IV. ÚS 226/98 - Nepřípustnost započtení pohledávek

15. 03. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

K nepřípustnosti započtení pohledávek, z nichž jedna vzešla ze soukromoprávního vztahu a druhá ze vztahu veřejnoprávního.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 15.03.1999 sp. zn. IV. ÚS 226/98)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti stěžovatele A., zastoupeného JUDr. M.S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 29 Ca 137/96-23, ze dne 3. 3. 1998, a rozhodnutí O.Ú., čj. Fin.1325/95-Řez., ze dne 8. 2. 1996, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a O.Ú., jako vedlejšího účastníka tohoto řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. l Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, domáhá zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci. V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že žalobou podanou u Krajského soudu v Brně se domáhal zrušení rozhodnutí O.Ú., ze dne 8. 2. 1996, čj. Fin.1325/95-Řez., kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen platební výměr na místní poplatek č. 9/95, ze dne 25. 10. 1995, čj. 1097/95, vydaný O.ú. Uvedeným platebním výměrem, jak Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 29 Ca 137/96, byly stěžovateli, jako nájemci rekreačního zařízení v územním obvodu obce P., vyměřeny místní poplatky z ubytovací kapacity a za lázeňský nebo rekreační pobyt v období červen až září 1995, a to na základě obecně závazné vyhlášky obce P. č. 3/1994. O.Ú. ve shora označeném rozhodnutí, potvrzujícím platební výměr, k námitkám stěžovatele uvedeným v jeho odvolání, v němž namítl k započtení své pohledávky vzniklé neuhrazením faktury č. 027/95, ze dne 13. 3. 1995, ve výši 58.750,- Kč a faktury č. 032/95 z téhož dne ve výši 57.560,60 Kč, uvedl, že způsob úhrad daně a poplatků podle ustanovení § 59 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nepřipouští možnost úhrady započtením pohledávky dlužníka.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval o žalobě stěžovatele, směřující proti uvedenému rozhodnutí, tuto zamítl rozsudkem, čj. 29 Ca 137/96-23, ze dne 3. 3. 1998. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podstata správného právního posouzení věci nespočívá v odpovědi na otázku, zda došlo k zániku závazku navrhovatele započtením ve smyslu ustanovení § 580 až 581 občanského zákoníku či § 358 až 364 obchodního zákoníku, protože daný případ se neřídí občanskoprávní ani obchodněprávní úpravou. Základem právního posouzení věci, z něhož nutno vycházet, je vztah stěžovatele jako daňového subjektu a žalovaného jako územního finačního orgánu příslušného ke správě daní. Krajský soud dále konstatoval, že je nutno v dané věci vycházet ze zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, a jeho ustanovení o způsobu placení daní, prominutí daňových povinností a nakládání s daňovými přeplatky, vzniknou-li úhradou daňové povinnosti (§ 59, § 55a, § 64 citovaného zákona). Jiným způsobem než předpokládaným zákonem č. 337/1992 Sb., nelze v daňovém řízení vedeném správcem daně postupovat. Zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zánik daňové povinnosti daňového subjektu započtením nezná. To znamená, že započtením povinnost daňového subjektu nezaniká, a to ani v případě, kdyby daňový subjekt projevil v tomto směru svou vůli. K zániku daňové (poplatkové) povinnosti, ve vztahu stěžovatele jako daňového poplatníka, a žalovaného, jako finančního orgánu příslušného ke správě daní, nemohlo k započtení dojít. Krajský soud pak dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil řádně svoji povinnost daňového subjektu vůči správci daně, proto mu byla tato povinnost uložena rozhodnutím (§ 32 zákona č. 337/1992 Sb., v platném znění). Ke kompenzačnímu projevu, bez ohledu na to, proti čemu směřoval, nemohlo být přihlédnuto, protože jde o neúčinný projev vůle vzhledem k tomu, že zákon č. 337/1992 Sb., v platném znění, započtení, jako způsob zániku daňové povinnosti, nezná, a proto ani nemohl způsobit případný zánik daňové povinnosti stěžovatele.

S uvedenými závěry stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí, obdobně jako ve správní žalobě tvrdí, že žádný zákon ani jiný právní předpis platný na území České republiky, tedy ani zákon č. 337/1992 Sb., v platném znění, nezakazuje započtení v tomto případě. Stanovení druhů místních poplatků a jejich sazeb patří do samostatné působnosti obce a místní poplatky jsou příjmem rozpočtu obce. Pohledávky stěžovatele a obce jsou vzájemné a jsou u nich splněny i ostatní zákonné předpoklady započtení. Pokud se těmito skutečnostmi krajský soud nezabýval a žalobu stěžovatele zamítl, zvýhodnil tím podle stěžovatele v řízení obec, jejíž obecní úřad jako správce daně dle zákona č. 337/1992 Sb., zahájil daňové řízení se stěžovatelem, i když pohledávky obce vůči stěžovateli již neexistovaly, neboť zanikly započtením. Uvedený postup krajského soudu je tak podle stěžovatele v rozporu s články Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod v úvodu označenými.

K ústavní stížnosti se vyjádřil jak Krajský soud v Brně, tak i O.Ú., a oba navrhli zamítnutí ústavní stížnosti v postatě s odvoláním na odůvodnění svých rozhodnutí.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že v souzené věci mezi stěžovatelem a obcí P., došlo k vzájemnému započtení pohledávek, neboť žádný zákon ani jiný právní předpis jejich započtení nezakazuje.

Ústavní soud ani v nyní posuzované věci nemá důvodu odchylovat se od názoru vyjádřeného již Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, týkajícího se stejných účastníků a zcela srovnatelného předmětu řízení, v němž uvedl, že podstatou problému není otázka, zda stanovení druhu místních poplatků a jejich výběr spadá do samostatné nebo přenesené působnosti obce, významné však je to, že účastníci - stejně jako v nyní posuzovaném případě - jednali v případě pohledávky stěžovatele jako partneři na základě smlouvy o dílo v soukromoprávním vztahu, zatímco při stanovení místních poplatků stěžovateli jednala obec P. ve vztahu veřejnoprávním. Jestliže tedy v prvém případě představovala obec P. smluvního partnera stěžovatele, v druhém případě vůči němu jednala jako orgán veřejné moci a tyto dva vztahy nelze z hlediska posuzované problematiky nerozlišovat. Stěžovatel v druhém z uvedených vztahů nebyl v rovnoprávním postavení s obcí P., když obsah vydaného rozhodnutí nezávisel na jeho vůli. V daném případě proto nemohlo dojít ani k započtení pohledávek, neboť pohledávka stěžovatele vůči obci P. měla charakter soukromoprávní, a vyměřené místní poplatky byly založeny na předpisech práva veřejného. Z uvedených důvodů, které jsou dále podrobně rozvedeny ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu, na něž i toto rozhodnutí odkazuje, proto byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. března 1999

JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 15. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 226/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies