III. ÚS 1/99

11. 02. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

III. ÚS 1/99
ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 11. 2. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. G., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1806/97, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. 22 Co 104/97, a rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně ze dne 5. 12. 1995, sp. zn. 9 C 465/92, a návrhu na zrušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zák. č. 229/1991 Sb. ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm.d) zák. č. 182/1993 Sb. za podmínek § 74 zák. č. 182/1993 Sb., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka (pravomocný a doručený) rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. srpna 1998 (2 Cdon 1806/97) a tvrdila., že tímto rozhodnutím označený orgán veřejné moci porušil její ústavně zaručená základní práva, totiž ta, která plynou z čl. 4, čl. 11 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod; podle odůvodnění
1

III. ÚS 1/99
ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud zamítl její dovolání do rozsudku odvolacího soudu (Krajského soudu v Praze), který, obdobně jak tak učinil i soud I. stupně (Okresní soud v Kolíně) v její věci o vydání nemovitosti, jejímu návrhu (na vydání nemovitosti, příp. na uzavření dohody o něm) nevyhověl. S odkazem na to, že rozhodnutím obecných soudů všech tří stupňů došlo k porušení již dříve zmíněných práv, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem všechna rozhodnutí obecných soudů zrušil, a protože k porušení ústavně zaručených základních práv došlo "aplikací (výkladem) ustanovení § 6 odst. 1 písm. i) zák. č. 229/1991 Sb.", navrhla též, aby toto ustanovení (v jí vyznačených slovech) - jako její rodinu a původního vlastníka na ústavních právech poškozující" bylo rovněž zrušeno.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i podle odůvodnění jí napadených rozhodnutí, stěžovatelka (spolu s dalším sourozencem) usilovala v řízení před obecnými soudy o vydání (v řízení blíže označených a popsaných) nemovitostí, jež jí (a dalšímu sourozenci) daroval - v době své emigrace - její bratr, který - poté co vycestoval na studijní pobyt - se již zpět do tehdejší ČSSR nevrátil. K tvrzenému darování mělo dojít "za souhlasu ministerstva financí a prostřednictvím její zplnomocněné matky" formou notářsky sepsané darovací smlouvy, nicméně k realizaci práv ze smlouvy vyplývajících (k převodu vlastnického práva) nedošlo pro "aroganci a (i tehdy protizákonnou) nerovnost státních orgánů"; naplnění podmínek ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona o půdě (č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) spatřuje stěžovatelka v tom, že dotčenou darovací smlouvu svou nečinností, tedy konkludentním jednáním, uznala (spolu se svou sestrou) za neplatnou.

Obecné soudy shodně dospěly k závěru, že za zjištěných skutkových okolností (nemovitosti byly v souvislosti s trestním řízením zajištěny prokurátorským opatřením), proti nimž stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nic nenamítá, nelze stěžovatelku (a obdobně její sestru) pokládat ve smyslu již zmíněného zákona za oprávněnou osobu, nebot' (podle odvolacího soudu) k uzavření darovací smlouvy nedošlo před odchodem původního vlastníka do ciziny, kteroužto okolnost označil odvolací soud za hmotně-právní podmínku pro vznik restitučního nároku a nadto uznání neplatnosti darovací smlouvy stran nemovitosti vyžadující písemnou formu (§ 46 odst. 1 o. z.) vylučuje konkludentní projev vůle; vyložil proti soud I. stupně ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona o půdě správně, neboť - mimo jiné - ratio legis spočívá ve snaze řešit (nad rámec daný ustanovením § 4 odst. 1 a 2 označeného zákona)

III. ÚS 1/99
případy, kdy neplatnost smluv vyplývala ze soudního výroku nebo z uznání účastníků dotčené smlouvy před orgány státní správy.

Z toho, co až dosud v souhrnné zkratce uvedeno, je zřejmé, že obecné soudy věci stěžovatelky věnovaly dostatečnou pozornost (odvolací soud vlastním výrokem stěžovatelce připustil dovolání) a problematiku z věci vyplývající posoudily (dle odůvodnění rozhodnutí) způsobem zákonu zcela vyhovujícím (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), což již samo o sobě tvrzené porušení ústavních zásad stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) jako jednu z podmínek práva na soudní ochranu vylučuje, nehledě již ani k tomu, že - jak Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil - s ohledem na své ústavní postavení Ústavní soud nemá pravomoc přezkumu legality či věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů (k tornu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995), a že jeho ingerence do jurisdikce těchto soudů je omezena zvláštními podmínkami, které však v posuzované věci splněny nejsou.

Obdobně neobstojí ani stěžovatelčino tvrzení stran porušení práv daných článkem 11 Listiny základních práv a svobod; i zde Ústavní soud opakovaně v přecházejících nálezech vyložil smysl tohoto ústavně zaručeného základního práva, jakož i podmínky, za nichž lze tomuto právu poskytnou ústavní ochranu (k tornu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek l., č. 5, Praha 1994), odhlédnuto již od toho, že stěžovatelkou (ostatně zcela nezdůvodněný) obecný poukaz na porušení práv daných čl. 4 Listiny základních práv a svobod (obsahující několik rozličných ústavních imperativů) ani sám o sobě ani ve spojení s čl. 11 Listiny základních práv a svobod na posuzovanou věc již pojmově nedopadá.

Z takto rozvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána především ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona].

O návrhu na zrušení ust. § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebylo zapotřebí rozhodovat, neboť ve smyslu konstantní judikatury
3

Ústavního soudu odmítnutím ústavní stížnosti odpadla současně základní podmínka projednání takového návrhu (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. února 1999 JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu Ústavního soudu
4

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 1/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies