33 Cdo 1813/2015

30. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 241a odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Š. C., zastoupeného JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové 2, U Javorky 976, proti žalovanému Ing. O. V., zastoupenému Mgr. Blankou Všetičkovou, advokátkou se sídlem v Žamberku, ul. 28. října 640, o zaplacení 370.345,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 216/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. září 2014, č. j. 25 Co 528/2013-739, takto:

I Dovolání se odmítá.
II Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Blanky Všetičkové, advokátky.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 20. května 2013, č. j. 11 C 216/2007-576, zamítl žalobu o zaplacení 370.345,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu rovněž zamítající) rozsudek ze dne 16. listopadu 2009, č. j. 11 C 216/2007-201, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 13. ledna 2011, č. j. 19 Co 149/2010-312, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. září 2014, č. j. 25 Co 528/2013-739, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. Zdůraznil, že dílo nadále vykazuje velký počet vad, které způsobily, že dílo nepřevzal; tyto vady žalobce nikdy neodstranil. Je přesvědčen, že odmontováním některých částí díla v roce 2010 (dílo vykazovalo vady již od roku 2006) neznemožnil žalobci dílo dokončit.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. a namítá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení a výkladu se odvolací soud odchýlil od dosud ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (konkrétně otázky zániku závazku zhotovitele provést dílo v důsledku následné nemožnosti plnění způsobené zásahem objednatele do díla před jeho dokončením); odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007. Z obsahu dovolání se však podává, že dovolací námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu žalobce prosazuje, že v řízení prokázal, že zásah žalovaného do zhotovovaného díla byl natolik závažný, že mu znemožnil dílo dokončit. Současně - v protikladu s uvedenou výhradou - přitom namítá, že dílo provedl řádně, resp. podle projektu, který mu žalovaný poskytl, a dokončil ho již v roce 2007. Zjištění soudu, že neprovedl zkoušku těsnosti, topnou zkoušku ani další administrativní úkony nutné pro dokončení díla, podle jeho názoru neumožňuje skutkově uzavřít, že dílo dokončeno nebylo. Žalobce je nadále přesvědčen, že jedinou vadou díla je jeho neekonomičnost (energetická neúspornost). Přestože dílo nedosahuje očekávaných parametrů s největší pravděpodobností právě díky vadnému projektu, odvolací soud se nezabýval smlouvou mezi žalovaným a projektantem díla. Stejně tak nebral v úvahu, že na díle participovala řada subdodavatelů, přičemž kterýkoliv z nich mohl zavinit současný stav díla. Jeho pak postavil do bezvýchodné situace, neboť z rozhodnutí vyplývá, že aby mohl nárokovat zaplacení ceny díla, musí dílo dokončit; není přitom určeno, jakým způsobem toho má dosáhnout (ani znalci nezjistili žádné konkrétní technické závady díla). Pokud žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by soudy vycházely z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z jeho skutkové verze, že dílo bylo dokončeno, případně že pro zásahy žalovaného ho nebylo možné dokončit), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaný je povinen uhradit cenu díla.

Z uvedeného je zřejmé, že žalobce v dovolání neuplatnil způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit (je pro dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).

Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že odkaz dovolatele na rozsudek ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, je nepřiléhavý, neboť v něm byla posuzována skutkově odlišná věc, kdy objednatel znemožnil zhotoviteli dokončení díla a nechal je dokončit třetí osobou, což mělo za následek zánik závazku zhotovitele zhotovit dílo pro dodatečnou nemožnost plnění; navíc šlo o práva a povinnosti ze smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního a nikoliv občanského zákoníku. V nyní posuzované věci nedošlo k dokončení díla třetí osobou, naopak žalovaný po celou dobu trval na dokončení díla žalobcem.

Přípustnost dovolání není sto založit ani výtka, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozsudkem ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2798/2011), neboť rozhodl formalisticky a nepřihlížel k zásadě spravedlnosti. Argumentace, kterou s touto výtkou žalobce spojuje, nasvědčuje tomu, že za dovoláváním se „spravedlivějšího uspořádání vztahů mezi účastníky“ stojí pouze jeho snaha prosadit svá skutková tvrzení, resp. docílit toho, aby v řízení provedené důkazy soudy hodnotily v souhrnu jinak, v jeho prospěch. Námitka, že odvolací soud „nepřihlédl k dlouhodobému stavu mezi účastníky“, nevystihuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1813/2015, ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1813.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies