33 Cdo 2210/2015

30. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Advokátní kanceláře Kláry Samkové, s. r. o. se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, identifikační číslo 28386671, zastoupené JUDr. Zuzanou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jeseniova 1151/55, proti žalovaným 1) G. K. P., a 2) J. K., zastoupeným Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, o 262.394,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 109/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015, č. j. 58 Co 453/2014-210, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení 18.522,68 Kč k rukám Mgr. Lukáše Eichingera, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. srpna 2014, č. j. 27 C 109/2013-153, zamítl žalobu o zaplacení částky 262.394,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. ledna 2015, č. j. 58 Co 453/2014-210, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně(dále též „dovolatelka“) dovolání. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod. 2 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že „procesní právní otázka měla být odvolacím soudem vyřešena jinak (tedy zejména tak, že v návaznosti na odvolací námitky žalobkyně měly být provedeny jí navržené důkazy)“, přičemž „odvolací soud (...) se tak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i Ústavního soudu“. Otázku, zda může soud v řízení ovládaném zásadou projednací, provést jen některé z navržených důkazů a ostatní bez bližšího odůvodnění nikoli, dovolací soud podle ní ve své rozhodovací praxi zatím nevyřešil.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázku provádění důkazů a volby, které z navržených důkazů soud provede, Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi vyřešil. Tak např. v rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, uzavřel, že „soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl účastníkem řízení navržený důkaz, nepředstavuje automaticky vadu řízení (srov. usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, které obstálo i v ústavní rovině, neboť proti němu podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 28. ledna 2013, sp. zn. IV. ÚS 3452/2012, odmítl). Na druhou stranu je soud povinen vypořádat se i s tím, proč nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů a proč neprovedl i další, účastníky navrhované důkazy, popř. uvést, o které důkazy jde (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn.29 Odo 817/2003). Okolnost, že soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem neodůvodnil, proč neprovedl další dovolatelkou navržené důkazy (a odvolací soud tento postup toleroval), může představovat vadu řízení, k níž ovšem může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž pro tento postup nejsou splněny zákonné předpoklady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, publikované pod číslem 82/2006 v časopise Soudní judikatura, přičemž všechna citovaná rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Požadavek dovolatelky, aby odvolacím soudem řešená „procesněprávní otázka byla vyřešena jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí z něho být zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).

Argumentace, podle které „se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) tomuto požadavku dovolatelka nevyhověla.

Jelikož žalobkyně dovoláním z části brojí proti otázce procesního práva, již řešené dovolacím soudem, a ve zbývajícím rozsahu dovolání nevyhovuje požadavku § 241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 30. 6. 2014 (čl. II. vyhlášky č. 120/2014 Sb.) - dále jen „advokátní tarif“, tj. částkou 15.008,- Kč. Součástí náhrady nákladů řízení je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 3.214,68 Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 35/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nenípřípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Václav Duda
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2210/2015, ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2210.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies