29 Cdo 476/2013

30. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • 191/1950 Sb. - § 75
  • ObchZ - § 497
  • ObchZ - § 506
  • ObchZ - § 303

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce Mgr. J. Š., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, PSČ 603 00, proti žalovaným 1) P. V., zastoupenému JUDr. Hynkem Applem, advokátem, se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, PSČ 750 02 a 2) H. V., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 61/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2012, č. j. 7 Cmo 457/2005-231, ve znění usnesení ze dne 20. září 2012, č. j. 7 Cmo 457/2005-239, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. srpna 2012, č. j. 7 Cmo 457/2005-231, ve znění usnesení ze dne 20. září 2012, č. j. 7 Cmo 457/2005-239, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. dubna 2005, č. j. 23 Cm 61/2005-46, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 23 Sm 394/2004-10, jímž uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit původní žalobkyni (České konsolidační agentuře) částku 1,601.053,29 Kč s 6% úrokem od 1. října 2004 do zaplacení, směnečnou odměnu 5.336,80 Kč a náklady řízení.

Při posuzování důvodnosti námitek obou žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1. Dne 28. března 1997 byla mezi Českou spořitelnou, a. s. (dále jen „spořitelna“) a prvním žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. 97/021-1012254-838, na základě které spořitelna „zapůjčila“ prvnímu žalovanému částku 4,850.000,- Kč, „splatnou ke dni 31. prosince 2000, úročenou úroky ve výši 15,6 % ročně“ (dále jen „smlouva o úvěru“);

2. Dne 31. března 1999 spořitelna v souladu s obecnými úvěrovými podmínkami vypověděla smlouvu o úvěru pro prodlení prvního žalovaného se splátkami a to „ke dni doručení výpovědi“;

3. Dne 7. dubna 1999 byl notářkou JUDr. Marcelou Stokláskovou sepsán notářský zápis NZ 88/99, obsahující prohlášení prvního žalovaného o uznání dluhu a dohodu „o exekuční vykonatelnosti“, jímž „žalovaní“ uznali svůj závazek ze smlouvy o úvěru ve výši 3,896.278,33 Kč a uzavřeli dohodu o splátkách, podle níž měli dluh zaplatit v měsíčních splátkách po 40.000,- Kč počínaje červencem 1999 do října 2000, po 80.000,- Kč v listopadu a prosinci 2000, po 125.000,- Kč od ledna 2001 do prosince 2002 a ve výši 80.965,33 Kč v lednu 2002, s tím, že případný úrok z prodlení byl sjednán ve výši 15,6 % a měl být vyúčtován po zaplacení celého závazku „k ultimu měsíce února 2003“ (dále jen „notářský zápis“);

4. Celkový dluh žalovaných ke dni 7. dubna 1999 (k datu sepsání notářského zápisu) činil 3,896.278,33 Kč a ke dni 30. června 2001 (ke dni postoupení pohledávky) 4,396.061,23 Kč;

5. Dopisem ze dne 1. února 2001 sdělila spořitelna prvnímu žalovanému k jeho žádosti „o doplacení zbytku úvěru jednorázově“ a o prominutí úroku z prodlení, že ke dni 6. února 2001 činí dlužná částka 4,201.519,73 Kč a že v případě zaplacení částky 3,500.000,- Kč bude považovat závazek za splněný, přičemž „totéž“ sdělila žalovanému dopisem z 18. května 2001 s dovětkem, že dluh bude považovat za splněný, dojde-li k zaplacení do 18. června 2001;

6. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. června 2001, ve znění dodatku ze dne 16. července 2001, byla pohledávka ze smlouvy o úvěru ve výši 4,355.531,73 Kč spořitelnou postoupena Konsolidační bance Praha, s. p. ú.;

7. Dne 29. června 2001 byla částka 3,500.000,- Kč odepsána z účtu ČSOB Leasing a. s. (dále jen „společnost“) a na účet spořitelny byla připsána 2. července 2001;

8. Dopisem ze dne 16. července 2001 se spořitelna dotázala prvního žalovaného, zda má být částka 3,500.000,- Kč „přeúčtována“ na účet nového věřitele podle smlouvy o postoupení pohledávek nebo vrácena na účet odesílatele, přičemž následně byla vrácena na účet společnosti;

9. Směnka, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, je směnkou vlastní, vystavenou prvním žalovaným na řad spořitelny, zní na směnečnou sumu 1,601.053,29 Kč a obsahuje doložku, že její vyplnění se bude řídit smlouvou o vyplňovacím právu směnečném ze dne 28. března 1997. Předtisk formuláře obsahuje co do data splatnosti číslo 19, přičemž rukou je napsáno 30. září 2004 a slovy psaný údaj směnečné sumy je přeškrtnut a nahrazen slovy psaným údajem 1,601.053,- Kč.

Odkazuje na ustanovení § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně shledal nedůvodnou námitku nesrozumitelnosti údaje směnečné sumy a námitku, že směnka není splatná, uzavíraje, že: a/ není zakázáno provádět škrty a opravy směnečné listiny a tomu, kdo směnku doplnil, „nic nebránilo původní nesprávně napsaný údaj škrtnout a nahradit jej správným údajem novým“ a b/ není pochyb o tom, že směnka je splatná v roce 2004 a nikoli v roce 192004.

Ve vztahu k námitce zaplacení pohledávky směnkou zajištěné (pohledávky ze smlouvy o úvěru) akcentoval, že ujednání o splátkách je neplatné pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.), když součet vyčíslených splátek (3,880.965,33 Kč) neodpovídá uznanému závazku (3,896.278,33 Kč). Jelikož nabídka spořitelny obsažená v dopise z 18. května 2001, podle níž bude dluh považován za splněný, dojde-li k úhradě částky 3,500.000,- Kč do 18. června 2001, „marným uplynutím data 18. června 2001“ zanikla, v době zaplacení uvedené částky „se mohlo jednat nanejvýš o částečnou úhradu dluhu, která navíc byla vrácena společnosti a nebyla inkasována žalobcem ani jeho právními předchůdci“.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání prvního žalovaného (poté, co usneseními ze dne 18. července 2005, č.j. 23 Cm 61/2005-80 a ze dne 5. dubna 2006, č.j. 7 Cmo 457/2005-111, bylo rozhodnuto o procesním nástupnictví RAGON, s. r. o. a Mgr. J. Š. na straně žalobce podle ustanovení § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“) rozsudkem ze dne 27. června 2006, č. j. 7 Cmo 457/2005-127, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k odvolateli potvrdil.

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení čl. I § 75 zákona č. 191/1950 Sb. - přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož směnka splňuje všechny náležitosti vyžadované výše zmíněným ustanovením, když nelze mít žádné pochybnosti o tom, že byla splatná 30. září 2004. Na její platnost přitom nemá žádný vliv ani skutečnost, že slovní vyjádření směnečné sumy bylo přeškrtnuto a nadepsáno „vyjádřením novým“.

Uzavíraje, že notářským zápisem ze dne 7. dubna 1999 nedošlo k zániku závazku ze smlouvy o úvěru v důsledku tzv. privativní novace, když šlo pouze o uznání dluhu ze smlouvy o úvěru a o dohodu „o exekuční vykonatelnosti“ notářského zápisu a že směnkou zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru nezanikla ani platbou ve výši 3,500.000,- Kč, jelikož „uvedená částka byla plátci vrácena zpět“, shledal odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně správným.

Nejvyšší soud k dovolání prvního žalovaného výše zmíněný rozsudek odvolacího soudu rozsudkem ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1693/2006, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Přitom - cituje ustanovení § 324 a § 332 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) - zdůraznil, že v projednávané věci je nepochybné, že směnka, o jejíž úhradě soud prvního stupně rozhodl směnečným platebním rozkazem, byla vystavena k zajištění pohledávky spořitelny vůči prvnímu žalovanému ze smlouvy o úvěru. Jelikož závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obch. zák.) se bez ohledu na povahu účastníků řídí třetí částí obchodního zákoníku [§ 261 odst. 3 písm. d) obch. zák.], uplatní se i na řešení otázky zániku pohledávky úprava obsažená v ustanoveních § 324 a násl. obch. zák. Současně uzavřel, že poskytne-li věřiteli plnění se souhlasem dlužníka třetí osoba, potom − jsou-li splněny podmínky vyžadované ustanovením § 332 odst. 1 obch. zák. (tj. jde-li o plnění závazku, které není vázáno na osobní vlastnosti dlužníka) − závazek dlužníka v rozsahu poskytnutého plnění zaniká. Skutečnost, že věřitel poskytnuté plnění třetí osobě vrátí, přitom nemá za následek „obnovení“ již zaniklého závazku dlužníka, nýbrž vznik pohledávky věřitele za třetí osobou z titulu bezdůvodného obohacení. Jelikož se odvolací soud otázkou zániku závazku prvního žalovaného z pohledu ustanovení § 332 odst. 1 obch. zák. nezabýval, shledal jeho právní posouzení věci neúplným a tudíž i nesprávným. Odvolacímu soudu pak uložil, aby vyhodnotil, zda byly splněny předpoklady určené ustanovením § 526 odst. 1 větou první obč. zák. (tj. předpoklady, za kterých se dlužník zprostí závazku plněním postupiteli) a ustanovením § 339 obch. zák. (tj. předpoklady pro placení prostřednictvím banky). Konečně odvolacímu soudu uložil posoudit, zda s ohledem na „prohlášení spořitelny“ ze dne 1. února a 18. května 2001 plněním třetí osoby zanikla směnkou zajištěná pohledávka spořitelny ze smlouvy o úvěru i v rozsahu převyšujícím částku 3,500.000,- Kč.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. května 2009, č. j. 7 Cmo 457/2005-127 (počínaje tímto rozsudkem je spis nesprávně číslován, když protokol o vyhlášení rozsudku se nachází na č. l. 183, protokol o hlasování na č. l. 184 a následně se nachází první strana rozsudku, která má č. l. 127, místo správného č. l. 185) − jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem ve shora zmíněném kasačním rozsudku − rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil.

Odvolací soud „především konstatoval“, že mezi účastníky řízení není sporu o tom, že směnka byla vystavena k zajištění závazků prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru, že šlo původně o blankosměnku, k níž byla uzavřena smlouva o vyplňovacím právu, kterou první žalovaný udělil spořitelně právo do směnky doplnit chybějící náležitosti, a to směnečnou sumu a datum splatnosti. „Mezi účastníky rovněž není sporu o tom, že smlouva o úvěru v souladu s dodatkem č. 4 byla spořitelnou vypovězena dnem 31. března 1999“. „Spornou tak zůstává otázka, zda a kdy došlo k zániku pohledávky směnkou zajištěné“.

V tomto směru odvolací soud - odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně a skutková zjištění, jež učinil sám v odvolacím řízení - uzavřel, že „poté, kdy došlo dne 31. března 1999 k výpovědi smlouvy o úvěru“ a první žalovaný formou notářského zápisu ze dne 7. dubna 1999 uznal svůj závazek vůči spořitelně co do důvodu i výše v celkové částce 3,896.278,33 Kč, bylo přímo prvním žalovaným na dluh zaplaceno formou splátek 720.000,- Kč. Následně − poté, kdy spořitelna vyhověla žádosti prvního žalovaného o možnost jednorázového zaplacení dluhu a současně uvedla číslo účtu, na který měla být jednorázová splátka, kterou sama vyčíslila na 3,500.000,- Kč, zaplacena − byla takto určená částka uhrazena společností (připsána na spořitelnou označený účet) dne 2. července 2001.

V obchodních vztazích obecně platí − pokračoval odvolací soud − že „závazek může být splněn i jinou osobou než-li dlužníkem, není-li jeho plnění vázáno na osobní vlastnosti dlužníka, což u zaplacení peněžní částky nepřichází v úvahu, a současně je zákonem dána povinnost věřiteli přijmout takovéto plnění nabídnuté třetí osobou pouze s jedinou podmínkou, a sice, že s tímto plněním dlužník souhlasí (§ 332 odst. 1 obch. zák.)“. „Jinými slovy řečeno, věřitel sám o své vůli plnění poskytnuté třetí osobou odmítnout nemůže“. V dané věci nelze pochybovat o tom, že plnění poskytnuté společností „bylo se souhlasem prvního žalovaného jako dlužníka, když to byl právě první žalovaný, kdo jednal se spořitelnou v postavení věřitele o této možnosti zaplacení pohledávky a navíc spořitelně bylo známo, že třetí osobou je společnost, neboť právě této firmě byla zaslaná kopie souhlasu spořitelny s jednorázovým zaplacením dluhu žalovaného“. „S ohledem na zjištěná data poskytnutého plnění a připsání částky 3,500.000,- Kč na účet spořitelny, lze v souladu s ustanovením § 339 odst. 2 obch. zák. konstatovat, že uvedený peněžitý závazek byl třetí osobou splněn 2. července 2001, kdy tato částka byla připsána na účet spořitelny. Stalo se tak dva dny poté, kdy spořitelna uzavřela s Konsolidační bankou Praha, s. p. ú. smlouvu o postoupení pohledávky, když v této souvislosti nelze než zdůraznit, že žalobce v řízení netvrdil ani neprokázal, kdy bylo prvnímu žalovanému jako dlužníku toto postoupení oznámeno. Protože dle ustanovení § 526 odst. 1 věta druhá obč. zák. platí, že dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli, lze uzavřít, že zaplacením částky 3,500.000,- Kč na účet spořitelny došlo k zániku závazku“.

Pro úplnost odvolací soud dodal, že „spořitelna přijatou platbu nezpochybnila co do výše i data plnění a byla si vědoma toho, že jde o úhradu závazku prvního žalovaného. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že spořitelna případně tuto částku vrátila zpět jejímu plátci“.

Proto odvolací soud uzavřel, že „první žalovaný se námitkou zániku kauzy, k jejímuž zajištění směnka sloužila, ubránil, a protože k zániku kauzy došlo dnem splnění závazku, tj. 2. července 2001, nelze než konstatovat, že tímto dnem také zaniklo směnečné vyplňovací právo“.

Nejvyšší soud k dovolání žalobce výše zmíněný rozsudek odvolacího soudu (ze dne 29. května 2009) rozsudkem ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 4157/2009, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Přitom se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, podle nichž smlouva o úvěru zanikla odstoupením ze strany spořitelny k 31. březnu 1999 a platbou poskytnutou spořitelně společností směnkou zajištěná pohledávka zanikla v rozsahu částky 3.500.000,- Kč.

Přes výše uvedené shledal rozhodnutí odvolacího soudu nesprávným, neboť z něj nebylo zřejmé, z jakého důvodu dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož zaplacením částky 3.500.000,- Kč zanikla pohledávka ze smlouvy o úvěru i v rozsahu převyšujícím poskytnuté plnění. Potud odvolacímu soudu uložil, aby „opětovně posoudil“, zda se spořitelna a první žalovaný vskutku dohodli (v rozsahu převyšujícím poskytnuté plnění) na prominutí dluhu ze smlouvy o úvěru, a v případě, že taková dohoda uzavřena nebyla, aby vyhodnotil, v jakém rozsahu zůstala neuhrazena pohledávka spořitelny vůči prvnímu žalovanému ze smlouvy o úvěru, když závěr v tomto směru přijatý bude rozhodující pro posouzení, zda směnka byla – jde-li o údaj směnečné sumy 1.601.053,29 Kč – doplněna (zcela nebo zčásti) po právu.

Vrchní soud v Olomouci následně rozsudkem ze dne 28. srpna 2012, č. j. 7 Cmo 457/2005-231, ve znění usnesení ze dne 20. září 2012, č. j. 7 Cmo 457/2005-239, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz vůči prvnímu žalovanému zrušil a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů.

Vycházeje ze skutkových zjištění, která „vyplynula z dokazování provedeného v průběhu celého řízení“, ohledně „možné existence dohody o prominutí dluhu mezi spořitelnou a prvním žalovaným“ s odkazem na ustanovení § 574 odst. 1 obč. zák. dovodil, že „dohoda mezi věřitelem a dlužníkem o prominutí dluhu musí být vždy dvoustranným právním úkonem, obsahujícím na jedné straně projevenou vůli věřitele prominout dluh (nebo vzdát se práva na něj) a na druhé straně souhlas dlužníka neboli jeho přijetí vůle věřitele. Jednostranné prominutí dluhu věřitelem bez současného souhlasu dlužníka nemůže mít a nemá právní účinky dohody o prominutí dluhu. Pod sankcí neplatnosti zákon stanoví písemnou formu takové dohody“.

V poměrech projednávané věci uzavřel, že dohoda o prominutí dluhu mezi spořitelnou a prvním žalovaným uzavřena nebyla, když „stanovisko spořitelny neobsahuje určité prohlášení o prominutí zbytku dluhu a z písemných podání, jejichž pisatelem byl první žalovaný a která byla adresovaná spořitelně, rovněž nevyplývá, že by první žalovaný vyslovil s případným prominutím zbytku dluhu souhlas“.

Vzhledem k negativnímu závěru ohledně existence dohody o prominutí dluhu dále odvolací soud zkoumal, zda a pokud ano, tak v jakém rozsahu, zůstala neuhrazena pohledávka spořitelny vůči prvnímu žalovanému ze smlouvy o úvěru.

V této souvislosti zdůraznil, že v důsledku odstoupení spořitelny od smlouvy o úvěru (ke dni 31. března 1999) v souladu s ustanovením § 506 obch. zák. vznikla dlužníku povinnost na požádání věřitele v plném rozsahu zaplatit celou jeho pohledávku. Spořitelna své právo na zaplacení celé dlužné částky (včetně úroků) vůči prvnímu žalovanému uplatnila a její požadavek byl vtělen do notářského zápisu, kterým první žalovaný jako dlužník uznal pohledávku spořitelny ze zaniklé smlouvy o úvěru (včetně úroků z prodlení) ve výši 3.896.278,33 Kč. Notářským zápisem smluvní strany především deklarovaly vzájemná práva a povinnosti, které mezi nimi zůstaly po odstoupení od smlouvy o úvěru, a současně tato práva a povinnosti změnily v termínu plnění, když namísto jednorázového zaplacení pohledávky dohodly v notářském zápise uvedený splátkový kalendář. Dohodou smluvních stran, obsaženou v notářském zápise, tak nedošlo k zániku původního závazku a jeho nahrazení závazkem novým (k privativní novaci – § 570 obč. zák.), ale „pouze“ ke změně obsahu závazku (ke kumulativní novaci - § 516 obč. zák.).

Při řešení otázky, jaké konkrétní závazky ze smlouvy o úvěru prvního žalovaného „stíhaly“ poté, co spořitelna od smlouvy odstoupila, odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 302 a § 506 obch. zák. – uzavřel, že byla-li smluvní pokuta ve smlouvě o úvěru sjednána výlučně „pro případ prodlení se splácením jistiny“ a byla-li důsledkem odstoupení od smlouvy o úvěru „ztráta práva splácet poskytnuté prostředky a nastolení okamžité splatnosti dosud nesplacené jistiny, lze konstatovat, že dnem odstoupení od smlouvy o úvěru (31. března 1999) skončilo prodlení prvního žalovaného se splácením jistiny“; vzhledem k akcesorické povaze „závazku z ujednání o smluvní pokutě“ od uvedeného dne již výše smluvní pokuty „nevzrůstala“.

„Po odstoupení spořitelny od smlouvy o úvěru představovaly závazky prvního žalovaného, tedy závazky, k jejichž zajištění byla směnka vystavena, nesplacenou jistinu, úroky, úroky z prodlení a ke dni odstoupení (k 31. březnu 1999) kapitalizovanou smluvní pokutu. Výše (směnkou zajištěných) závazků prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru byla spořitelnou ke dni sepisu notářského zápisu (k 7. dubnu 1999) vyčíslena částkou 3.896.278,33 Kč.

Byl-li v notářském zápise sjednán, s ohledem na splátkový kalendář, úrok z prodlení 15,6 %, nelze ze smlouvy o vyplňovacím právu směnečném dovodit zajištění i tohoto závazku směnkou, neboť již nejde o závazek z úvěrové smlouvy, ale o závazek jiný, vyplývající až z notářského zápisu a v řízení nebylo tvrzeno, tím méně mohlo být prokázáno, že by mezi účastníky došlo k uzavření jiné (další) směnečné smlouvy“.

Konečně odvolací soud zdůraznil, že smlouvou o postoupení pohledávky (ze dne 30. června 2001, ve znění dodatku ze dne 16. července 2001) spořitelna postoupila pohledávku ze (zaniklé) smlouvy o úvěru Konsolidační bance Praha, s. p. ú., přičemž touto smlouvou nárok na smluvní pokutu (i kdyby v době postoupení pohledávky existoval) postoupen nebyl, pročež nemohl být ani „předmětem dalších smluv, jimiž byla pohledávka za prvním žalovaným následně postupována, a nemohl být vtělen do směnečné sumy žalované směnky“.

Jelikož platbou prvního žalovaného ve výši 720.000,- Kč a platbou společnosti ve výši 3.500.000,- Kč byly „závazky, k jejichž zajištění se směnka vztahovala, zcela uhrazeny“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému zrušil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Jde-li o právní posouzení věci, dovolatel sice souhlasí se závěry odvolacího soudu ohledně zániku smlouvy o úvěru odstoupením k 31. březnu 1999, neexistence dohody o prominutí dluhu a hodnocení notářského zápisu jakožto „toliko“ kumulativní novace, nicméně za nesprávné považuje závěry odvolacího soudu vztahující se k důsledkům odstoupení od smlouvy o úvěru, k obsahu notářského zápisu, k „přechodu“ smluvní pokuty a k rozsahu pohledávek zajištěných směnkou.

V této souvislosti akcentuje, že následkem odstoupení od smlouvy o úvěru byla povinnost (prvního žalovaného) vrátit celý úvěr s tím, že dostal-li by se první žalovaný do prodlení se splněním této povinnosti, pak by opět začal narůstat úrok z prodlení i smluvní pokuta. Možnost odstoupení od smlouvy o úvěru je upravena zjevně na ochranu věřitele, pročež výklad odvolacího soudu, podle něhož by měl nárok na smluvní pokutu zanikat, respektive by mělo zanikat prodlení se splácením úvěru, je zcela chybný. V důsledku odstoupení od smlouvy o úvěru zůstaly dosud splatné části úvěru splatnými a byl-li první žalovaný ke dni odstoupení od smlouvy o úvěru v prodlení, toto prodlení nadále trvalo a nebylo nijak zhojeno. Doposud nesplatné části úvěru se staly splatnými v důsledku odstoupení a nastalo-li by i ohledně těchto částí prodlení, opět by vznikal nárok na sjednanou smluvní pokutu. „Notářským zápisem došlo toliko ke kumulativní novaci, kdy byla upravena splatnost úvěru (využito právo spořitelny požadovat splacení úvěru po odstoupení) a nově byl sjednán úrok z prodlení. Ujednání o smluvní pokutě nebylo zrušeno a i po této kumulativní novaci je jistina pohledávky nadále vymáhána jako pohledávka na vrácení úvěru“. V situaci, kdy splátkový kalendář nebyl plněn (v termínech dle notářského zápisu bylo uhrazeno jenom 720.000,- Kč), dostal se první žalovaný do prodlení se splácením, v důsledku čehož „opětovně vznikal nárok na smluvní pokutu i na úrok z prodlení“.

Dovolatel je přesvědčen, že nárok na úrok z prodlení podle notářského zápisu byl sjednán jako úrok z prodlení k jistině ze smlouvy o úvěru; šlo tedy o dohodu o výši příslušenství, kterou byla změněna (doplněna) smlouva o úvěru, kterýžto závěr je významný pro posouzení, zda je (i) úrok z prodlení zajištěn směnkou.

Nesprávným shledává dovolatel i závěr odvolacího soudu co do přechodu nároku na smluvní pokutu společně s postupovanou pohledávkou; potud se dovolává závěrů formulovaných rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 473/2005 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 80/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 80/2007“).

Konečně dovolatel snáší argumenty ohledně naplnění dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., přičemž podrobně popisuje, v čem spočívají vady řízení, jakož i neúplně (a nesprávně) zjištěný skutkový stav věci odvolacím soudem.

Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby byla projednána jiným senátem, respektive aby věc „přikázal“ Vrchnímu soudu v Praze.

První žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle ustanovení § 506 obch. zák., je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v rozsudku ze dne 15. března 2000, sp. zn. 31 Cdo 2851/99, uveřejněném pod číslem 15/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 15/2001“), formuloval a odůvodnil závěry, podle nichž:

„Smyslem ustanovení § 506 obch. zák. je − jak plyne ze znění tohoto ustanovení a z kontextu, v jakém je v obchodním zákoníku uvedeno − poskytnout věřiteli právní prostředek proti dlužníku, který neplní závazek vrátit věřiteli poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky ve sjednaných splátkách a je v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce. Vzhledem k tomu, že za této situace lze důvodně předpokládat, že ani v budoucnu dlužník nebude řádně plnit, může věřitel od smlouvy o úvěru odstoupit a tím způsobit, že zaniknou jeho povinnosti, které má podle smlouvy vůči dlužníku (jde např. o povinnost poskytnout dlužníku peněžní prostředky podle § 501 obch. zák.). Jde − jak vyplývá z výše uvedeného − o právní institut, který je určen na ochranu práv věřitele; jeho využitím se věřitel nemůže ocitnout v horším právním postavení, než v jakém byl před odstoupením od smlouvy.

Ve vztahu k dlužníku se v ustanovení § 506 obch. zák. uvádí oprávnění věřitele spolu s odstoupením od smlouvy o úvěru „požadovat, aby vrátil dlužnou částku s úroky“. Ustanovení § 506 obch. zák. tímto způsobem upravuje účinky odstoupení od smlouvy o úvěru, a to odlišným (jiným) způsobem, než jak jsou uvedeny v obecném ustanovení § 351 obch. zák. (tak, že dlužník je povinen − po odstoupení od smlouvy − vrátit věřiteli na jeho požádání dlužnou částku s úroky). Ve svých důsledcích to znamená, že při odstoupení od smlouvy o úvěru se neuplatní nejen ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák., které už podle svého znění nemůže vedle ustanovení § 506 obch. zák. obstát, ale ani úprava účinků odstoupení od smlouvy, obsažená v ustanovení § 351 odst.1 obch. zák. Ustanovení § 506 obch. zák. představuje v tomto smyslu ve vztahu k ustanovení § 351 obch. zák. speciální právní úpravu.

Odstoupením od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. nezanikají všechna práva a povinnosti stran z této smlouvy. Zanikají pouze práva, která měl dlužník podle smlouvy vůči věřiteli, a jim odpovídající povinnosti věřitele. Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky odstoupením od smlouvy nezaniká a věřiteli tedy z tohoto důvodu nemůže vzniknout nová pohledávka podle ustanovení § 351 odst.2 obch. zák. Odstoupením se mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou povinnost splnit; dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek sjednaných ve smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu (celou dlužnou částku s úroky). Povinnost dlužníka vrátit věřiteli dlužnou částku s úroky po odstoupení od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. tedy nepředstavuje „sekundární závazek“, ale závazek „původní“, který se odstoupením od smlouvy „modifikoval“ ve své splatnosti (na požádání věřitele se stává splatnou celá pohledávka).

Odstoupením od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. pohledávka věřitele − jak uvedeno výše − nezaniká. Jestliže k zajištění této pohledávky bylo zřízeno zástavní právo, nezaniká tímto odstoupením od smlouvy ani zástavní právo. Po odstoupení od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. tedy zástavní právo může sloužit k uspokojení pohledávky zástavního věřitele spočívající ve vrácení dlužné částky s úroky ze zástavy“.

Ke shora uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 18. února 2010, sp. zn. 33 Cdo 2878/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2010, pod číslem 126, přičemž současně doplnil − ve vztahu k zajištění pohledávky − že v důsledku odstoupení od smlouvy nezaniká ani ručení zajišťující podle ustanovení § 303 a násl. obch. zák. pohledávku ze smlouvy o úvěru.

Promítnuto do poměrů projednávané věci, nemělo-li odstoupení od smlouvy o úvěru spořitelnou (ke dni 31. března 1999) vliv na existenci závazku prvního žalovaného vrátit dlužnou částku (jistinu) s úroky, nemohlo mít vliv ani na již existující (a trvající) prodlení dlužníka se splácením (splátek) úvěru, ani na možnost (následného) prodlení dlužníka se splácením té části úvěru, jejíž splatnost nastala (až) po odstoupení od smlouvy o úvěru.

Jinými slovy, trvá-li i po odstoupení od smlouvy o úvěru podle ustanovení § 506 obch. zák. povinnost dlužníka vrátit věřiteli dlužnou částkou s úroky, nejde o situaci, kdy by smluvní pokutou zajištěná pohledávka zanikla; i nadále jde totiž o zajištění „původní“ pohledávky ze smlouvy o úvěru. Jelikož odstoupení věřitele od smlouvy o úvěru (§ 506 obch. zák.) nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy (§ 506 věta druhá obch. zák.), není žádný důvod pro to, aby prodlení dlužníka s vrácením dluhu nebylo (i nadále) sankcionováno sjednanou smluvní pokutou.

Akceptovatelným neshledává Nejvyšší soud ani závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouvou o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru nebyla převedena (respektive nepřešla) na postupníka pohledávka z titulu smluvní pokuty. Jak správně uvedl dovolatel, Nejvyšší soud již v R 80/2007 dovodil, že postoupením přechází pohledávka na nového věřitele v té podobě, v jaké v okamžiku postupu existovala, včetně tzv. vedlejších práv, i když nejsou ve smlouvě o postoupení pohledávky výslovně konkretizována. Není přitom rozhodné, zda právo spojené s postoupenou pohledávkou je či není samostatně uplatnitelné. S pohledávkou tedy přechází na postupníka i právo na smluvní pokutu, nebylo-li sjednáno něco jiného. K tomu srov. dále i usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2766/2007, uveřejněné pod číslem 21/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Na shora uvedeném závěru pak nic nemění ani skutečnost, že v poměrech projednávané věci ve smlouvě o postoupení pohledávky byly výslovně uvedeny „zajišťovací tituly“, vztahující se k postupované pohledávce, aniž by mezi nimi byla zmíněna (i) smluvní pokuta.

Za stavu, kdy první žalovaný vystavil spornou směnku k zajištění pohledávek ze smlouvy o úvěru (představovaných čerpanou jistinou, sjednanými úroky včetně úroků z prodlení, sjednanými smluvními pokutami, jakož i pohledávkami vzniklými odstoupením od smlouvy o úvěru) [viz smlouva o vyplňovacím právu směnečném], není pochyb o tom, že odstoupení od smlouvy o úvěru nemohlo mít samo o sobě vliv na rozsah (původně sjednaných) zajištěných pohledávek.

Jakkoli platí, že slouží-li směnka (podle ujednání stran smlouvy o důvodech vystavení směnky) k zajištění určité kauzální pohledávky, nemůže majitel směnky – aniž by se účastníci dohodli na změně obsahu takové smlouvy (co do vymezení pohledávky, k níž má směnka plnit zajišťovací funkci) – „použít směnku k vymožení jiné své pohledávky vůči témuž dlužníku“, v dané věci by se tato zásada mohla prosadit (jen) v tom rozsahu, ve kterém by případně v důsledku notářského zápisu vznikla „nová“ (od pohledávek vzniklých ze smlouvy o úvěru nebo v důsledku odstoupení od této smlouvy odlišná) pohledávka, respektive byla-li by notářským zápisem konstituována (v porovnání s předchozím stavem) pohledávka vyšší (v rozsahu rozdílu mezi původní a nově dohodnutou výší zajištěné pohledávky by bez dalšího nešlo o pohledávku zajištěnou spornou směnkou).

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu neobstálo v rovině právního posouzení věci, Nejvyšší soud, aniž se zabýval dalšími dovolatelem uplatněnými důvody, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Vzhledem k důvodům zrušení rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal podmínky určené ustanovením § 221 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243b odst. 5 větou první o. s. ř. pro přikázání věci k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu, respektive pro nařízení, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 476/2013, ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.476.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies