I. ÚS 314/98

12. 03. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. S. T., zastoupeného advokátkou Mgr. N. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 1998, č. j. 22 Co 457/97-40, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 1998, č. j. 22 Co 457/97-40, kterým se potvrzuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 17 C 50/97, ze dne 24. 6. 1997.

Vedlejší účastníci - pan B. V., JUDr. O. V. a paní M. V. - podali na stěžovatele dne 2. 12. 1996 žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2. Uplatňovali na stěžovateli nárok na zaplacení nájemného ve výši 38 376 Kč. Obvodní soud vydal na základě podaného žalobního návrhu dne 9. 1. 1997 platební rozkaz, č. j. 7 Ro 1037/96. Platebním rozkazem bylo stěžovateli uloženo žalovanou částku v plné výši uhradit.

Stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu odpor. Obvodní soud následně nařídil jednání, které skončilo vynesením mezitímního rozsudku, sp. zn. 17 C 50/97, ze dne 24. 6. 1997, s výrokem, že žaloba je co do základu po právu a o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.

Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání k Městskému soudu v Praze. Městský soud pravomocným rozsudkem, č. j. 22 Co 457/97-40, ze dne 9. 2. 1998, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel namítal, že již rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto o jiné věci a o jiném nároku, než bylo uplatněno v žalobním návrhu ze dne 2. 12. 1996. Ústavní stížnost pak stěžovatel podal proti rozsudku soudu druhého stupně.

Stěžovatel nesouhlasil se závěry odvolacího soudu. Z těchto závěrů vyplývá, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže nárok žalobců (vedlejších účastníků) posoudil jako nárok uplatněný z titulu bezdůvodného obohacení. Ze závěrů odvolacího soudu zároveň vyplývá, že se odmítá jako neakceptovatelná námitka stěžovatele v tom smyslu, že takový nárok nebyl žalobci (vedlejšími účastníky) v průběhu celého řízení uplatněn.

Podle názoru stěžovatele posuzuje soud nárok tak, jak byl žalující stranou uplatněn. Jestliže dojde během řízení k překvalifikování předmětu sporu, je třeba s touto skutečností seznámit druhou stranu již během řízení a nikoliv až rozhodnutím.

Stěžovatel namítal, že v daném případě neměl vzhledem k jednání soudu možnost řádně uplatnit svá procesní práva.
Podle názoru stěžovatele posuzovaná věc úzce souvisí s restituční věcí a se soudním sporem o vyklizení garáží ze dne 12. 5. 1995, v rámci kterého bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu, č. j. 18 Co 276/95-57. V restituční věci byla vedlejším účastníkům, dle mínění stěžovatele, neoprávněně vydána i část pozemku, parcelní číslo 52, kat. území V., která byla zastavěna stavbami, garážemi ve vlastnictví stěžovatele a dalších osob. K realizaci těchto staveb mělo údajně dojít až po převzetí pozemku státem. Podle názoru stěžovatele proto nájemné žalobcům (vedlejším účastníkům) nenáleží a ani nedošlo k bezdůvodnému obohacení stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené má stěžovatel za to, že daným postupem došlo k porušení jeho základních lidských práv vyplývajících z čl. 90 Ústavy ČR a z čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť mu dle jeho názoru byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem ve věci vydání bezdůvodného obohacení.

Ústavní soud po přezkoumání listinných materiálů a po posouzení právního stavu dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele není možno považovat za důvodnou.
Ústavní soud se ztotožňuje s právními názory obecných soudů v tom ohledu, že je zapotřebí se nejprve zabývat otázkou, zda jsou vedlejší účastníci vlastníky, resp. oprávněnými držiteli pozemků, nacházejících se pod garážemi stěžovatele a jiných osob. Vzhledem k okolnosti, že předmětné pozemky byly vedlejším účastníkům vydány na základě restitučních předpisů a vedlejší účastníci jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci, je zapotřebí pohlížet na vedlejší účastníky jako na vlastníky, resp. jako na oprávněné držitele pozemků. I v případě, že by bylo v dalších případných řízeních vlastnictví vedlejších účastníků zpochybňováno, vztahuje se na ně ustanovení § 130 občanského zákoníku. Mohou tudíž uplatňovat stejná práva jako vlastník, tzn. domáhat se v daném případě i nájmu, resp. úhrady za užívání předmětných pozemků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 451 občanského zákoníku. Námitka stěžovatele, napadající vydání předmětných pozemků vedlejším účastníkům v rámci restituce, je při posuzování nároku na nájemné z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatele irelevantní. Pokud by bylo zapotřebí se touto námitkou zabývat a byla-li by shledána důvodnou, neměla by tato skutečnost žádný vliv na postavení vedlejších účastníků jako dosavadních vlastníků zapsaných v katastru nemovitostí.

Obecné soudy nepochybily, pokud nárok vedlejších účastníků posoudily jako nárok uplatněný z titulu bezdůvodného obohacení. Námitku stěžovatele poukazující na okolnost, že nárok nebyl vedlejšími účastníky vznesen v průběhu řízení a že tudíž nemohl odpovídajícím způsobem uplatnit veškerá svá procesní práva, nelze považovat za důvodnou. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné se zabývat případnou aplikací ustanovení § 153 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Z pohledu ustálené judikatury (viz např. R 21/1964), vyplývá, že soud může rozhodnout kladně nebo záporně o návrhu účastníků řízení, nemůže však jejich návrh měnit nebo opravovat. Ve vazbě na toto ustanovení připadá v úvahu aplikace ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř., podle kterého může za řízení návrh měnit pouze navrhovatel se souhlasem soudu a změněný návrh je třeba doručit ostatním účastníkům. Po posouzení uvedené problematiky dospěl Ústavní soud k závěru, že na daný případ se nevztahují výše uvedená ustanovení o. s. ř., neboť se nejednalo o změnu resp. opravu žalobního návrhu, ale o právní kvalifikaci uplatněného nároku ze strany obecných soudů. Z listinných materiálů vyplývá, že mezi stěžovatelem a vedlejšími účastníky nebyla uzavřena žádná dohoda, v jejímž smyslu by byl stěžovatel oprávněn předmětný pozemek užívat. Je tedy zapotřebí na danou věc pohlížet tak, že ze strany vedlejších účastníků se jednalo o plnění bez právního důvodu a ze strany stěžovatele pak o bezdůvodné obohacení.

V návaznosti na výše uvedené posoudil Ústavní soud stížnost tak, že v rámci řízení a rozhodování obecných soudů nedošlo k žádným pochybením a tudíž se ani nejedná o žádný neoprávněný zásah do práv a svobod stěžovatele chráněných Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod.

Na základě shora uvedeného posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, a proto jej ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 12. března 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 314/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies