II. ÚS 267/97

15. 03. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

II.ÚS 267/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI
Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti J.K., zastoupeného JUDr. M.K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 13 Co 136/97-32, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 1996, č. j. 13 C 134/96-17, t akt o :

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Soudce zpravodaj podle ustanovení § 43 odst.1 písm.e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl, neboť podaný návrh je nepřípustný.

Stěžovatel podal dne 24. 7. 1997 k Ústavnímu soudu stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 13 Co 136/97-32, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 1996, č. j. 13 C 134/96
17.

Ve svém podání stěžovatel tvrdí, že účelovým výkladem § 13 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zejména pak nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 164/1994 Sb., obsaženém v rozsudcích obou obecných soudů, došlo k porušení zásady rovnosti garantované v čl. 1, jakož i k porušení čl. 4 a čl. 37 odst.2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

Ke skutkovým okolnostem svého případu stěžovatel uvedl, že se žalobou podanou proti Ministerstvu financí ČR a České republice, zastoupené Ministerstvem financí ČR, domáhal svého práva na poskytnutí finanční náhrady ve výši 149.426,Kč ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb. za ideální 1/2 nemovitostí, zabavených stěžovateli v r. 1953 rozhodnutím soudu podle ustanovení § 287 písm. a) tehdy platného tr. řádu.

Stěžovatel nejprve požádal o poskytnutí finanční náhrady za ideální polovinu nemovitostí Ministerstvo financí ČR, po zamítavém stanovisku tohoto ministerstva se domáhal téhož podáním žaloby.

Ve věci nejprve rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 1, v odvolacím řízení Městský soud v Praze. Oba soudy žalobu zamítly s odůvodněním, že žádost o poskytnutí finanční náhrady podle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byla podána opožděně, nebyla-li stěžovatelem uplatněna nejpozději do 1. 4. 1992. Nárok tak zanikl jeho neuplatněním. Odvolací soud při posuzování výkladu ustanovení § 13 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., pokud se týkalo běhu lhůt k uplatnění finanční náhrady, vycházel z názoru, že se jedná o posouzení otázky po právní stránce zásadního významu a připustil proti svému rozsudku ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. dovolání.

Na základě dožádání byl Ústavnímu soudu postoupen Nejvyšším soudem ČR jeho rozsudek ze dne 30. 11. 1998, č. j. 23 Cdo 474/98-45, ze kterého soudce zpravodaj zjistil, že I. dovolání, směřující proti části rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 1997, č. j. 13 Co 136/97-32, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně v části zamítající žalobu o zaplacení 149.426,-Kč s příslušenstvím proti žalovanému Ministerstvu financí ČR bylo zamítnuto.

Pod bodem II. výroku uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR je uvedeno, že rozsudek shora uvedeného odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně v části zamítající žalobu o zaplacení 149.426,- Kč s příslušenstvím vůči žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, jakož i
2

II.ÚS 267/97
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 11. 1996, č. j. 13 C 134/96-17, v části zamítající žalobu o zaplacení finanční náhrady s příslušenstvím se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

Dovolací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že je třeba, aby se obecné soudy znovu zabývaly otázkou včasnosti uplatněného nároku stěžovatelem ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 6. 1998, sp. zn. PI. ÚS 24/97, publikovaným pod č. 153/1998 Sb., a vyvodily ze změny založené tímto nálezem příslušné právní
závěry.
Za této situace, kdy obecné soudy budou ve věci znovu jednat a rozhodovat, je nucen soudce zpravodaj podanou ústavní stížnost odmítnout, neboť na základě rozsudku Nejvyššího soudu ČR odpadl důvod podané ústavní stížnosti a předpoklad řízení o ní, t. j. pravomocně skončené řízení bude pokračovat dále a stěžovateli se tak otevřela cesta k řádnému projednání a novému rozhodování ve věci obecnými soudy.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
Soudce Ústavního soudu

V Brně dne 15. března 1999

3

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 1999, sp. zn. II. ÚS 267/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies