21 Cdo 2882/2014

25. 06. 2015, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 150
  • OSŘ - § 224 odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobce ESIKO s.r.o. se sídlem v Kladně, Petra Bezruče č. 3087, IČO 25149024, proti žalovanému Ing. P. Ž., zastoupenému Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem se sídlem ve Svinařově, Hlavní č. 241, o 120.348,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 76/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2013 č. j. 23 Co 476/2013-415, takto:

Rozsudek krajského soudu se ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:


Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně dne 31. 8. 2011 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 120.348,- Kč s 7,75 % úrokem z prodlení od 1. 2. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, který byl u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 2. 2009 zaměstnán jako stavební technik a který byl dne 1. 3. 2009 „ustanoven do funkce odpovědného zástupce pro činnost provádění staveb a jejich odstraňování“, pracoval jako stavbyvedoucí na stavbě rodinného domu v H. (realizované žalobcem „za pomoci subdodavatelů“) a „z pozice autorizovaného inženýra v oboru pozemní stavby byl odpovědný za dodržování všech technologických činností“, za „celý systém prováděných staveb žalobcem včetně odpovědnosti za přebírání dílčích plnění od vedoucích pracovních skupin zaměstnavatele a od subdodavatelů“ a při převzetí díla odpovídal za „kvalitu odvedené práce, dodání veškerých záručních listů, certifikátů, protokolů o shodě, atestů apod., včetně správnosti zúčtování“. Při dílčích předáních stavby rodinného domu v H. byly zjištěny závady spočívající v nedostatečném betonovém základu pod ocelovou konstrukcí, v založení vnitřních příček v rozporu s projektovou dokumentací, v nerovném podkladu vnějších stěn před zahájením lepení desek z minerální vlny a v nedodržení technologického postupu montáže zateplení fasády. Žalobce má za to, že v důsledku „nedbale vykonávané práce odpovědného zástupce společnosti a stavbyvedoucího ze strany žalovaného, tedy jeho zaviněním“, vznikla žalobci škoda spočívající především ve „slevě za dílo“ ve výši 436.000,- Kč, poskytnuté objednateli „z důvodu neodstranitelných vad“, a proto po žalovaném požaduje náhradu této škody ve výši 120.348,- Kč odpovídající čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku. Porušení povinností žalovaného při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním žalobce spatřuje zejména v tom, že žalovaný „nevedl řádnou evidenci zakázky, hlavně stavební deník, nepřebíral od subdodavatelů a vedoucích pracovních skupin odvedenou práci na základě předávacích protokolů, neprováděl zápisy v knize zakázek“ a „podepisoval průvodky k fakturám na proplacení jako věcně správné, tedy řádně odvedené práce ze strany subdodavatelů“, přestože toto plnění bylo vadné, a tím „uváděl žalobce v omyl, že práce jsou odvedeny v pořádku“.

Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 20. 12. 2012 č. j. 21 C 76/2011-384 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 24.960,- Kč k rukám advokáta Mgr. Luďka Voigta. Poté, co zjistil, že žalovaný byl u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 26. 2. 2009 od 2. 3. 2009 zaměstnán jako „stavební technik“, že „z pověření žalovaného žalobcem na pracovní poradě dne 26. 3. 2009 řízením veškerých technických zakázek dle Knihy zakázek jednoznačně nelze uzavřít, že tím došlo ke změně druhu práce žalovaného ze stavebního technika na technika zakázky nebo stavbyvedoucího a tím k rozsahu pracovní náplně, zejména pracovních povinností, žalovaného uvedené žalobcem v jeho směrnici č. 2.4 QMS“, jejichž porušením byla žalobci podle jeho tvrzení způsobena škoda, že pracovní pozice „technik zakázky“ byla podle organizačního schématu žalobce uvedena pouze pro „elektro úsek“, že žalovaný však působil ve „stavebním úseku“, a to „de facto na pozici vedoucího úseku“, kterému byli podle organizačního schématu podřízeni mimo jiné stavbyvedoucí a pracovní skupiny, a že byl „hlavní styčnou osobou za žalobce“ pro zakázku rodinný dům H., avšak „bez přesně, jasně stanovené pracovní náplně, stanoveného rozsahu pracovních povinností“, přisvědčil žalovanému v tom, že „obsahová pracovní náplň stavbyvedoucího“ je „odlišná od pracovní náplně stavebního technika, tedy pracovní pozice žalovaného“, a dospěl k závěru, že „nebyl žalobcem prokázán první předpoklad obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu, a to porušení povinnosti žalovaným při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na zakázce rodinný dům H.“, že žalobce neprokázal, že „by to byl výhradně žalovaný, který odpovídal za řádné vedení stavebního deníku u zakázky rodinný dům H.“, že nebylo prokázáno, že částka 436.000,- Kč, představující slevu z ceny díla, kterou žalobce zaplatil objednateli díla v důsledku vad na zateplení a fasádě rodinného domu H., odpovídá rozsahu těchto vad, neboť „zůstalo zachováno zateplení a fasáda provedená žalobcem ze 70 %“, že „žalobcem tedy nebyl prokázán ani druhý odpovědnostní předpoklad, a to škoda, resp. její skutečná výše“, a že s ohledem na to, že žalobce neprokázal porušení právních povinností žalovaného při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním ani vznik škody, resp. její přesnou výši, „nebyly splněny ani další dva předpoklady“, a to příčinná souvislost mezi porušením právních povinností a vznikem škody a zavinění na straně žalovaného. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2013 č. j. 23 Co 476/2013-415 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Z hlediska skutkového stavu vycházel z toho, že nebylo zjištěno, z jakého důvodu došlo k vadám v zateplení a fasádě, a že tímto důvodem mohly být „křivé zdi, nevhodně zvolená roční doba k provádění těchto prací, případně i jiné důvody“. Dovodil, že „je vyloučeno, aby nedostatečný či žádný zápis ve stavebním deníku způsobil škodu“, a že „obecná proklamace uvedená ve směrnici č. 2.4 QMF, že technik zakázky ‚po převzetí plnění odpovídá za kvalitu odvedené práce‘ nemůže být hodnocena jako uložená povinnost pracovněprávního charakteru, kterou žalovaný porušil a v důsledku toho došlo ke slevě z ceny díla“. Uvedl, že z provedeného dokazování nelze dospět k závěru o zavinění závad zateplení a fasády stavby právě žalovaným a že jeho zavinění škody spočívající ve slevě poskytnuté objednateli díla nelze spatřovat v tom, že nebyl dodržen technologický postup montáže zateplení fasády. Dospěl k závěru, že za situace, kdy nebyly přesně zjištěny příčiny vad díla ani „konkrétní porušení konkrétní povinnosti konkrétního zaměstnance“, kdy se na vzniku škody podílí více skutečností a kdy je škoda „odvozována z výše poskytnuté slevy zákazníkovi“, nelze mít za prokázané všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu. Odvolací soud za použití ustanovení § 150 občanského soudního řádu nepřiznal v řízení úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím s odůvodněním, že „přiznání těchto nákladů by se vůči žalobci jevilo jako nepřiměřená tvrdost“, neboť „je nepochybné, že žalovaný měl u společnosti žalobce velmi zodpovědnou funkci a jako autorizovaný stavební inženýr měl povinnost dohlížet nad průběhem stavby i kvalitou prací vykonaných subdodavateli a lze předpokládat, že při odpovídajícím vyvinutí úsilí mohlo dojít k minimalizaci závad na stavbě a nemusely se projevit tyto závady v takovém rozsahu“, a „nelze akceptovat jeho tvrzení, že za kvalitu všech provedených prací odpovídal pouze stavbyvedoucí, což by znamenalo, že se necítil vůbec zodpovědný za kvalitu realizace stavby“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, kterým tento rozsudek napadá ve výrocích o náhradě nákladů řízení u soudů obou stupňů. Namítá, že odvolací soud si ve svém rozhodnutí odporuje, pokud na jednu stranu připouští, že žalobce nebyl v řízení úspěšný, neboť neunesl důkazní břemeno, a „oproti tomu konstatuje, že přiznání nákladů řízení by se mu jevilo jako nepřiměřená tvrdost“. Vytýká odvolacímu soudu, že v řízení ani „nenaznačil“, že by o takovém postupu uvažoval, a že tak neumožnil žalovanému se k takovému postupu vyjádřit. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaný měl u žalobce „velmi zodpovědnou funkci“, že jako autorizovaný stavební inženýr měl povinnost dohlížet nad průběhem stavby i kvalitou prací vykonaných subdodavateli a že lze předpokládat, že „při odpovídajícím vyvinutí úsilí mohlo dojít k minimalizaci závad na stavbě a nemusely se projevit tyto závady v takovém rozsahu“, neboť toto „ničím nepodložené stanovisko“ nemá „žádnou oporu v provedeném řízení a obsahu spisu“. Dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za „zjevné a neodůvodněné vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován“, a za výraz „zjevného rozporu s obsahem spisu“ představující nepředvídatelnou libovůli. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, nebo aby „sám rozhodl“.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí v části, ve které bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, na vyřešení otázky procesního práva (za jakých podmínek může být rozhodnuto, že účastníku se zcela nebo zčásti nepřiznává náhrada nákladů řízení, na kterou by měl podle výsledku řízení právo), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací.

Podle ustanovení § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2880/2013).

Předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. To, že jsou tyto předpoklady dány v řízení u soudu prvního stupně, neznamená, že musí být shledány i v řízení odvolacím. Z povahy odvolacího řízení, v němž je přezkoumáváno rozhodnutí soudu prvního stupně z hlediska jeho věcné správnosti a bezvadnosti řízení, které předcházelo jeho vydání, naopak vyplývá, že nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení za přiměřeného použití ustanovení § 150 o. s. ř. má být – ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013).

V projednávané věci se měl odvolací soud při posuzování, zda jsou splněny podmínky pro to, aby procesně úspěšnému žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhrada nákladů odvolacího řízení, zabývat – jak vyplývá z výše uvedeného – zejména tím, zda majetkové poměry žalobce, který je společností s ručením omezeným, umožňují uhradit žalovanému náklady řízení, aniž by to mělo do poměrů žalobce výraznější dopad, jak by se rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení dotklo majetkových poměrů žalovaného jako oprávněného účastníka a zda by po žalovaném bylo s ohledem na všechny zjištěné okolnosti případu možno spravedlivě požadovat, aby jím vynaložené náklady nesl ze svého; při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení měl přihlédnout též k tomu, že žalobce vedlo k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně jeho setrvávání na názoru, že žalovaný zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním způsobil žalobci škodu, přestože již z rozsudku soudu prvního stupně vyplývalo, že tento názor není správný.

Odvolací soud se při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení výše uvedenými okolnostmi nezabýval a při úvaze, zda jsou splněny podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému, místo toho přihlédl ke skutečnostem, ze kterých usuzoval na částečné zavinění žalovaného na vzniku škody, jejíž náhrady se po něm žalobce domáhal, a které by mohly být významné jen pro posouzení věci samé, v níž však naopak dospěl k závěru, že žalovaný vznik škody (ani částečně) nezavinil. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě jsou splněny předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů žalovanému, který měl ve věci plný úspěch, proto není správný.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadených výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej v uvedených výrocích zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o nákladech řízení rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2015



JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.2882.2014.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies