33 Cdo 2388/2015

15. 07. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • OSŘ - § 241a odst. 2

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně MNICHOVICKÁ REALITNÍ KANCELÁŘ s. r. o. se sídlem v Mnichovicích, Masarykovo náměstí 35, identifikační číslo 480 27 740, zastoupené JUDr. Michalem Paulem, advokátem se sídlem v Praze 10, Benešovská 1897/24, proti žalovanému J. T., zastoupenému JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 136/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. ledna 2015, č. j. 19 Co 87/2015-133, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:


Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. října 2014, č. j. 23 C 136/2014-99, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. ledna 2015, č. j. 19 Co 87/2015-133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

Dovolání v posuzované věci shora uvedený postulát nesplňuje, neboť přípustnost je v něm zdůvodněna odkazem na „§ 237 odst. 1 písm. c/ OSŘ“ (tj. na ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.), kdy žalobkyně konkrétně namítá, že „ztotožnil-li se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně zcela a to včetně právního posouzení věci a v důsledku toho rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, tak zcela zjevně nesprávně posoudil právní stránku věci ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ OSŘ a tato skutečnost měla zásadní význam pro posouzení věci samé, neboť takové právní posouzení zcela pomíjí zásadní a oběma stranami sporu deklarovaný projev vůle“. Žalobkyně přitom (pravděpodobně proto, že vychází z již neúčinného znění občanského soudního řádu) nespecifikuje, které ze čtyř kritérií přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. má za splněné. Absence údaje o tom, v čem podle žalobkyně spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

Nad rámec řečeného je namístě uvést, že žalobkyně v dovolání ani neuplatnila jediný přípustný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť její dovolací námitky ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž soudům je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr, že jí nevznikl nárok na odměnu za zprostředkování prodeje nemovitostí žalovaného. Žalobkyně namítá, že „odvolací soud zcela pomíjí zásadní a oběma stranami sporu deklarovaný projev vůle“ a vytýká mu, že nevzal náležitě v úvahu, že po datu 23. 4. 2012 probíhala mezi účastníky e-mailové komunikace, že nemovitost žalovaného nadále inzerovala, a že se zúčastnila místních prohlídek se zájemci o tuto nemovitost. Oproti odvolacímu soudu pak prosazuje názor, že v řízení prokázala, že se s žalovaným dohodli na prodloužení, resp. novaci, smlouvy o zprostředkování prodeje jeho nemovitostí z 23. 4. 2012 a že k naplnění předmětu této smlouvy došlo v důsledku její činnosti, tedy že to byla právě ona, kdo získal zájemce, který si nemovitost od žalovaného koupil. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Ačkoliv žalobkyně v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovému výroku v dovolání neuplatnila.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.

V Brně dne 15. července 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2388/2015, ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2388.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies