III. ÚS 313/98

28. 01. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 313/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném s předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti ing. Z.P., zastoupeného advokátem Mgr. J.Č., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 636/97-37, ze dne 30. 3. 1998, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, č.j. 31 C 71/97-24, ze dne 3.9. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění :
Navrhovatel podal dne 10. 7. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 13. 7. 1998. Ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 20 Co 636/97-37, ze dne 30. 3. 1998, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 31 C 71/97-24, ze dne 3. 9. 1997. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba navrhovatele na určení neplatnosti odvolání likvidátora z funkce. Napadeným rozsudkem bylo podle jeho názoru porušeno základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1
1

III. ÚS 313/98
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn 31 C 71/97,
Obvodního soudu pro Prahu 1. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal dne 2. 4. 1997 u Krajského obchodního soudu v Praze žalobu na určení neplatnosti odvolání z funkce likvidátora. Navrhovatel byl totiž rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR, čj. 39 569/94/2020/1000, ze dne 29. 12. 1994, jmenován likvidátorem podniku ČP, státní podnik "v likvidaci". Dále Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím téhož ministra, čj. 6491/97/2020/1000, ze dne 26. 2. 1997, byl z funkce likvidátora odvolán. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že Krajský obchodní soud v Praze usnesením, čj. 4 Cm 102/97-11, ze dne 22. 4. 1997, vyslovil svou věcnou nepříslušnost a věc po právní moci rozhodnutí postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Obvodní soud pro Prahu 1 po provedeném řízení rozhodl ve věci rozsudkem, čj. 31 C 71/97-24, ze dne 3. 9. 1997, tak, že žalobu navrhovatele na určení neplatnosti odvolání z funkce likvidátora v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění pak uvedl, že postavení likvidátora státního podniku se nadále řídí úpravou §§ 27 až 27d hospodářského zákoníku, což znamená, že právo jmenovat likvidátora přísluší zakladateli státního podniku. V předmětné věci zakladatelem státního podniku bylo Ministerstvo výstavby a stavebnictví ČSR, jehož právním nástupcem je Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR. Soud I. stupně dále uvedl, že i když hospodářský zákoník neřeší výslovně otázku odvolání likvidátora, řeší tuto problematiku § 71 obchodního zákoníku ve vztahu k obchodním společnostem. Žalovaný subjekt se v řízení před soudem snažil prokázat, že žalobce porušoval své povinnosti likvidátora, soud však dokazování v této věci nerozšiřoval, protože vycházel z názoru, že uvedené ustanovení lze použít jen u obchodních společností. Dále soud v odůvodnění konstatoval, že se ztotožňuje s právními názory vyslovenými v rozhodnutích Krajského soudu v Hradci Králové (čj. Firm 4280/97/Rg.A XXII 172-161, ze dne 5. 3. 1997) i Vrchního soudu v Praze (čj. 7 Cmo 236/97, ze dne 16. 6. 1997) o tom, že zakladatel státního podniku, který je oprávněn jmenovat likvidátora státního podniku, je logicky
oprávněn také tohoto likvidátora odvolat z funkce a jmenovat likvidátora nového.

III. ÚS 313/98
K odvolání navrhovatele rozhodoval ve věci Městský soud v Praze jako soud odvolací. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně o tom, že zakladatel státního podniku, který likvidátora jmenuje, má rovněž právo tohoto likvidátora z funkce odvolat, byt' pozitivní právní norma v tomto směru chybí. Svůj závěr opřel odvolací soud jednak o výše citovaná rozhodnutí, ale i o další soudní rozhodnutí i závěry právní teorie. K právnímu názoru vyslovenému soudem I. stupně měl odvolací soud jednu dílčí připomínku, která však neměla vliv na věcnou správnost rozsudku soudu 1. stupně. Odvolací soud vycházel ze závěru, že postup podle § 71 odst. 4 obchodního zákoníku není omezen jen na obchodní společnosti. Podle tohoto ustanovení má osoba, která osvědčí právní zájem, právo podat návrh k soudu na odvolání likvidátora, který porušuje své povinnosti, a to bez ohledu na to, jakým způsobem byl likvidátor určen. Důležité je však uvědomit si, že navrhovatelem bude osoba odlišná od subjektu, který likvidátora určil, tedy v předmětné věci osoba odlišná od zakladatele státního podniku. Zakladatel sám však nebude podle tohoto ustanovení postupovat, neboť z povahy věci je oprávněn odvolat likvidátora sám bez toho, aby se musel obracet na soud. Okolnost, že v odvolání likvidátora z funkce uvede zakladatel jako důvod porušení povinností likvidátora, neznamená nic jiného, že zakladatel toto odvolání - nad rámec své povinnosti - blíže odůvodnil. Na základě výše uvedeného odůvodnění pak Městský soud v Praze rozsudkem, čj. 20 Co 636/9737, ze dne 30. 3. 1998, potvrdil rozsudek soudu 1. stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel ústavní stížnost, protože podle jeho názoru uvedeným rozsudkem bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení uvedeného práva spatřoval navrhovatel v tom, že odvolací soud v okamžiku, kdy se neztotožnil s názorem soudu I. stupně, že § 71 odst. 4 obchodního zákoníku nelze aplikovat na státní podnik, neprováděl další dokazování a spokojil se s dokazováními provedeným před soudem I. stupně. Protiústavnost rozhodnutí odvolacího soudu spatřoval navrhovatel dále v tom, že tento soud v odůvodnění nesplnil povinnost vyložit, jakými úvahami se řídil, jestliže neprovedl i další důkazy. Pro podporu svého stanoviska argumentuje navrhovatel i řadou nálezů Ústavního soudu, zejména pokud jde o výklad dřívějších právních norem a rozhodování soudů. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze,

III. ÚS 313/98
čj. 20 Co 636/97-37, ze dne 30. 3. 1998 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 31 C 71/97-24, ze dne 3. 9. 1997.
Ústavní soud si dále podle § 42 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal vyjádření předsedy senátu 20 Co Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. Ten ve svém vyjádření uvedl, že v odůvodnění rozhodnutí vyložil, že v dané věci nelze postupovat podle § 71 odst. 4 obchodního zákoníku, a proto z logiky věci vyplývá, že není třeba doplňovat dokazování k těm skutkovým otázkám, které tvoří předpoklady pro naplnění uvedeného hmotněprávního ustanovení. Dále Městský soud v Praze uvedl, že právní názor, že likvidátora může odvolat v tomto případě ten, kdo likvidátora jmenoval, byl opakovaně publikován v odborné literatuře a komentářích k obchodnímu zákoníku. Tento výklad při nedostatku pozitivní právní úpravy vychází z obecného právního principu "kdo jmenuje, může i odvolat", není-li stanoveno jinak. Ustanovení § 71 odst. 4 obchodního zákoníku podle názoru odvolacího soudu dopadá na jiné případy, kdy se odvolání likvidátora domáhá osoba odlišná od subjektu, který likvidátora jmenoval. Odvolací soud je přesvědčen, že neporušil právo navrhovatele na spravedlivý proces, jestliže neprovedl ve věci další důkazy, přičemž z rozhodnutí odvolacího soudu jsou zřejmé důvody, pro které tyto důkazy neprovedl. Městský soud v Praze proto navrhl, aby Ústavní soud v případě, že neshledá důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti, ji jako nedůvodnou zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých ustanoveních konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod účastníka, chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se domáhal právě ochrany svého základního práva, zaručeného Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející.

III. ÚS 313/98
Na základě provedeného řízení však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatele s právními závěry soudů obou stupňů a s postupem dokazování před soudy. Ústavní soud při přezkoumání procesu dokazování prováděného před soudy obou stupňů dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Napadená rozhodnutí soudů nejsou ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu citovanými v předmětné ústavní stížnosti. V odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, tak i v odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího je jednoznačně uvedeno, z jakých důkazů tyto soudy při svém rozhodování vycházely a proč již nepovažovaly za nutné provádět další důkazy. Uvedený závěr vychází především z toho, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích uvedly, z jakého důvodu se na předmětnou věc nevztahuje ustanovení § 71 odst. 4 obchodního zákoníku. Ústavní soud se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu, že ust. § 71 odst. 4 obchodního zákoníku řeší případy, kdy návrh na odvolání likvidátora podává jiná osoba, než ten, kdo likvidátora jmenoval Je nepochybným znakem práva jmenovat likvidátora též právo tohoto likvidátora odvolat a jmenovat likvidátora nového. Ust. § 71 odst. 4 obchodního zákoníku se aplikuje pouze tehdy, jestliže likvidátora neodvolá sám ten orgán, který ho jmenoval. Obdobný názor je vysloven v řadě odborných publikací a není zpochybňován. Na jmenování likvidátora ve státním podniku se stále vztahuje zvláštní úprava obsažená v § 27 až 27d hospodářském zákoníku s tím, že se aplikuje i ust. § 71 odst. 4 obchodního zákoníku a některá další ustanovení, toto pravidlo vyplývá z § 761 odst. 3 obchodního zákoníku, ve znění do 30. 6. 1997. Z uvedeného ustanovení však podle názoru Ústavního soudu nelze vyvodit nic jiného než to, že o odvolání likvidátora soudem podle § 71 odst. 4 se bude jednat pouze tehdy, jestliže návrh na odvolání podá osoba odlišná od zakladatele, jestliže má na věci právní zájem a likvidátor porušuje své povinnosti. V případě, kdy likvidátora jmenuje zakladatel a odvolává zakladatel, není pro něho právní úpravou stanovena povinnost své rozhodnutí odůvodňovat. Tento princip, tj. "kdo jmenuje, má i právo odvolat", je v právním řádu běžně použit (např. při jmenování a odvolání vedoucího zaměstnance v pracovněprávních vztazích). Na základě výše uvedeného rozboru dospěl proto

IIII. ÚS 313/98

Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno základní právo navrhovatele, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona, o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 1999

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 313/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies