I. ÚS 48/98 - K záloze na náklady konkursu

03. 02. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Podle § 5 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je navrhovatel v konkursu povinen na výzvu soudu zaplatit na náklady konkursu v určené lhůtě stanovenou zálohu. Podle § 5 odst. 2 téhož zákona soud řízení zastaví, nebyla-li záloha zaplacena a byl-li o tomto následku navrhovatel poučen. Jestliže byl navrhovatel k zaplacení vyzván, není soudu ponecháno na vůli, zda v případě nezaplacení zálohy ukončí řízení rozhodnutím ve věci ( § 12a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání) nebo zda řízení zastaví, neboť § 5 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání má zcela jednoznačně kogentní povahu. Na tomto závěru nic nemění ani navrhovatelovy majetkové poměr,y je-li jím sám dlužník. Zálohu na náklady konkursu není možno považovat za soudní poplatek, a proto postup podle § 138 občanského soudního řádu nepřipadá v úvahu.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 03.02.1999 sp. zn. I. ÚS 48/98)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele T., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. M. V., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 1997, čj. 4 Ko 350/97 - 16, a usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1997, čj. 93 K 37/97 - 9,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 2. 2. 1998, označeným jako ústavní stížnost. Napadená usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 1997, čj. 4 Ko 350/97 - 16, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1997, jímž řízení o návrhu dlužníka - stěžovatele na prohlášení konkurzu bylo zastaveno, neboť dlužník přes výzvu soudu nezaplatil ve stanovené době třiceti dnů zálohu na náklady konkurzu ve výši Kč 10 000,--, i když podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byl poučen o následném zastavení řízení, nebude-li záloha na náklady konkurzu v určené lhůtě zaplacena. V odůvodnění své stížnosti stěžovatel vesměs argumentuje tím, co uváděl v odvolání do usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1997, s čímž se Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, náležitě vypořádal.

Stěžovatel má za to, že Krajský obchodní soud v Praze měl návrh zamítnout podle § 12a odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání pro nedostatek majetku, když z jeho návrhu na prohlášení konkurzu vyplynulo, že žádný majetek nemá, a proto požadoval osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. Považuje za nelogické, aby zákon na jedné straně ukládal dlužníku podat návrh na prohlášení konkurzu za podmínek podle § 68a zákona o konkurzu a vyrovnání a zároveň stanovil pro dlužníka mnohdy nesplnitelnou podmínku v podobě zaplacení zálohy na náklady konkurzu. Z toho dovozuje, že bylo porušeno jeho ústavní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále právo zaručené článkem 2 odst. 3 a článkem 4 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel použil stejné argumenty v dovolání, které podal Nejvyššímu soudu ČR proti usnesení odvolacího soudu, jehož přípustnost opíral o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýkal nesprávné právní posouzení věci. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 5. 1998, čj. 31 Cdo 206/98 - 28, dovolání odmítl s tím, že dovolání ve věci podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nemůže být přípustné, neboť usnesení o zastavení řízení, a tudíž ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové usnesení potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé. Dále Nejvyšší soud ČR dovodil, že přípustnost dovolání v daném případě není dána ani podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ani podle ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť stěžovatel žádnou z vad vypočtených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k napadenému rozhodnutí netvrdí a ani z obsahu spisu se taková hrubá vada, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným, nepodává.

Ústavní soud k předložené ústavní stížnosti musel konstatovat, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Zkoumá však, zda v řízení před obecnými soudy nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1,2 Listiny základních práv a svobod). Dle tohoto práva na spravedlivý proces je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud v dané věci namítaná porušení ústavnosti neshledal a musel proto pokládat návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. Souhlasí totiž s názorem Vrchního soudu v Praze, že podle § 5 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání byl navrhovatel v konkurzu povinen na výzvu soudu zaplatit na náklady konkurzu v určené lhůtě stanovenou zálohu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení pak soud řízení zastaví, nebyla-li záloha zaplacena a byl-li o tomto následku navrhovatel poučen. Jestliže tedy byl stěžovatel v daném případě vyzván, nebylo soudu ponecháno na vůli, zda v případě nezaplacení zálohy ukončí rozhodnutím ve věci (§ 12a odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání) nebo zda řízení zastaví, neboť toto ustanovení § 5 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání má zcela jednoznačně kogentní povahu. Na tomto závěru nic nemění ani majetkové poměry navrhovatele, je-li jím sám dlužník. Zálohu na náklady konkurzu není možné považovat za soudní poplatek, a proto stěžovatelem navrhovaný postup podle § 138 o. s. ř. v dané věci nepřipadá v úvahu.

Z těchto důvodů proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. I. ÚS 48/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies