II. ÚS 105/97 - Poučovací povinnost soudu o tom, jak je třeba odstranit vady procesního úkonu

13. 01. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta


Ústavní soud v restitučních řízeních, při jejich specifických
podmínkách a při zachování rovnosti účastníků, trvá vždy na tom,
aby soudy věnovaly zvýšenou pozornost plnění poučovací povinnosti
podle § 5 a § 43 odst. 1 o. s. ř. Znamená to, že úkolem soudu není
poskytnout účastníkovi návod, jak dosáhnout zamýšleného cíle, ale
učinit vhodná opatření, směřující k odstranění nedostatků návrhu.

Pokud je návrh na restituční řízení podán soudu v zákonné
lhůtě, nelze odmítnout tuto poučovací povinnost - t. j. výzvu
k odstranění vad poukazem na to, že na odstranění vad podání zbývá
několik dnů, kdy by nebylo ze strany stěžovatelů možno dodržet
zachování prekluzivní lhůty. Zachování nároku je dáno již při jeho
uplatnění v zákonné lhůtě.

Tento přístup soudů je contra legem a v podstatě by znamenal
již anulování veškerých ve lhůtě uplatněných nároků, a to jen
z toho důvodu, že podání, resp. jeho petit byl nejasný
a nesrozumitelný a že příslušný soud by sám dospěl k závěru, že
nestihne poskytnout účastníku zákonné poučení.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 13.01.1999 sp. zn. II. ÚS 105/97)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve
věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1) RNDr. Z. S., 2) O. V.,
zastoupených JUDr. A. R., za účasti účastníka řízení Nejvyššího
soudu ČR a vedl. účastníků 1) Ing. J. D., 2) D. D., 3) Bytového
podniku města Hradec Králové v likvidaci, se sídlem Kydlinovská
1521, Hradec Králové, 4) Krajského soudu v Hradci Králové, proti
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.2. 1997, č.j. III Odon
33/96/Fa, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 15. 1. 1996, č. j. 15 Co 788/94-89,

takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.2. 1997, č.j. III Odon
33/96/Fa, ve spojení s výrokem označeném II. rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 15. 1. 1996, č. j. 15 Co 788/94-89,
se zrušují.


Odůvodnění.
Stěžovatelky včas podanou ústavní stížností napadají rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 1997, č. j. III Odon 33/96/Fa,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
15. 1. 1996, č. j. 15 Co 788/94-89, vydaného v právní věci
stěžovatelek (dříve žalobkyň) proti vedl. účastníkům 1) - 3)
o neplatnosti kupní smlouvy a vydání nemovitostí.

Podle názoru navrhovatelek skutková zjištění Nejvyššího soudu
ČR nebyla úplná a navíc byla i nesprávně vyhodnocena jak soudem
dovolacím, tak i soudem odvolacím, což mělo za následek podle
názoru stěžovatelek, porušení čl. 11 odst.1, 3, čl. 36, čl. 37
odst.3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.
6 odst.1 a čl. 8 odst.2 Všeobecné deklarace lidských práv, jakož
i čl. 1 Dodatkového protokolu k úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod.

V další části návrhu stěžovatelky uvádí, že jsou oprávněnými
osobami ve smyslu § 3 odst. 2 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Původní vlastník nemovitostí, otec
stěžovatelek, daroval v r. 1961 dům č. p. 809 se staveb. p. č.
934 ve Střelecké ul. v k. ú. a obci Hradec Králové čsl. státu.
Darování předmětných nemovitostí bylo učiněno v tísni, pod vlivem
sociálního a politického nátlaku na původního vlastníka i jeho
rodinu.

Na základě písemné výzvy stěžovatelek ze dne 27. 5. 1991
třetí vedl. účastník převedl do vlastnictví stěžovatelek
nárokovanou nemovitost mimo ideálních podílů v rozsahu 601/10.000
a 601/10.000 z toho důvodu, že tyto ideální části nemovitosti
představované bytem č. 4 II. kategorie byly kupní smlouvou ze dne
20. 12. 1990, registrovanou Státním notářstvím v Hradci Králové
dne 2. 1. 1991 pod č. j. R IV 3007/90 prodány vedl. účastníkům č.
1) a 2). Obecné soudy dospěly v průběhu řízení k závěru, že shora
citovaná kupní smlouva je neplatná podle ustanovení § 39 o. z. ,
neboť odporuje § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb. Okresní soud
v Hradci Králové v řízení o návrhu stěžovatelek rozhodl tak, že
shora uvedenou kupní smlouvu ze dne 20. 12. 1990 prohlásil za
neplatnou a zavázal povinnou osobu k vydání dosud nevydaných
ideálních podílů na předmětné nemovitosti.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, změnil
výrok rozsudku soudu I. stupně pod bodem II tak, že žaloba se
zamítá. V odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že k vydání
ideálních podílů nemovitostí nejsou dány zákonné podmínky, neboť
stěžovatelky v zákonné lhůtě podle § 5 zák. č. 87/1991 Sb. t. j.
do 1. 4. 1992, neuplatnily vůči třetímu vedl. účastníku nárok na
vydání věci a učinily tak až po uplynutí prekluzivní lhůty,
podáním ze dne 11. 6. 1992.

Dovolací soud se ztotožnil se závěrem soudu II. stupně
a dovolání zamítl jako nedůvodná. V odůvodnění Nejvyšší soud ČR
uvedl, že podaná žaloba proti třetímu vedl. účastníku neměla
náležitosti ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. a okresní
soud pro neodstranění vad podání ze strany stěžovatelek proto
návrh usnesením ze dne 12. 5. 1992 pod sp. zn. 6 Nc 524/91, zcela
opodstatněně odmítl. Žaloba proti tomuto vedl. účastníku tedy
nebyla a ani nemohla být předmětem dovolacího řízení. Nejvyšší
soud ČR zároveň zdůraznil, že není povinností soudu zkoumat, zda
neúplné podání stěžovatelek se týká i jiné věci než té ve které
bylo podáno dovolání.

Dovolací soud, stejně jako již před ním soud odvolací
konstatoval, že stěžovatelky uplatnily svůj nárok na vydání věci
opožděně, když zejména ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové,
sp. zn. 6 Nc 524/91 dovodil, že stěžovatelky sice podaly v zákonné
lhůtě žalobu proti vedl. účastníku, neuvedly však, čeho se svým
podáním domáhají. Prvostupňový soud reagoval na toto vadné podání
tak, že dne 29. 1. 1992 vyzval stěžovatelky k odstranění vad
podání, aniž však blíže specifikoval, v čem tyto vady spočívají,
případně jakým způsobem je možno je odstranit.

Vzhledem k tomu že navrhovatelky v soudem stanovené lhůtě
vady shora uvedeného podání neodstranily, Okresní soud v Hradci
Králové řízení vedené pod sp. zn. 6 Nc 524/91, usnesením ze dne
12. 5. 1992 zastavil.

Navrhovatelky podaly k témuž obecnému soudu dne 26. 3. 1992
další podání označené jako "návrh na vydání reálného a ideálního
podílu nemovitostí" o kterém se domnívaly, že mělo být založeno do
spisu sp. zn. 6 Nc 524/91 v té době dosud pravomocně neskončeného
řízení jako jeho doplnění a v případě, že by soud shledal i toto
doplnění jako nedostačující či nesprávné, měl před ukončením
řízení stěžovatelky o vadách podání poučit.

Prvostupňový soud však podle názoru navrhovatelek nesprávně
na základě návrhu doručeného soudu dne 26. 3. 1992 zahájil řízení
pod sp. zn. 11 C 111/92 o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů. Právě pro vadnost tohoto návrhu,
který stěžovatelky doplnily dodatečným podáním až dne 11. 6.
1992, který již zahrnoval žalobní petit na vydání věci odvolací
i dovolací soud dospěly k závěru o prekluzi nároku stěžovatelek na
vydání věci ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb., když zejména tyto soudy
nemohly akceptovat zpětné účinky podání ze dne 25. 3. 1992.

V této skutečnosti spatřují navrhovatelky nesprávnost
i nezákonnost napadených rozhodnutí, neboť jak uvádí,
nekvalifikovaně zpracovaný žalobní petit neměl být vzat jako důvod
zamítnutí návrhu, když o předmětu a účelu podání stěžovatelek
nemohlo být pochybností jak z jeho označení, tak i z jeho obsahu.

V této souvislosti se stěžovatelky odvolávají na znění nálezu
Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992 sp. zn. I. ÚS 597/92,
uveřejněného pod č. 16/1992 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu. Ústavní soud v tomto nálezu dovodil, že účinky neúplných,
resp. vadných podání v restitučních věcech zůstávají zachovány
k datu prvního podání, neboť jiný výklad by měl za následek
porušení základních lidských práv a svobod.

Ústavní soud zjistil, že nejsou důvody k odmítnutí stížnosti
ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a vyžádal si proto k podané ústavní
stížnosti písemná vyjádření účastníka i vedl. účastníků řízení,
jakož i spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 6 Nc
524/91, a spis téhož soudu sp. zn. 11 C 111/92.

Ze spisu Okresního soud v Hradci Králové sp. zn. 6 Nc 524/91
zjistil, že dne 23. 12. 1991 bylo tomuto soudu doručeno podání
stěžovatelek, označené jako "návrh na řešení předběžné otázky ve
smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. ve věci vydání
nemovitostí oprávněným osobám dle zák. č. 87/1991 Sb". Odpůrcem
v tomto řízení byl vedl. účastník č. 3. Návrh obsahoval "žádost
o rozhodnutí ve věci posouzení předběžné otázky oprávněnosti
postupu v případě odprodeje bytu v domě podléhajícímu restitučnímu
řízení". Petit toto podání neobsahovalo. Okresní soud vyzval
stěžovatelky k opravě návrhu ve smyslu § 42 odst. 3 (správně
zřejmě odst. 4) a § 79 o. s. ř. se lhůtou třech týdnů
s upozorněním, že v případě nevyhovění výzvy může být řízení
zastaveno. Ve spise byla založena doručenka ze které je zřejmé, že
tuto výzvu stěžovatelky převzaly dne 30. ledna 1992. Usnesením ze
dne 12. 5. 1992, tedy více jak po čtyřměsíční marně uplynuté
lhůtě, okresní soud řízené o podaném návrhu zastavil podle
ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. Usnesení o zastavení řízení bylo
stěžovatelkám doručeno dne 18. 5. 1992. Dne 26. 5. 1992 byl
Okresnímu soud v Hradci Králové ke sp. zn. 6 Nc 524/91 doručen
přípis stěžovatelek, ve kterém tomuto soudu oznamují, že dne 26.
3. 1992 podaly k Okresnímu soudu v Hradci Králové nový návrh proti
témuž vedl. účastníku. Přípis stěžovatelek obsahoval rovněž dotaz,
zda usnesení o zastavení řízení se netýká právě tohoto nově
podaného návrhu. Na tento dotaz odpovídal dne 9. 6. 1992 okresní
soud tak, že nový návrh, doručený soudu dne 26. 3. 1992, není ve
spise sp. zn. 6 Nc 524/91 založen a zastavení řízení se týká
neúplného návrhu ze dne 23. 12. 1991, sp. zn. 6 Nc 524/91.

Ze spisu Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11
C 111/92, se podává, že dne 26. 3. 1992 byl k tomuto soudu podán
návrh stěžovatelek na vydání "reálného a ideálního podílu na
nemovitosti podle § 4 zák. č. 87/1991 Sb". Odpůrci v tomto řízení
byli označeni všichni tři vedl. účastníci. Stěžovatelky v podání
žádaly okresní soud, aby vydal rozsudek v němž zruší platnost
kupní smlouvy na byt a ideální části nemovitostí vedl. účastníků
č. 1) a 2) a současně stanoví povinnost vrátit vedl. účastníkům č.
1) a 2) zaplacenou kupní cenu.

Na č. l. 8 - 11 spisu shora uvedené sp. zn. je založeno
doplnění žalobního návrhu na vydání reálného a ideálního podílu
nemovitosti s odkazem na návrh ze dne 26. 3. 1992 s žádostí, aby
okresní soud řešil jako předběžnou otázku prohlášení neplatnosti
kupní smlouvy ze dne 2. 1. 1991, registrovanou státním notářstvím
pod č. j. R IV-3007/90 z důvodu porušení opatření Předsednictva FS
č. 364/1990 Sb. a dále uložil vedl. účastníku č. 3) uzavřít se
stěžovatelkami dohodu o vydání věci ve smyslu § 3 odst.2 písm.c)
zák. č. 87/1991 Sb. s připojeným zněním navrhované dohody. Zároveň
tímto podáním stěžovatelky vzaly zpět část žalobního návrhu na
vyslovení povinnosti vrátit zaplacenou kupní cenu. Prvoinstanční
soud dne 12.6. 1992 při jednání upřesnění žalobního návrhu
usnesením připustil. Na jednání dne 9. 2. 1994 poučil okresní soud
stěžovatelky o nutnosti doložit podmínku ve smyslu ustanovení
§ 6 odst.1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. a navrhnout k tomu
příslušné důkazy. K doplnění návrhu, předložení důkazů a úpravě
konečného znění petitu byla stěžovatelkám stanovena tímto soudem
dvouměsíční lhůta.

Dne 19. 4. 1994 obdržel okresní soud další doplnění
stěžovatelek v němž žádají, aby soud ve smyslu § 80 písm. c) o. s.
ř. určil, že sporná kupní smlouva na byt ve vydané nemovitosti je
neplatná.

Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy
odůvodňují stěžovatelky tím, že po vyslovení neplatnosti této
smlouvy by měly možnost získat do svého spoluvlastnictví byt č.
4 na základě restitučního titulu dle § 6 odst. 1 písm. d) zák. č.
87/1991 Sb.

Na jednání dne 27. 4. 1994 byl konstatován rozpor mezi
dohodou o vydání nemovitosti a uzavřenou kupní smlouvou. Právní
zástupkyně stěžovatelek upravila petit žalobního návrhu tak, že
kupní smlouva je neplatná a třetí vedl. účastník je povinen
uzavřít se stěžovatelkami dohodu o vydání ideálního podílu domu č.
p. 809 ve Střelecké ul. v Hradci Králové na staveb. parcele
v k. ú. a obci Hradec Králové a to pro obě stěžovatelky v části
601/10000 poměru k celku, ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku.
Touto změnou žalobního návrhu bylo upuštěno od dohody o vydání,
kdy stěžovatelky žádaly, aby třetí vedl. účastník byl uznán
povinným vydat dosud nevydané ideální podíly domu č. p. 809.
Okresní soud ve smyslu § 95 odst. 1 o. s. ř. souhlasil
s upřesněním žalobního návrhu v textu shora uvedeném.

V rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6.
1994, č. j. 11 C 111/92-56, byla shora uvedená kupní smlouva,
uzavřená mezi třetím vedl. účastníkem jako prodávajícím a prvním
a druhým vedl. účastníkem jako kupujícími, prohlášena za
neplatnou. Třetí vedl. účastník byl zároveň zavázán vydat
stěžovatelkám dosud nevydané ideální podíly domu č. p. 809
v navrhované 15 denní lhůtě od právní moci rozsudku. V odůvodnění
rozhodnutí prvoinstanční soud uvedl, že stěžovatelky jsou
oprávněnými osobami podle § 3 odst. 2 písm. c) zák. č. 87/1991
Sb., neboť původní vlastník nemovitosti - otec stěžovatelek Z. N.,
daroval v r. 1961 dům č. p. 809 se staveb. p. č. 934 v Hradci
Králové čs. státu pod psychickým a ekonomickým tlakem. Na základě
platné učiněné výzvy stěžovatelek ze dne 27. 5. 1991 byly dohodou
ze dne 22. 11. 1991 registrovanou státním notářstvím dne 31. 1.
1992 pod č. j. R I 753/91 tyto nemovitosti dobrovolně navráceny
třetím vedl. účastníkem, kromě části domu v rozsahu bytu II. kat.
s přísl., prodaného vedl. účastníkům 1) a 2) kupní smlouvou ze dne
20. 12. 1990, platně registrovanou Státním notářstvím v Hradci
Králové.

Prvoinstanční soud dospěl k závěru, že je dán důležitý právní
zájem i na určovací části žaloby (byť by mohlo být žalováno na
plnění), neboť je třeba s ohledem na nově vzniklý vlastnický vztah
k bytu v domě jiných vlastníků vytvořit pevný základ pro konkrétní
právní vztahy účastníků sporu.

Okresní soud dále dovodil, že nebylo tedy dostačující
z hlediska ustanovení § 7 odst. 1 a § 10 zák. č. 265/1992 Sb.
rozhodnout o této závažné záležitosti pouze jako o otázce
předběžné.

Tato změna dosavadních vlastnických vztahů byla proto důvodem
pro uvedení ve výroku rozhodnutí s poukazem na důležitost tohoto
právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.

Podle názoru tohoto soudu bylo základním problémem posuzování
platnosti či neplatnosti kupní smlouvy. Podle skutkových zjištění
tohoto soudu byla, ve smyslu tehdy platných právních předpisů
k platnosti převodu vlastnictví mimo obvyklé hospodaření, potřebná
udělená výjimka zakladatelem. Takto platně udělená výjimka však
u příležitosti převodu vlastnictví k bytu udělena nebyla. Z toho
dovodil obecný soud i neplatnost kupní smlouvy vzhledem
k ustanovení § 39 o. z. ve znění před novelou (zák. č. 509/1991
Sb. se zřetelem k ustanovení § 868 novely o. z.). Jde o neplatnost
absolutní s účinky ex tunc.

Ve vztahu ke shora řečenému přezkoumal návrh stěžovatelek
prvoinstanční soud dle § 6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb.
V této souvislosti pak konstatoval, že vedl. účastníci č. 1) a 2)
nejsou povinnými osobami ve smyslu § 4 odst.2 restitučního zákona
a povinnost vydat dům náleží třetímu vedl. účastníku.

Proti citovanému rozsudku podali všichni vedl. účastníci
odvolání. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 15. 1. 1996, č. j.
15 Co 788/94-89, pod bodem I. výroku okresního soudu potvrdil
rozsudek prvoinstančního soudu v části, týkající se neplatnosti
kupní smlouvy.

Pod bodem II. změnil část výroku rozhodnutí tak, že žalobu na
vydání nemovitostí zamítl. Současně připustil proti výroku
označeném I. dovolání. Odvolací soud dospěl ke shodným právním
závěrům, pokud se týká neplatnosti kupní smlouvy podle § 39 o. z.
pro rozpor s ustanovením § 1 odst. 1 zákonného opatření č.
364/1990 Sb. Souhlasil rovněž s právním názorem soudu I. stupně,
ohledně existence naléhavého právního zájmu (§ 80 písm.
c) o. s. ř.) na straně stěžovatelek. Odvolací soud v odůvodnění
rozsudku svého rozhodnutí konstatoval, že z obsahu spisu zjistil,
že stěžovatelky uplatnily nárok na vydání částí nemovitostí vůči
třetímu vedl. účastníku až podáním ze dne 11. 6. 1992, tedy po
lhůtě stanovené v ustanovení § 5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.,
která jako lhůta prekluzivní skončila dne 1. 4. 1992. Odvolací
soud v odůvodnění rozsudku argumentoval i obsahem spisu sp. zn.
6 Nc 524/91, když právě z tohoto spisu zjistil, že podání
stěžovatelek vedené pod shora uvedenou sp. zn. nejen, že nemělo
náležitosti žaloby podle § 79 odst.1 o. s. ř., ale v návrhu se
vůbec nehovoří o vydání věci, nebo o uzavření dohody o vydání
věci. Proto ani k tomuto podání krajský soud nepřihlédl z hlediska
zachování lhůty k uplatnění nároků na vydání věci dle zák. č.
87/1991 Sb.

Na základě dovolání účastníků řízení rozhodoval Nejvyšší soud
ČR v této věci rozsudkem ze dne 19. 2. 1997, č. j. III Odon
33/96/Fa-122, tak, že podaná dovolání zamítl, když konstatoval, že
dovolání stěžovatelek je sice přípustné, ale není důvodné. Pokud
se týkalo návrhu vedeného pod sp. zn. Nc 524/91 zdůraznil, že
tento návrh neobsahoval specifikace nároků a další náležitosti
uvedené v § 79 odst.1 o.s.ř.

V případě podání doručeného okresnímu soudu dne 26. 3. 1992,
vedeného pod sp. zn. 11 C 111/92, pak konstatoval, že v záhlaví je
označena věc jako "návrh na vydání reálného a ideálního podílu na
nemovitosti podle § 4 zák. č. 87/1991 Sb"a závěrečný petit návrhu
zní na "rozsudek v němž se ruší platnost kupní smlouvy na byt
a ideální části nemovitosti vedl. účastníkům č. 1 a současně se
stanoví vedl. účast. č. 3 vrátit vedl. účastníkům 1 a 2 zaplacenou
kupní cenu". Ke specifikaci nároků stěžovatelkami, včetně návrhu
na vydání věci, došlo však teprve dalšími doplněnými podáními ze
dne 19. 4. 1992 a 11. 6. 1992.

Pokud se týká návrhu podaného stěžovatelkami k Okresnímu
soudu v Hradci Králové dne 26. 3. 1992 pod sp. zn. 11 C 111/92,
pak Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že prekluzivní lhůta k uplatnění
nároků podle zák. č. 87/1991 Sb. skončila dne 1. 4. 1992.
K zaslání výzvy s poučením soudu podle ustanovení § 5 a § 43 o. s.
ř. a k odstranění vad této žaloby, tak tomuto prvoinstančnímu
soudu zbývala již jen 5 denní lhůta, která byla i při normálním
průběhu vyřizování věci nereálná.

Nejvyšší soud dále poukázal na skutečnost, že třetí vedl.
účastník nebyl ve sporu o vydání zbývajících částí nemovitostí ani
pasivně věcně legitimován, neboť by nemohl vydat věc, kterou
v době sporu nedržel. Nárok stěžovatelek byl tedy podle názoru
Nejvyššího soudu v době jeho uplatnění již prekludován.

Pokud se týká výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu,
zde dospěl dovolací soud ke shodnému závěru s oběma obecnými
soudy, totiž, že kupní smlouva ze dne 20. 12. 1990, uzavřená mezi
třetím vedl. účastníkem jako prodávajícím a prvním a druhým vedl.
účastníkem jako kupujícími, je neplatná podle § 39 o. z., neboť
odporuje § 1 zákonného opatření č. 364/1990 Sb.

Po výzvě Ústavního soudu se jako účastník řízení k podané
stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že podstatou
dané věci je skutečnost, že stěžovatelky, podaly v téže věci
Okresnímu soudu v Hradci Králové dva samostatné na sobě nezávislé
žalobní návrhy. Tento postup již sám o sobě vyjadřuje zcela
nekvalifikovaný přístup stěžovatelek k řešení své záležitosti.

Nejvyšší soud ČR dále připomíná žalobu ze dne 18. 12. 1991,
sp. zn. 6 Nc 524/91, vedenou proti třetímu vedl účastníkovi, kde
stěžovatelky žádaly o posouzení oprávněnosti odprodeje bytu v domě
č. p. 109 ve S. ulici v Hradci Králové. Okresní soud zde
stěžovatelky v rámci své poučovací povinnosti podle § 5 o. s. ř.
vyzval k odstranění vad návrhu. Pro neuposlechnutí výzvy
a neodstranění vad bylo zahájené řízení dne 12. 5. 1992 zastaveno.

Druhý žalobní návrh, doručený okresnímu soudu dne 26. 3.
1992, byl sice v záhlaví označen jako "návrh na vydání reálného
a ideálního podílu na nemovitosti podle § 4 zák. č. 87/1991 Sb.",
avšak závěrečný petit žaloby zněl " rozsudek v němž se ruší
platnost kupní smlouvy na byt a ideální část nemovitosti vedl.
účastníků č. 1 a 2 - kupní smlouvu ze dne 2. 1. 1991, č. j. R IV
3007/91, a současně se stanoví vedl. účastníkovi č. 3 vrátit
prvnímu a druhému vedl. účastníku zaplacenou kupní cenu".

Tvrzení stěžovatelek o tom, že toto podání mělo být založeno
do spisu okresního soudu pod sp. zn. 6 Nc 524/91, označil Nejvyšší
soud jako účelové, neboť nic v tomto podání nenaznačovalo, že by
stěžovatelky pozdějším návrhem dodatečně odstraňovaly vady podání
sp. zn. 6 Nc 524/91.

Podle názoru účastníka řízení velmi podstatné vady vykazoval
i tento návrh ze dne 25. 3. 1992, neboť byl zmatečný, když záhlaví
a petit návrhu si vzájemně protiřečily a obsah byl nejasný.
K odstranění vady žaloby ze dne 25. 3. 1992 však zbývala jen 5
denní lhůta, neboť nárok na vydání věci musel být ve smyslu § 5
odst. 4 uplatněn do 1. 4. 1992.

Jádrem věci je tedy podle názoru Nejvyššího soudu skutečnost,
že právě shora citovaná žaloba ze dne 25. 3. 1992 neobsahuje
žádost o vydání nemovitosti, což je hmotněprávní podmínka zdárného
uplatnění nároku. Závěrem svého vyjádření Nejvyšší soud
konstatuje, že "i kdyby okresní soud měl žalobkyně o odstranění
této vady podání poučit, nemohl tak z časových důvodů učinit do
konce prekluzivní lhůty, t. j. do 1. 4. 1992". Rovněž tuto časovou
tíseň prvostupňového soudu přikládá Nejvyšší soud k tíži
stěžovatelek.

Dodatečné podání ze dne 2. 6. 1992, které zahrnovalo
i žalobní návrh na vydání věci proti třetímu vedl. účastníkovi,
bylo však okresnímu soudu doručeno až po uplynutí prekluzivní
lhůty.

Jako vedl. účastník se k ústavní stížnosti do doby ústního
jednání vyjádřil pouze Krajský soud v Hradci Králové, který uvedl,
že podle jeho názoru výrokem označeným II rozsudku odvolacího
soudu, ani rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 19. 2. 1997, č. j. III
Odon 33/96/Fa-122, nemohlo být porušeno právo stěžovatelek ve
smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny, protože stěžovatelky nejsou
vlastnicemi nevydaných částí domu č. 809 v Hradci Králové. Rovněž
odkaz na čl. 11 odst. 3 a 4 Listiny je v projednávané ústavní
stížnosti zcela zavádějící, neboť se nevztahuje k projednávané
kauze. Krajský soud konstatuje, že v průběhu řízení před odvolacím
soudem nebylo porušeno právo na spravedlivý proces, neboť procesní
práva všech účastníků byla řádně respektována, bylo šetřeno zásady
rovnosti účastníků, rovněž odůvodnění napadeného rozsudku má
náležitosti podle § 157 odst. 2 o. s. ř. Příčinou, proč
stěžovatelky v pravomocně skončeném řízení neuspěly, bylo jedině
to, že nerespektovaly výzvu okresního soudu k odstranění vad
podání, vedeného pod sp. zn. 6 Nc 524/91. Žaloba ve věci, sp. zn.
11 C 111/92, která návrh na vydání věci obsahovala, byla podána až
po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v zák. č. 87/1991 Sb.
Z těchto důvodů se krajský soud domnívá, že nemohlo dojít rovněž
k porušení čl. 36 Listiny a navrhuje, aby ústavní stížnost byla
zamítnuta. Současně předseda senátu krajského soudu žádá
o omluvení neúčasti při jednání.

Z dosavadní rozhodovací činnosti Ústavního soudu je
dostatečně znám názor tohoto soudu na uplatňování restitučních
nároků oprávněnými osobami. Zákon č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, se snaží řešit a alespoň částečně zmírnit
důsledky majetkových a jiných křivd, spočívajících v porušování,
v každém demokratickém státě a společnosti uznávaných lidských
práv a svobod, ke kterým docházelo v období komunistického
totalitního režimu ze strany státu, reprezentovaného především
jeho mocenským aparátem.

Je tedy nanejvýš žádoucí, aby v současné době, především
státní orgány postupovaly v řízeních podle restitučních předpisů,
v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž prokazatelná újma může
být alespoň částečně napravena.

Lze souhlasit s právním názorem Nejvyššího soudu v tom, že
žalobní návrh stěžovatelek, vedený pod sp. zn. 6 Nc 524/91, nemohl
pro zásadní nedostatky návrhu ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. být
podkladem pro řízení před Okresním soudem v Hradci Králové a toto
řízení bylo po marně učiněné výzvě k odstranění vad podání zcela
v rámci procesních předpisů zastaveno.

Na této skutečnosti nic nemění ani pozdější, zcela
neoprávněné tvrzení stěžovatelek, že žaloba doručená Okresnímu
soudu v Hradci Králové dne 26. 3.1992, sp. zn. 11 C 111/92, měla
být doplněním a upřesněním tohoto podání, když ze samotného dotazu
stěžovatelek, založeného ve spise okresního soudu je zřejmé, že
stěžovatelky zcela vědomě podaly dvě samostatná na sobě nezávislá
podání.
Zcela jiná situace je však podle názoru Ústavního soudu
v případě žaloby stěžovatelek podané u téhož soudu pod sp. zn. 11
C 111/92.

Obecným soudům i laické veřejnosti je známo stanovisko
Ústavního soudu, který trvá na tom, že v restitučním řízení, při
všech jeho specifických podmínkách a při zachování rovnosti
účastníků, je nutno především věnovat zvýšenou pozornost splnění
poučovací povinnosti účastníků o jejich právech a povinnostech.

Smyslem ustanovení § 5 o. s. ř. je poučit účastníky řízení
o tom, jaká práva jim přiznávají, ale zároveň i jaké povinnosti
jim ukládají procesně-právní předpisy. V souvislosti s ustanovením
§ 43 odst 1 o. s. ř., je v případě vadného podání povinností soudu
poučit účastníky o tom, jak je třeba odstranit vady procesních
úkonů již učiněných tak, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky
(viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 63/96).

Není tedy úkolem soudu poskytnout účastníkovi návod, jak
dosáhnout zamýšleného cíle, ale učinit vhodná opatření, směřující
k odstranění nedostatků návrhů.

Návrh zpracovaný stěžovatelkami bez kvalifikované právní
pomoci a doručený Okresnímu soudu v Hradci Králové dne 26. 3.
1992, označil Nejvyšší soud za zmatečný, protiřečící si a nejasný.
Jako "omluvu" pro postup prvoinstančího soudu dovolací soud uvedl,
že k zaslání výzvy na odstranění vad podání zbývala vinou pozdního
podání stěžovatelek jen 5 denní lhůta, což by i v případě, že by
tak soud učinil pro stěžovatelky, znamenalo nemožnost zachování
prekluzivní lhůty.

Toto tvrzení je však contra legem nejen k již citovanému
ustanovení § 5 a § 43 odst. 1 o. s. ř., ale i k ustanovení § 5
odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., neboť tento přístup by v praktických
důsledcích znamenal v podstatě již anulování veškerých ve lhůtě
uplatněných nároků jen z toho důvodu, že podání, resp. jeho petit
byl nejasný a nesrozumitelný a příslušný soud by dospěl k závěru,
že z důvodu svého časového vytížení nestihne poskytnout účastníku
zákonné poučení a tento, nevědom si svého pochybení, je ve lhůtě
nestihne odstranit.

Dikce zákonného ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
sice hovoří o tom, že podmínkou soudní ochrany nároku oprávněné
osoby je jeho uplatnění ve lhůtě do 1. 4. 1992, nelze však
z tohoto ustanovení ani z ostatních procesních předpisů dovodit,
že v případě návrhu vadně učiněného, byť i jen v poslední den
lhůty, by soudu příslušelo zvolit, zda tento návrh je opožděný
a neposkytnout tak účastníkům zákonné poučení.

Takového poučení se stěžovatelkám mělo dostat tím spíše, že
jak uvedl Nejvyšší soud, záhlaví návrhu odporovalo závěrečnému
petitu, když obsah byl zmatečný a nejasný.

Neznalost a pochybení stěžovatelek by tedy nemělo být tímto
způsobem zneužito proti smyslu a účelu restitucí, jak již
konstatoval Ústavní soud v nálezu, sp. zn. III. ÚS 127/96, a pokud
procesní úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost,
jejíž odstranění umožňuje rovněž odstranit nedostatek podmínek
v řízení, je nutno dát účastníkům řízení příležitost tuto
nesprávnost odstranit.

Postup obecných soudů znamenal proto porušení principu plné
ochrany vlastnického práva ve smyslu ustanovení čl. 11 odst. 1
Listiny, jakož i čl. 36 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, takže Ústavnímu
soudu nezbylo než napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí jemu
předcházejících zrušit ( § 82 odst.1, odst.3 zák. č. 182/1993
Sb.).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze ,odvolat.

V Brně dne 13. ledna 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 105/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies