorem soudu dovolacího. Ustanovení § 13 o. z. je tedy nutno vnímat v souladu se zákonnou úpravou hierarchické soustavy soudů, v níž jsou soudy nižší instance vázány právním názorem soudu vyššího stupně (viz § 226 odst. 1 o. s. ř. či § 243g o. s. ř.), a nikoliv jako nástroj jejího popření. Poukázal-li Městský soud v Praze na to, že dovolání proti rozhodnutí v analogické při vycházejícímu ze znaleckého posudku založeného na týchž premisách bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3786/2011, odmítnuto, zjevně přehlédl, že zmíněné usnesení se nezabývalo věcným přezkumem napadeného rozhodnutí, a tedy ani otázkou adekvátního způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení ve sledovaném směru, ale bylo v něm řešeno toliko to, zda se dovolatelce podařilo vymezit otázku, pro niž by na podané dovolání bylo možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu právní úpravy účinné v rozhodné době. Postup odvolacího soudu přidržujícího se ve svých úvahách rozhodnutí soudu téhož stupně a pomíjejícího ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i právní názor, k jehož respektování byl zavázán rozhodnutím dovolacího soudu, jímž bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno, tedy nemůže obstát jako správný.

Byl-li shledán chybným úsudek odvolacího soudu, jenž jej vedl k posouzení otázky rozsahu nabytého bezdůvodného obohacení výlučně dle doplnění znaleckého posudku bez zohlednění právních názorů Nejvyššího soudu, nejeví se korektním ani opomenutí důkazů navrhovaných k učinění náležitých zjištění stran výše obohacení, což navíc bylo odvolacímu soudu vytknuto již v předchozím rušícím rozhodnutí Nejvyššího soudu. I v tomto by tedy bylo možno spatřovat vadu zatěžující napadené rozhodnutí ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.

S ohledem na předestřené je zřejmé, že dovolání bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí, jakož i v rozhodnutích předchozích vydaných v průběhu řešeného sporu (v nichž byla zodpovězena i dovolatelkou opětovně zmiňovaná otázka týkající se diskriminačního způsobu stanovení rozsahu obohacení).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. července 2015



JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5012/2014, ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.5012.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies