IV. ÚS 435/98 - K náhradě za znehodnocení majetku podle zákona č. 229/1991 Sb.

18. 03. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta



Právní názor, že není rozhodující, kdo byl vlastníkem
stavby v době jejího znehodnocení či odnětí považuje Ústavní soud
za jedině slučitelný se svou dosavadní judikaturou, podle které
nelze práva restituentů interpretovat zužujícím způsobem.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18.03.1999 sp. zn. IV. ÚS 435/98)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
RNDr. M. K., zastoupené JUDr. P. S., advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 1998, č. j. 19 Co
724/97-54, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí ze dne 16. 7. 1997, č. j. 5 C 133/96-39, za účasti
Krajského soudu v Hradci Králové a za vedlejšího účastenství
Rolnického výrobního a obchodního družstva V., zastoupeného JUDr.
S. P., takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7.
1998, č. j. 19 Co 724/97-54 a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad
Orlicí ze dne 16. 7. 1997, č. j. 5 C 133/96-39, se zrušují.


Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu
v Ústí nad Orlicí, kterými byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na
zaplacení částky 85.180,- Kč s příslušenstvím (po částečném
zpětvzetí a připuštění změny původního návrhu o zaplacení
115.884,- Kč). Jednalo se o náhradu za znehodnocení majetku dle
ustanovení §§ 14, 16 a 23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále "zákon o půdě").

Okresní soud v Ústí nad Orlicí zamítl návrh
navrhovatelky, opíraje se o restriktivní výklad § 23 odst. 1
zákona o půdě. Přitom vycházel ze stanoviska občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn
36/95 [číslo 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí], (dále jen
"stanovisko") které pod bodem 19 přiznává právo toliko původnímu
vlastníku obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna
nebo znehodnocena, neboť žádné další subjekty nejsou uváděny. Na
dědice původního vlastníka tak, podle tohoto stanoviska, může
přejít jen již uplatněné právo na finanční náhradu jako předmět
dědictví dle příslušného ustanovení občanského zákoníku. Na
základě tohoto stanoviska pak byla žaloba navrhovatelky zamítnuta
pro nedostatek aktivní legitimace.

Krajský soud v Hradci Králové se s postupem Okresního
soudu v Ústí nad Orlicí plně ztotožnil a svým rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu I. stupně, rovněž s odvoláním na již citované
stanovisko. Považuje tedy za původního vlastníka toho, kdo jím byl
v době, kdy mu nemovitost byla odňata a předána do užívání jiné
osobě, v daném případě žalovanému, a nepřiznává proto
navrhovatelce aktivní legitimaci.

Stěžovatelka ve svém návrhu poukazuje na skutečnost, že
v textu zákona o půdě v ustanovení § 23 odst. 1 není zmíněn
expresis verbis původní vlastník, ale vlastník. Dovolává se
jazykového výkladu textu zákona, neboť zákonodárce v případě, kdy
chtěl vyjádřit vlastníka obecně, tedy stejně, jak je tento termín
používán v občanském právu, tak učinil (např. § 1 odst. 2, § 2,
§ 23 odst. 1 a 2.). Naopak tam kde nemá na mysli vlastníka obecně,
ale konkrétního vlastníka v určité době, užívá důsledně pojmu
původní vlastník (např. § 1 odst. 2), nebo stanoví tuto dobu
jinak, vždy však výslovně. Proto skutečnost, že v § 23 odst. 1 je
označen vlastník obecně, vidí navrhovatelka jako základ ke svoji
aktivní legitimaci v daném sporu a z toho důvodu namítá, že postup
obou soudů byl protiústavní, neboť tyto aplikovaly restriktivní
vymezení pojmu vlastník i tam, kde tak zákonodárce výslovně
neučinil. Navrhovatelka označuje uvedené jednání za porušení
zásady rovnosti lidí - tedy i vlastníků dle čl. 1 a čl. 3 odst.
1, omezení práva navrhovatelky jako vlastníka dle čl. 4 odst. 2,
a zásadní porušení stejného obsahu a ochrany vlastnického práva
všech vlastníků dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina").

Při ústním jednání dne 18. března 1999 pak právní zástupce
stěžovatelky argumentaci doplnil. Zejména upozornil, že šlo
o majetek, k němuž vlastnické právo právních předchůdců
stěžovatelky ani její nikdy nezaniklo. Tyto nemovitosti byly
fakticky "okupovány" bez náhrady podle zákona č. 123/1975 Sb.
Tento zákon účinný od 1. ledna 1976 však formální vlastnické právo
zachovával. S účinností od 24. června 1991 tento vztah zanikl (§
22 zákona o půdě) a přeměnil se , pokud nedošlo k jiné dohodě,
v řádný nájemní vztah. Podle jeho názoru tedy rozlišování
původních a jiných vlastníků nemá v tomto případě význam. Dále pak
upozornil i na skutečnost, že soudy neposkytly stěžovatelce, resp.
jejímu tehdejšímu právnímu zástupci, možnost zúčastnit se
prohlídek místa samého, jakož i to, že tyto soudy nezohlednily
skutečnost, že návrh na zahájení řízení byl označen jako žaloba na
náhradu škody.

Krajský soud jako účastník řízení odkázal ve svém
vyjádření na odůvodnění svého rozsudku i rozsudku soudu I. stupně.
Odmítl, že by stěžovatelka byla zkrácena ve svých základních
právech a že by byly porušeny ústavní procesní principy.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření zaujal stanovisko,
že způsob, jakým soudy vyložily ustanovení § 23 odst. 1 zákona
o půdě vychází z účelu a smyslu tohoto zákona. Citované ustanovení
používá pojem "vlastník" a nikoli "oprávněná osoba". Rozhodnutí
soudů proto považuje za souladná s právním řádem i s Listinou
základních práv a svobod.

Ústavní soud především konstatuje, že v obdobné věci
(sp. zn. IV. ÚS 36/97) vyslovil nálezem ze dne 14. května 1998
právní názor, že ustanovení § 23 zákona o půdě je ve vztahu
k osobám, na něž dopadá, ustanovením zvláštním, nevycházejícím
z tzv. restituční posloupnosti ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2
zákona o půdě, a je aplikovatelné pouze na případy, kdy
v minulosti nedošlo k zániku vlastnického práva k nemovitostem.
Lze je tedy použít jen v případech, kdy nemovitosti byly předmětem
užívání tehdejších tzv. socialistických organizací, podle
zvláštních předpisů.

Dále je třeba uvést, že kromě stanoviska, o které opřely
svá rozhodnutí obecné soudy, existuje též rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1150/96, (publikováno
též Spáčil/Barešová, Zemědělské restituce a soudní praxe, str.
101 a násl. C. H. Beck 1998). Nejvyšší soud ČR v tomto případě
došel k závěru, že právní vztahy založené užíváním zemědělských
nemovitostí, dle zvláštních předpisů, zejména podle zákona
č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku
k zajištění výroby, jsou v zákoně o půdě upraveny zvláštními
ustanoveními, zejména v § 22 a § 23. U otázky aktivní legitimace
k uplatnění nároku za znehodnocenou, popř. zaniklou stavbu dle §
23 zákona o půdě, vychází Nejvyšší soud z výslovného znění tohoto
ustanovení, v němž se nehovoří o právu původního vlastníka, ale
o právu vlastníka. Nejvyšší soud dále uvádí, že vlastníci takových
staveb se nemohli domáhat na orgánech nuceně užívajících jejich
stavby žádného odškodnění, protože od vydání zákona 123/1975 Sb.
bylo užívání těchto staveb (stejně jako pozemků) bezúplatné. Řádné
hospodaření uživatelů mělo toliko proklamativní charakter (viz.
§ 3 odst. 2 zákona 123/1975 Sb.), neboť uživateli byla přiznána
veškerá práva jako vlastníkovi. Zákon č. 114/1990 Sb., kterým se
mění a doplňuje zákon č. 123/1975 Sb., umožnil zrušení práva
užívání k zajištění výroby rozhodnutím okresního národního výboru
a založil povinnost dosavadního uživatele vrátit budovy a jiné
stavby ve stavu odpovídajícímu obvyklému hospodaření (§ 12a odst.
3 zákona č. 123/1975 Sb.). Stavby se samozřejmě vracely
vlastníkům, tedy těm, jimž k těmto stavbám svědčilo vlastnické
právo v době zrušení práva užívání, bez ohledu na to, kdy došlo
k jejich znehodnocení. Právo na náhradu, tedy aktivní legitimace,
byla vázána na osobu, která byla vlastníkem stavby v době zrušení
práva užívání. Právní vztahy neukončené dle zákona č. 114/1990
Sb., tedy rozhodnutím okresních národních výborů, byly ze zákona
ukončeny ustanovením § 22 zákona o půdě, tedy přeměnou na nájem ze
zákona. Současně byla převzata povinnost vrátit při skončení nájmu
stavby ve stavu odpovídajícímu obvyklému opotřebení. Poněvadž však
nájem ze zákona mohl být značně dlouhý, bylo v ustanovení § 23
zákona o půdě výslovně stanoveno právo vlastníka na náhradu za
odstraněné či znehodnocené stavby, které není vázáno na ukončení
nájmu ze zákona. Pro postavení těchto osob, jejichž nemovitost
přešla na stát, mohlo být, pokud jde o náhradu, použito ustanovení
§ 14 a § 16 zákona o půdě.

Posledně zmíněný právní názor Nejvyššího soudu ČR sdílí
i Ústavní soud, aniž by zaujímal stanovisko k tomu, zda je či není
tento názor slučitelný se zmíněným stanoviskem. Právní názor
obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR 3 Cdon 1150/96, ze dne
29. 5. 1997, který lze stručně vyjádřit tak, že není rozhodující,
kdo byl vlastníkem stavby v době jejího znehodnocení či odnětí,
považuje Ústavní soud za jedině slučitelný s dosavadní judikaturou
Ústavního soudu, podle které, jestliže zákonodárce
z pochopitelných důvodů nemohl přistoupit k odstranění všech
nezákonností a křivd, pak alespoň v těch případech, kdy k alespoň
částečné restituci přistoupil, nelze práva restituentů
interpretovat zužujícím způsobem.

Jestliže tedy obecné soudy dospěly k závěru, že
stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu
za znehodnocené stavby, porušily tím stěžovatelčina ústavně
zaručená práva na rovné zacházení vyplývající z čl. 1 a čl. 3
odst. 1 Listiny, jakož i její právo na soudní ochranu vyplývající
z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti
dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená
rozhodnutí dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona,
zrušil, aniž by považoval za nutné zabývat se dalšími argumenty
stěžovatelky doplněnými při ústním jednání 18. března 1999.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Rozhodnutí ústavního soudu je závazné pro všechny osoby
i orgány.

V Brně dne 18. března 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 435/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies