III. ÚS 373/98 - Rozhodnutí instančně vyššího správce daně o povolení přezkumu

25. 02. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta


V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy
o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se
týkají i jeho postavení z hlediska namítaného ručení (případně
tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí
pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový
stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že
ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by
instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního
předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové
okolnosti alespoň nasvědčují, že ten, kdo je označen za ručitele,
jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní
rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je
mu Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25.02.1999 sp. zn. III. ÚS 373/98)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
navrhovatele O, a.s., zastoupeného JUDr. J. O., proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1998, čj. 22 Ca
325/97-12, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství
v Ostravě ze dne 7. 4. 1997, čj. FÚ/51286/97/384962, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1998,
čj. 22 Ca 325/97-12, se zrušuje.


Odůvodnění

Navrhovatel podal dne 24. 8. 1998 ústavní stížnost, která
byla Ústavnímu soudu doručena o den později. Stížnost brojí proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 1998,
čj. 22 Ca 325/97-12, ve spojení s rozhodnutím Finančního
ředitelství v Ostravě ze dne 7. 4. 1997, čj. FÚ/51286/97/384962,
s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva.

Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp.zn. 22 Ca 325/97,
a spisu Finančního úřadu v Opavě, sp.n. FÚ/4675/960/95-960La,
které si vyžádal, Ústavní soud zjistil, že dne 22. prosince 1993
uzavřel navrhovatel kupní smlouvu, na jejímž základě koupil od
firmy M. a.s. Šumperk tam uvedené nemovitosti. Dne 26. 9.
1996 vyzval Finanční úřad v Opavě navrhovatele, pod
čj. 68016/962/96-962La/1, k zaplacení daňového nedoplatku jako
ručitele podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků. Daňový dlužník - Moravolen Šumperk, a.s. - totiž
nesplnil svou daňovou povinnost a nezaplatil daň z převodu
předmětných nemovitostí, čímž nesplnil svou zákonem stanovenou
povinnost. Podle § 8 odst. 1 písmeno a) zákona č. 357/1992 Sb.,
o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí je
poplatníkem daně prodávající; kupující je v tomto případě
ručitelem. Protože daňový dlužník daň nezaplatil, vyzval finanční
úřad podle ust. § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., k zaplacení
daně ručitele.

Proti uvedené výzvě podal navrhovatel odvolání, v němž mimo
jiné namítal, že není ručitelem. Finanční ředitelství v Ostravě
dne 7. 4. 1997, rozhodnutím, čj. FŘ/1774/140/97, odvolání zamítlo.

Proti uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě
podal navrhovatel dne 17. 6. 1997 žalobu na přezkoumání rozhodnutí
správního orgánu. V něm opakovaně namítal, že není ručitelem
a dále, že správce daně nevymáhal daňový dluh nejdříve po daňovém
dlužníku a pak po ručiteli, jak plyne ze zákona, nýbrž současně po
daňovém dlužníku i po ručiteli.

Krajský soud v Ostravě dne 31. 3. 1998 usnesením,
čj. 22 Ca 325/97-12, řízení zastavil. Odůvodnil to tím, že podle
ust. § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. daňový nedoplatek jsou
povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení
ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem
daně vyzváni. Proti této výzvě se může ručitel odvolat. V odvolání
však může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo, že
ručení bylo uplatněno ve větším, než zákonem stanoveném rozsahu
nebo, že již bylo zaplaceno. V daném případě se podle krajského
soudu navrhovatel domáhal zrušení rozhodnutí finančního úřadu
z jiných důvodů. Přezkumné činnosti soudu podléhají pouze
rozhodnutí meritorní povahy. Rozhodnutí, která nelze považovat za
rozhodnutí o veřejném subjektivním právu, soudy nepřezkoumávají.
Ustanovením § 248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu (dále
jen "o.s.ř.") jsou z přezkumné činnosti vyloučena rozhodnutí
správních orgánů předběžné, procesní nebo pořádkové povahy.
Procesní rozhodnutí jsou ta, která se nedotýkají přímo práv
účastníka, vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv
daných pro vlastní vedení řízení. V tomto smyslu je procesním
rozhodnutím také žalobou napadené rozhodnutí. Jinými slovy - zákon
nebrání správci daně, aby požadoval zaplacení daně zároveň po
dlužníkovi i ručiteli.

Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel včas ústavní
stížnost, v níž namítá, že postupem krajského soudu byla porušena
jeho práva daná čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle navrhovatele soud použil
neadekvátně restriktivní výklad § 248 odst. 2 písmeno e) o.s.ř.,
nesprávně vyložil právní charakter napadeného rozhodnutí
finančního úřadu, respekt. finančního ředitelství a proto na
případ aplikoval nepoužitelné ustanovení o.s.ř. Podle navrhovatele
rozhodnutí správního orgánu, jímž se vzhledem k charakteru
přípustných odvolacích důvodů rozhoduje o existenci daňového
závazku konkrétního účastníka řízení, nemá pouze pořádkový či
procesní charakter a nemůže proto být vyloučeno z přezkoumání
nezávislým soudem.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření, vyžádaném podle ust. § 42 odst. 4 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ze dne 20. 10. 1998 opakoval
své stanovisko, že správní žalobou napadené rozhodnutí, je
procesní povahy a je z přezkumné činnosti soudu vyloučeno.

Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom
skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81,
čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo
přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud
tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté
Listiny základních práv a svobod a pokud napadeným rozhodnutím
nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Podle ust. § 244 a dalších o.s.ř. přezkoumávají soudy ve
správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.
Podle ust. § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel
odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může
namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo
uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již
bylo zaplaceno. Navrhovatel ve svém odvolání ze dne 7. 10. 1996
uvedl, že není ručitelem, uvedl tedy zákonný důvod pro odvolání.
Jak již uvedeno, nadřízený správní orgán odvolání zamítl
a následně Krajský soud Ostrava (k podané žalobě na přezkum tohoto
rozhodnutí) řízení zastavil.

V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy
o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se
týkají i jeho postavení z hlediska namítaného ručení (případně
tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí
pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový
stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že
ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by
instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního
předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové
okolnosti alespoň nasvědčují, že ten, kdo je označen za ručitele,
jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní
rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je
mu Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena. Porušení základních
práv a svobod takto spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když
Krajský soud v Ostravě se přidržel výkladu pojmu "procesní
rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému zásahu do
základních práv a svobod stěžovatele. Je věcí obecného soudu, aby
zvážil, zda ke zkrácení práv skutečně došlo a zda rozhodnutí
instančně vyššího správce daně skutečně odpovídá zákonu a zda
skutečně zde nejsou okolnosti, které by vedly k nesprávnému
označení ručitele.

Jen na okraj je třeba poznamenat, že z ust. § 73 odst. 1
zákona č. 337/1992 Sb. plyne, že správce daně je nejprve povinen
jako daňový subjekt vyzvat daňového dlužníka, který nesplnil svou
daňovou povinnost, k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní
lhůtě, která musí být nejméně osmidenní. Teprve nesplní-li daňový
dlužník svou povinnost ani v takto určené lhůtě, může správce daně
vyzvat k zaplacení daňového nedoplatku ručitele. Ručitelova
povinnost zaplatit daňový nedoplatek namísto daňového dlužníka,
podle ust. § 8 odst. 1 písmeno a) zákona č. 357/1992 Sb. je
povinností, která nastupuje teprve tehdy, jestliže daňový dlužník
nesplnil svou povinnost. V souzeném případě však správce daně
vyzval daňového dlužníka k zaplacení daňového nedoplatku dne 24.
9. 1996 a stanovil mu k tomu lhůtu 15 ode dne doručení výzvy. Aniž
by však vyčkal uplynutí této lhůty (a měl tedy možnost si ověřit,
zda daňový dlužník splnil svou povinnost v takto stanovené lhůtě),
vyzval dne 26. 9. 1996 k zaplacení téhož daňového nedoplatku, jako
ručitele, navrhovatele.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu
nezbylo, než napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne
31. 3. 1998, čj. 22 Ca 325/97-12, zrušit.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 373/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies