32 Cdo 1981/2013

30. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237 odst. 1 písm. a)
  • OSŘ - § 237 odst. 1 písm. c)
  • OSŘ - § 213 odst. 2
  • OSŘ - § 132
  • OSŘ - § 241a odst. 2 písm. a)
  • OSŘ - § 241a odst. 3
  • 440/2001 Sb. - § 7 odst. 3

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce A. Z., zastoupeného JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem,se sídlem v Husinci, Na Ohradách 31, PSČ 250 68, proti žalované České pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 11 340 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 60/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2012, č. j. 62 Co 1/2012-145, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2012, č. j. 62 Co 1/2012-145, v potvrzující části výroku pod bodem I se odmítá.
II. Ve zbývající části se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2012, č. j. 62 Co 1/2012-145, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce se v souzené věci domáhal po žalované zaplacení částky 11 340 000 Kč jako mimořádného zvýšení (22,5 násobného) náhrady za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, zrušené ke dni 1. ledna 2014 (dále jen „vyhláška“), ve výši 11 340 000 Kč, a to z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. května 2011, č. j. 21 C 60/2007-105, uložil žalované zaplatit žalobci částku 5 088 000 Kč (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 6 252 000 Kč (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body III a IV).

Soud prvního stupně zjistil, že dne 8. srpna 2005 došlo k dopravní nehodě osobního automobilu, při níž řidič a jeden ze spolujezdců zemřeli a žalobce utrpěl těžké zranění. Žalobce je po polytraumatu při nehodě sledován v ordinaci dětské neurologie v Motole, zjištěna byla nepříliš výrazná difúzní a místy i ložisková atrofie mozku. Pro rozvoj záchvatovitého onemocnění od prosince 2006 byla nasazena antiepileptická medikace. Žalobce je léčen též v psychiatrické ambulanci pro poruchy v chování nasedající na organické změny v osobnosti v důsledku traumatu. Trpí poruchou osobnosti po mozkové kontuzi v důsledku polytraumatu při autonehodě s dominující poruchou krátkodobé paměti, pozornosti a poruchami v chování. Úraz zanechal na žalobci zejména psychické následky. Žalobce není schopen se soustředit téměř na nic, vydrží se dívat na televizi jen krátkou chvíli, jeho manipulace s počítačem je omezena – nejraději hraje jednoduché hry, na složitější nemá trpělivost ani schopnosti. Užívá léky, které mu musí některý z rodičů připravit a zkontrolovat, zda je požil. Zatímco před úrazem dosahoval ve škole lepších než průměrných výsledků, hrál fotbal, byl i technicky zdatný, po úrazu začal navštěvovat zvláštní školu, po jejím absolvování se učí kuchařem, učební poměr skončí v červnu 2011. Má problémy s učením, studijní látku si nepamatuje a nebude schopen vykonávat samostatně práci v oboru kuchař, protože si nepamatuje postup pro přípravu jídla a třesou se mu ruce. Také má problémy s cestováním do školy. Je netrpělivý, agresivní, v noci se občas pomočuje. Posudkem soudního znalce z oboru neurologie bylo ztížení společenského uplatnění žalobce hodnoceno 5 300 body, což v přepočtu činí 636 000 Kč, a znalec doporučil zvýšení bodového hodnocení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 % s odůvodněním, že poškození na zdraví vedlo ke zvláště těžkým následkům v celkové kvalitě života u mladého chlapce, v životě osobním, profesním i společenském. Žalovaná, u níž byla odpovědnost za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pojištěna, vyplatila žalobci na náhradu za ztížení společenského uplatnění částku 756 000 Kč.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jsou dány podmínky pro postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, a to proto, že žalobce utrpěl úraz ve věku třinácti let. Zdůraznil, že žalobce byl před úrazem zcela zdráv a měl zájmy přiměřené jeho věku, vlivem úrazu mozku u něho došlo ke snížení intelektové úrovně a k poškození paměti, což jej bude omezovat po celý život; nebude ani schopen v plném rozsahu vykonávat povolání kuchaře. Na základě těchto úvah soud prvního stupně přiznal žalobci zvýšení odškodnění na osminásobek, tj. v částce 5 088 000 Kč; ve zbytku žalobu zamítl.

K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2012, č. j. 62 Co 1/2012-145, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 5 088 000 Kč zamítl, v zamítavém výroku ohledně částky 6 252 000 Kč pod bodem II jej potvrdil (výrok pod bodem I), rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II – III) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem IV změnil tak, že žalované se poplatková povinnost neukládá (výrok pod bodem V).

Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění, zároveň však dovodil, aniž zopakoval nebo doplnil dokazování, že podle jeho názoru byly žalobcovy obtíže značně zveličeny, což bylo podporováno výpověďmi jeho blízkých osob, a úvahu soudu prvního stupně týkající se žalobcovy profesní budoucnosti odmítl jako předčasnou. Stejně tak odmítl v dovolání uplatněná tvrzení žalobce o skutečnostech, pro něž není schopen samostatného života a jež ho omezují v osobním životě, neboť má za nepochybné, že žalobce v době studia na učilišti žil sám na internátě a je schopen vykonávat nejrůznější aktivity; využívá internet, hraje hry na počítači, hrál stolní hry s kamarády na internátě, sleduje televizi, navázal známost). Ze znaleckého posudku z oboru neurologie zjistil, že kromě položky 014 a 172 jsou ostatní poškození zdraví žalobce hodnocena jako lehkého stupně, přičemž ze znaleckých posudků podle jeho názoru vyplývá, že žalobce se chová adekvátně situaci, ochotně navazuje kontakt a orientuje se v běžném společenském dění. Odvolací soud vyslovil též názor, že žalobcovo občasné agresivní chování nemusí mít ve všech případech příčinnou souvislost s úrazem, a zdůraznil, že žalobce se podle výpovědi svého otce občas pomočoval i před úrazem. Za nepochybné označil, že žalobce trpí poruchami paměti v důsledku úrazu mozku. Doplnil, že žalobce v loňském školním roce ukončil docházku na učilišti a je nyní evidován na úřadu práce.

Odvolací soud konstatoval, že žalobce žil před úrazem běžným životem třináctiletého chlapce, ve škole měl průměrné výsledky a věnoval se obvyklé zájmové činnosti. Zdůraznil, že aplikace ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu pouze ve zcela výjimečných případech hodných zvláštního zřetele, a usoudil, že v posuzovaném případě odůvodněna není. Srovnal žalobcův případ s věcí, v níž rozhodoval a přiznal chlapci, jenž se ve čtyřech letech dostal do vegetativního stavu – vigilního kómatu, 87 násobek základního bodového ohodnocení, a argumentoval, že v oné věci žalobce požadoval částku nižší o pouhých 570 900 Kč. Uzavřel, že odškodnění včetně 50% navýšení, jež se žalobci dostalo, je zcela odpovídající.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“), a ohlašuje dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítaje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle obsahu dovolání však zároveň uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel především namítá, že právě položka 014 stanoví vážné mozkové nebo duševní poruchy po těžkém poranění hlavy a že plné hodnocení této položky v sobě zahrnuje položky neurologické i psychické (epilepsie, organická porucha osobnosti s dominující poruchou pozornosti, paměti, učení, emoční labilitou a poruchami chování). Zdůrazňuje, se znalec při stanovení ztížení společenského uplatnění za tuto položku stanovil v rámci možného rozmezí plný počet bodů, tedy že zranění zanechalo ty nejvážnější následky. Vytýká odvolacímu soudu neodůvodněné zpochybnění svědeckých výpovědí osob žijících s žalobcem ve společné domácnosti, jakož i to, že zcela opomenul skutečnost, že žalobce byl rozhodnutím soudu omezen ve způsobilosti k právním úkonům a z jakých se tak stalo důvodů.

Dovolatel má za to, že odvolací soud aplikoval ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky nesprávně, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jmenovitě se závěry jeho rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4916/2007 (jde o rozsudek ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 4916/2007, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http/:www.nsoud.cz). Argumentuje, že si lze stěží představit lepší příklad případu hodného mimořádného zřetele než je nevratné a trvalé poškození zdraví spočívající v omezení funkčnosti mozku.

Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze totiž napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu jen tehdy, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně přisuzující dovolateli částku 5 088 000 Kč, je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti výroku odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání proti zbývající části výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I oproti očekávání dovolatele není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť v této části jde o rozhodnutí potvrzující. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak), může být tedy přípustné toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé zásadně právně významným neshledal, neboť – jak bude vysvětleno níže – odvolací soud řešil dovolatelem nastolenou právní otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím (zamítavém) výroku o věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dospěl přitom k závěru, že v části, v níž je dovolání přípustné, je též důvodné.

Odvolací soud, ačkoliv deklaroval, že vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s tímto soudem se neztotožňuje toliko v otázce právního posouzení, ve skutečnosti skutková zjištění soudu prvního stupně a skutkové závěry z nich dovozené v otázce dopadu úrazu na kvalitu života dovolatele a na jeho předpokládané uplatnění v životě v podstatné míře nepřevzal. Podle odůvodnění jeho rozhodnutí se skutkový základ, na němž založil právní posouzení věci, shoduje se skutkovým stavem věci zjištěným soudem prvního stupně vlastně pouze potud, že dovolatel trpí poruchami paměti v důsledku úrazu mozku. K vlastním poznatkům o skutkovém stavu věci odvolací soud dospěl na základě hodnocení důkazů, které neprovedl, včetně hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí otce dovolatele a otcovy manželky.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), dospěje-li však k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v ustanovení § 213 o. s. ř. Má-li za to, že je možné z dosud provedených důkazů dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně, musí tyto důkazy zopakovat (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.). To platí ve světle ustálené rozhodovací praxe v každém případě tam, kde skutková zjištění soudu prvního stupně vycházejí z výpovědí účastníků řízení a svědků (k tomu srov. v bližším např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2001, pod číslem 11, a nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79/2000 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tento požadavek se pak zásadně vztahuje též na důkaz znaleckým posudkem, neboť i v případě, že znalec vypracoval posudek písemně, má být soudem podle ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř. – vyjma odůvodněných případů - vyslechnut (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011). Je přitom třeba zdůraznit, že součástí skutkového stavu věci jsou nejen skutková zjištění, nýbrž též skutkové závěry z nich dovozené, umožňující posoudit, zda jsou naplněny znaky skutkové podstaty obsažené v hypotéze příslušné normy hmotného práva. Též na ně se tudíž vztahují pravidla upravená v ustanovení § 213 o. s. ř. (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011). Skutkovým závěrem je pak též závěr o předpokládaném uplatnění poškozeného v jeho dalším životě, tedy v budoucnu.

Řízení před odvolacím soudem je tudíž postiženo vadou, a to vadou takové povahy, která mohla mít za následek nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí tedy již z tohoto důvodu nemůže obstát, neboť je dán dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Naplněn je zároveň i dovolatelem uplatněný skutkový dovolací důvod upravený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Skutkovým zjištěním, které ve smyslu tohoto ustanovení nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba rozumět mimo jiné výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu stanovenému v § 132 o. s. ř., protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.

Při úvahách, na jejichž základě dovodil, že dovolatel své potíže zveličuje a že tatáž tendence je patrna i ve výpovědích osob jemu blízkých, odvolací soud opomněl vzít zřetel na zprávy o tom, v jakém ohledu a v jaké míře úraz mozku poznamenal intelekt a osobnost dovolatele, vyplývající z lékařských zpráv a z posudku doc. MUDr. Jiřího Hovorky, CSc., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie. Především z nich lze přeci usuzovat na (ne)kvalitu života dovolatele po úraze a jejich prostřednictvím lze též prověřit věrohodnost tvrzení dovolatele a výpovědí svědků o konkrétních projevech následků úrazu v různých oblastech dovolatelových životních aktivit. Důvodná je též výtka, že odvolací soud pominul skutečnost uplatněnou dovolatelem v odvolání, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. června 2011, sp. zn. 12 Nc 668/2010 (tedy po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně v této věci), omezen ve způsobilosti k právním úkonům, jakož i důvody, které soud k tomu rozhodnutí vedly, zejména závěry znaleckého posudku psychiatra MUDr. Milana Jirgla.

Situace, kdy neobstojí skutkový stav, z něhož odvolací soud vycházel, neumožňuje podrobit důslednému dovolacímu přezkumu též správnost jeho právního posouzení. Přesto však lze již i za těchto okolností uzavřít, že v rozsahu, v němž soudy nižších stupňů shodně nepřiznaly dovolateli mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění vyšší než osminásobné (viz odvolacím soudem potvrzený zamítavý výrok soudu prvního stupně), je jejich právní posouzení v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. I kdyby totiž následky úrazu poznamenaly kvalitu života dovolatele v takovém rozsahu a v takové intenzitě, jak dovodil soud prvního stupně, bylo by zvýšení vyšší než osminásobné zcela zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi prosazuje zásadu, že zvyšování odškodnění musí mít jisté hranice, musí si zachovat racionální vztah k právními předpisy nastavené úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžního vyjádření, musí respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy a nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné, přičemž není zásadně rozhodné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna (srov. např. rozsudek ze dne 5. dubna 2012, sp. zn. 25 Cdo 4477/2010). S ohledem na to Nejvyšší soud dovozuje, že výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (zhruba kolem desetinásobku základního bodového hodnocení) je vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. rozsudek ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3129, rozsudky ze dne 31. května 2006, sp. zn. 25 Cdo 2186/2004, a ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 104/2004, a z poslední doby např. rozsudek ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 2826/2012). O takovou situaci v souzené věci v žádné z možných variant skutkového stavu rozhodně nejde. Pro ilustraci lze odkázat na rozsudek ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod číslem 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud posoudil jako nikoliv nesprávné zvýšení základního odškodění o sedmiapůlnásobek v případě takového poškození mozku, pro něž byla u devatenáctiletého muže globálně narušena celá osobnost a došlo k výraznému poklesu intelektových a kognitivních funkcí, rozvoji posttraumatické demence, poruše psychotického charakteru, omezení pohyblivosti, komunikačním obtížím a dalším tam popsaným postižením, pro něž byl poškozený zcela vyřazen z pracovního života (byl mu přiznán plný invalidní důchod), byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, přičemž v budoucnu lze očekávat úplnou ztrátu mobility, sociální izolaci, prohlubování jeho duševních poruch a závislosti na pomoci a péči třetích osob.

To je pak důvod, proč Nejvyšší soud neshledal rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé zásadně právně významným a dovolání v části proti němu směřující jako nepřípustné podle ustanovení § 218 písm. c) a 243b odst. 5 věty první o. s. ř. odmítl.

Ve vztahu k měnící (zamítavé) části výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé pak je na místě zdůraznit, že přehnaně restriktivní pojetí možnosti mimořádného zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění, vyjádřené v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. října 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněném pod číslem 10/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vývojem judikatury překonáno a Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připouští mimořádné zvýšení náhrady i v případech méně závažných, byť jen v menším rozsahu (srov. např. rozsudky ze dne 10. srpna 2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, a ze dne 5. dubna 2012, sp. zn. 25 Cdo 4477/2010). V nejnovější judikatuře je pak kladen důraz především na to, zda finální částka odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady, ale zároveň i k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad nemateriálních újem přiznávaných soudy v jiných případech (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, ze dne 20. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 25 Cdo 3685/2011, a ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 2826/2012). Musí zde existovat vztah přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady a způsobenou škodou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. září 2005, sp. zn. III. ÚS 350/2003, a ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/2005, nebo usnesení ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/2008).

Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před úrazem s jeho možnostmi v době po úraze. Nejvyšší soud však ve svých rozhodnutích zdůrazňuje, že nejde o hledisko jediné. Jedním z kritérií, které jsou pro zvýšení náhrady významné, může být nízký věk, v němž následky nastaly (srov. např. dovolatelem zmiňovaný rozsudek ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 4916/200, či rozsudek ze dne 28. března 2012, sp. zn. 25 Cdo 1592/2010). Protože odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být rovněž přiměřené povaze následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji (§ 3 odst. 1 věta druhá vyhlášky), lze u poškozeného, který utrpěl velmi závažný úraz v dětském věku, tedy v době, kdy se jeho osobnost ještě ani nestačila začít formovat, vycházet z toho, že následkem úrazu byla minimalizována předpokládaná budoucí kvalita jeho života. Nejvyšší soud proto uzavřel, že právě rozsah ztráty životních příležitostí pro celý zbytek života je tak závažným následkem, s nímž je třeba spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (srov. např. rozsudky ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 4916/2007, a ze dne 16. října 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, jakož i stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněné pod číslem 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Promítnutí těchto principů do poměrů souzené věci umožňuje závěr, že pokud u žalobce došlo již ve třinácti letech v důsledku úrazu mozku – jak zjistil soud prvního stupně z lékařských zpráv a ze znaleckého posudku - ke snížení intelektu do pásma lehké demence, ke vzniku záchvatovitého onemocnění vyžadujícího antiepileptickou medikaci a k organickým změnám osobnosti provázeným poruchami v chování a poruchou krátkodobé paměti a pozornosti, pak sice nepůjde o tak závažný následek, jenž by opodstatnil výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (ani takové, jaké dovolateli přiznal soud prvního stupně), ale samotné (nižší) mimořádné zvýšení náhrady se jeví být na místě. Lze v tomto ohledu poukázat na srovnatelné případy řešené Nejvyšším soudem, a to v rozsudku ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010, a zejména v rozsudku ze 12. března 2015, sp. zn. 25 Cdo 253/2014.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu v měnící části výroku o věci samé není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalované [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. června 2015



JUDr. Pavel P ř í h o d a


předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1981/2013, ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.1981.2013.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies