IV. ÚS 114/97 - K přípustnosti změny návrhu v odvolacím řízení

28. 01. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

V řízení před soudem I. stupně, které bylo zahájeno k návrhu stěžovatele na vrácení daru - nemovitosti, bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, které uvedený soud zhodnotil se závěrem, který také obsáhle zdůvodnil, že zákonné podmínky pro vrácení daru ve smyslu ustanovení § 630 o.z. nejsou dány. Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatele, v němž tento zároveň navrhl připuštění změny návrhu na vyklízení nemovitosti (v souladu s názorem také uvedeným v rozsudku soudu I. stupně), tuto změnu návrhu nepřipustil, rozsudek soudu I. stupně z formálního důvodu potvrdil, věcně se případem nezabýval a k závěrům o které především soud I. stupně své zamítavé rozhodnutí opřel, se vůbec nevyjádřil. Právě v tomto jeho postupu je třeba spatřovat odepření soudní ochrany stěžovatelem tvrzenému majetkovému právu, opírajícímu se o ustanovení § 630 o.z., když stěžovatel je tak v důsledku zcela formálního postupu odvolacího soudu nucen k podání nové žaloby na vyklizení, aniž odvolacím soudem byla - ač tomu nic nebránilo - vyřešena a postavena najisto otázka vlastnického práva stěžovatele k předmětnému majetku.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28.01.1999 sp. zn. IV. ÚS 114/97)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
F. S., zastoupeného JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 23.1.1997, sp. zn. 38 Co 109/96, za
účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 1997, sp. zn.
38 Co 109/96, se zrušuje.


Odůvodnění
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23.1.1997, sp. zn.
38 C 109/96, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 19.9.1995, č.j. 6 C 811/93-26, ve věci vrácení
daru podle § 630 o.z., s tvrzením, že tímto rozsudkem Krajského
soudu v Brně (dále jen "krajský soud") došlo k porušení ústavně
zaručeného práva článkem 36 Listiny základních práv a svobod a čl.
90 Ústavy ČR. Podle tvrzení stěžovatele k porušení došlo jednak
tím, že krajský soud, jako soud odvolací, nepřipustil změnu žaloby
navrženou stěžovatelem v odvolání, a dále proto, že stěžovatele
nepoučil o jeho procesních právech a povinnostech.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu vyžádaného spisu
Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 6 C 811/93, Ústavní soud
zjistil, že stěžovatel se u Okresního soudu Brno-venkov (dále jen
"okresní soud") domáhal vydání rozhodnutí, jímž by byla odpůrkyně
Bronislava Zetková uznána povinnou vrátit mu ideální jednu
polovinu nemovitostí, a to domu čp. 6 se st. pl. č. 410 a parc. č.
411 zahrada, zapsaných na LV č. 23 pro obec a k. ú. Tetčice.
Okresní soud žalobní návrh stěžovatele zamítl jako nedůvodný
s odůvodněním, že stěžovateli se nepodařilo prokázat naplnění
zákonných předpokladů pro vrácení daru stanovených § 630 o.z.
Kromě toho vyslovil okresní soud v odůvodnění svého zamítavého
rozsudku právní názor, že v daném případě měl stěžovatel žalovat
na vyklizení nemovitosti, nikoli na její vrácení, neboť u návrhu
na plnění je třeba mít na zřeteli při formulaci petitu návrhu
vztah k možnému výkonu rozhodnutí a i z těchto formálních důvodu
nebylo možno podle názoru soudu návrhu stěžovatele vyhovět.

Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání a současně
navrhl změnu žalobního petitu tak, že žalovaná je povinna vyklidit
předmětné nemovitosti.

Krajský soud, jako soud odvolací, nepřipustil tuto navrženou
změnu žaloby s odůvodněním, že její případné připuštění by mělo za
následek neekonomický postup ve věci, když by bylo nutno rozsudek
soudu I. stupně zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Zmíněná
žaloba by nemohla být odvolacím soudem meritorně projednána, neboť
by odvolací soud rozhodoval vlastně v prvém stupni, což by bylo
v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení. Krajský soud se pak
ztotožnil s právním závěrem soudu I. stupně ohledně žalobního
petitu, a aniž by se zabýval otázkou skutkového hodnocení,
rozhodnutí soudu I. stupně jako věcné správné potvrdil. Stěžovatel
v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že podle jeho mínění je
tento postup krajského soudu, který nepřipustil v odvolacím řízení
změnu žalobního petitu, porušením procesní garance ústavních práv,
neboť se jedná o postup, který je v rozporu s ust. § 211 a § 95
o.s.ř. Podle stěžovatele tento postup neodpovídá ani ustálené
soudní praxi, kdy v obdobné věci změnu žaloby připustil např.
Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku, sp. zn. 5 Co
1095/91, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 9 v roce 1992. Dále stěžovatel poukazuje na to, že podle
jeho mínění v situaci, kdy soud zamítl jeho návrh z důvodu, že
žalobní návrh není vykonatelný a plnění je nemožné, měl krajský
soud stěžovatele poučit o tom, že návrh nemá náležitosti uvedené
v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o poučení
o procesních právech a povinnostech, které je soud povinen
účastníkovi řízení poskytnout.

Krajský soud, jako účastník řízení o ústavní stížnosti, ve
svém vyjádření k ní především odkázal na písemné odůvodnění
ústavní stížností napadeného rozsudku. Zaměřil dále pozornost na
tvrzení stěžovatele, týkající se nepřipuštění změny žalobního
petitu ve fázi odvolacího řízení, a to s poukazem na skutečnosti,
které jej vedly k tomu, že v daném případě změnu žalobního petitu
nepřipustil, když si byl vědom, že tímto postupem bude učiněno
zadost dodržení zásady dvojinstančnosti řízení a zásady procesní
ekonomie, aniž by mohlo tímto postupem dojít k újmě na právech
stěžovatele, neboť nárok uplatněný ve změněné žalobě mohl a může
kdykoli stěžovatel uplatnit samostatnou žalobou, přičemž nebezpečí
promlčení či prekluze v daném případě nehrozí. K tvrzení
stěžovatele, že ze strany krajského soudu došlo ke krácení
stěžovatele na jeho právech, za situace, kdy mu nebylo dáno
poučení podle § 5 o.s.ř., krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že
je nepovažuje za opodstatněné, neboť žaloba stěžovatele včetně
žalobního petitu byla určitá, přesná a srozumitelná, a tudíž
projednatelná, a poučení naznačované stěžovatelem v ústavní
stížnosti by bylo podle názoru krajského soudu poučením
hmotněprávním, a tedy poučením v rozporu s ust. § 5 o.s.ř. Z výše
uvedených důvodů má krajský soud zato, že z jeho strany nedošlo ve
vztahu ke stěžovateli k porušení žádných práv stěžovatele
zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod, a proto
navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného
spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Jakkoliv Ústavní soud respektuje, že není vrcholem soustavy
obecných soudů a v zásadě není oprávněn zasahovat do jejich
jurisdikční činnosti, je v dané věci nucen konstatovat, že
postupem odvolacího soudu v dané věci došlo k porušení čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod , který zaručuje každému
domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu,
jakož i v čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány
poskytovat právům ochranu.

Ze žádného ustanovení občanského soudního řádu nelze dovodit,
že by v odvolacím řízení byla změna návrhu vyloučena. V posuzované
věci odvolací soud nepřipuštění změny návrhu odůvodnil tím, že
její připuštění by mělo za následek neekonomický postup ve věci,
neboť by bylo s ohledem na zásadu dvojinstančního řízení nutno
rozsudek soudu I.stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Ústavní soud je však toho názoru, že za stavu, kdy v dané věci
bylo možno zcela nepochybně použít výsledky dosavadního řízení
i pro rozhodnutí o změněném návrhu, se právě nepřipuštění změny
návrhu jeví jako postup příčící se zásadě hospodárnosti
a soustředěnosti řízení, v důsledku kterého je tak stěžovatel
nucen k podání nové žaloby, posouzení jejíž úspěšnosti by zcela
nesporně muselo předcházet zhodnocení dokazování, provedeného již
soudem I. stupně. V řízení před soudem I. stupně bylo provedeno
poměrně rozsáhlé dokazování, které uvedený soud zhodnotil se
závěrem, který také obsáhle zdůvodnil tak, že zákonné podmínky pro
vrácení daru ve smyslu ustanovení § 630 o.z. nejsou v daném
případě dány. Odvolací soud se však v tomto směru věcně případem
vůbec nezabýval, rozsudek soudu I. stupně v této části
nepřezkoumal a k uvedeným závěrům, o které především soud I.
stupně své zamítavé rozhodnutí opřel, se vůbec nevyjádřil. Právě
v tomto jeho postupu je třeba spatřovat odepření soudní ochrany
stěžovatelem tvrzenému majetkovému právu, opírajícímu se
o ustanovení § 630 o. z., když stěžovatel je tak v důsledku zcela
formálního postupu odvolacího soudu nucen k podání nové žaloby na
vyklizení, aniž odvolacím soudem byla - ač tomu nic nebránilo
- vyřešena a postavena najisto otázka vlastnického práva
stěžovatele k předmětnému majetku. Z těchto důvodů byl proto
rozsudek odvolacího soudu zrušen [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. ledna 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. IV. ÚS 114/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies