IV. ÚS 314/98

23. 03. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 314/98

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti MUDr. A.J. a A.K., obě zastoupeny JUDr. J.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 1995, čj. 5 Co 160/95-49, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 1998, čj. 3 Cdon 326/96-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelky se svou včas podanou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení hlavy V. Listiny základních práv a svobod, (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu ČR. /> V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatelky uvedly, že rozsudkem bývalého Lidového soudu ze dne 19. 12. 1958, sp. zn. T 135/58, ve spojení s rozsudkem bývalého Krajského soudu v Jihlavě ze dne 21. 1. 1959, sp. zn. 2 To 13/59, byl MUDr. A.K., otec stěžovatelky MUDr. A.J. a manžel stěžovatelky A.K., uznán vinným trestným činem spekulace podle § 134a odst. 1, 2, písm. a) tr. zákona a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti let, trest propadnutí jmění, ztráta čestných práv občanských po dobu výkonu trestu odnětí svobody, trest zákazu výkonu lékařské činnosti a zaměstnání ve zdravotnictví na dobu tří let a trest uveřejnění rozsudku. Na základě stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem ČR byly rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1991, sp. zn. 6 Tz 10/91, oba nezákonné rozsudky zrušeny. Po pokračování v trestním řízení byl MUDr. A.K. rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 8. 1991, čj. 3 T 140/91-205, obžaloby v plném rozsahu zproštěn.
Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 14. 12. 1994, čj. 5 C 153/92-33, byl pak zamítnut návrh stěžovatelek na náhradu škody, uplatněný podle § 372 až § 374 zákona č. 141/1961 Sb., když tento soud dovodil, že uplatněný nárok je nutno posoudit podle speciálního zákona č. 87/1991 Sb., a nikoli podle obecných předpisů. S tímto závěrem se ztotožnil i Krajský soud v Českých Budějovicích, který se danou věcí zabýval na základě odvolání stěžovatelek, který však současně proti svému rozsudku výslovně připustil možnost podání dovolání. Dovolání, které stěžovatelky skutečně podaly, bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 1998, čj. 3 Cdon 326/96-58, zamítnuto, přitom stěžovatelky poukazují na to, že dovolací soud věcně přezkoumal pouze podpůrné dovolací důvody a ohledně rozhodujícího dovolacího důvodu (tj. tvrzení stěžovatelek, že bylo nesprávně vycházeno z toho, že Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 18. 3. 1991 zrušil obě nezákonná rozhodnutí odsuzující MUDr. A.K. z důvodu uvedených v § 1 zákona o soudní rehabilitaci) dovodil, že tento dovolací důvod podle 241 odst. 2 písm. c) o. s. ř. "nelze prověřit, neboť vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 2 písm. a) o.s.ř. jde o důvod nezpůsobilý." Stěžovatelky, jak dále uvádějí, také s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, jsou přesvědčeny, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 1995, čj. 5 Co 160/95-49, obsahuje natolik zásadní a principielní pochybení, že tím de facto dochází k porušení jejich práv ve smyslu citovaných ustanovení Listiny. Pochybení krajského soudu, podle nich, spočívá v aplikaci nesprávného právního předpisu - zákona č. 87/1991 Sb.- na daný případ, který zjevně má být posouzen podle předpisu jiného, a to zákona č. 141/1961 Sb., neboť v dané věci nedošlo ke zrušení nezákonných rozsudků z 50. let z důvodů uvedených v § 1 zákona č. 119/1990 Sb. V této souvislosti stěžovatelky poukazují na výroky a odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1991, sp. zn. 6 Tz 10/91, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. 8. 1991, čj. 3 T 140/91-205, z nichž je evidentní, že ke zproštění obžaloby došlo podle obecných předpisů (trestního zákona a trestního řádu), protože jednání obviněného nenaplnilo skutkovou podstatu za vinu mu kladených trestných činů, tj. z hmotněprávních důvodů, které nelze podřadit pod žádný z důvodů uvedených v § 1 zákona č. 119/1990 Sb. Za této situace měl být jejich nárok na náhradu škody posouzen podle ustanovení § 372 a násl. zákona č. 141/1961 Sb., což v otázce výpočtu výše náhrady škody (např. náhrady za ztrátu na výdělku za dobu výkonu trestu odnětí svobody) nevylučuje analogické užití speciálních zákonů, týkajících se soudních a mimosoudních rehabilitací. Proto stěžovatelky nepovažují za správné stanovisko obecných soudů, že jejich nárok je nutné posoudit podle zákona č. 87/1990 Sb. Z těchto důvodů stěžovatelky v závěru své ústavní stížnosti navrhují, aby stížností napadené rozsudky obou soudů byly Ústavním soudem zrušeny.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 5 C 153/92. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a po prostudování připojeného spisu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není opodstatněná.
Z připojeného spisu je patrno, že údaje stěžovatelkami uváděné v ústavní stížnosti, týkající se rekapitulace průběhu trestního řízení původně vedeného proti MUDr. A.K., i vydaných rozhodnutí, odpovídají skutečnosti. Dále je ze spisu patrno, že dne 18. 1. 1991 podal tehdejší generální prokurátor ČR proti rozsudku bývalého Krajského soudu v Jihlavě, ze dne 21. 1. 1959, sp. zn. 2 To 13/59, ve prospěch obviněného MUDr. A.K. stížnost pro porušení zákona podle § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Nejvyšší soud ČR v řízení o této stížnosti pro porušení zákona podané podle § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. dospěl k závěru, že skutková zjištění bývalého Lidového soudu nejsou stran obviněného MUDr. A.K. úplná a správná, protože nevycházejí z dostatečného objasnění všech rozhodných okolností, a o jejich správnosti vznikají pochybnosti, zejména proto, že soud se náležitě nevypořádal s obhajobou všech obviněných podle jedné ze základních zásad trestního řízení uvedené v § 2 odst. 7 tr. řádu, nezjišťoval okolnosti svědčící proti obviněným i okolnosti, které svědčily v jejich prospěch, a ani provedené důkazy nehodnotil způsobem stanoveným v ustanovení § 2 odst. 8 tr. řádu. Nejvyšší soud ČR přisvědčil stížnosti pro porušení zákona, že bývalý lidový soud porušil závažným způsobem povinnost zjistit v trestním řízení skutečný stav věci, dbát práva obviněných na obhajobu a zejména řádně se s jejich obhajobou vypořádat s tím, že ani bývalý Krajský soud v Jihlavě k odvolání MUDr. A.K. nenapravil při své přezkumné činnosti podle § 283 tr. řádu nedostatky v rozsudku bývalého Lidového soudu, a tímto nesprávným postupem byl porušen zákon v ustanovení § 281 a § 283 tr. řádu. V souladu se svými zjištěními vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona a podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil oba napadené rozsudky. Následujícím rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 18. 8. 1991, sp. zn. 3 T 140/91, byl pak MUDr. A.K. zproštěn obžaloby v plném rozsahu.
Ústavní soud dále z obsahu spisu zjistil, že MUDr. A.K. dne 4. 12. 1970 zemřel. Na základě rozhodnutí SN z 22. 3. 1971, sp. zn. D 1326/70, dědily po zemřelém jeho manželka A.K. a dcera A.J., které uplatnily nároky vyplývající ze zrušeného výroku o trestu propadnutí majetku u Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Konkrétně se stěžovatelky domáhaly vydání zlata a zlatých mincí požadovaného množství a jakosti, případně zaplacení jejich hodnoty v penězích, dále zaplacení peněžní hodnoty šperků, stříbrných mincí a ostatních předmětů z drahých kovů a hodnoty peněžních známek a zaplacení finanční částky ve výši 31.094,- Kč. Svůj nárok stěžovatelky opřely o ustanovení § 371 až 374 zákona č. 141/1961 Sb. Okresní soud v Jindřichově Hradci, který vycházel ze zjištění, že ke zrušení odsuzujících rozsudků rozsudkem Nejvyššího soudu ČR došlo na základě stížnosti pro porušení zákona, podané bývalým generálním prokurátorem ČR podle ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., svým rozsudkem ze dne 14. 12. 1994, čj. 5 C 153/92-33, tento návrh stěžovatelek zamítl v podstatě s odůvodněním, že u odpůrce - České republiky, Ministerstva spravedlnosti - není dána pasivní legitimace, nárok na odškodnění je nutno posoudit podle zákona č. 87/1991 Sb.
Krajský soud v Českých Budějovicích pak svým rozsudkem ze dne 22. 3. 1995, čj. 5 Co 160/95-49, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, neboť shodně dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ČR rozhodl o zrušení nezákonných rozhodnutí z 50. let proto, že shledal důvodnou stížnost pro porušení zákona podanou generálním prokurátorem ve smyslu § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. V odůvodnění svého rozhodnutí, po zhodnocení důvodů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo stížnosti pro porušení zákona vyhověno, jednoznačně dospěl k závěru, že původní odsuzující rozsudky byly zrušeny také z důvodů uvedených v § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Odvolací soud se pak dále plně ztotožnil se závěrem okresního soudu ohledně aplikace zákona č. 87/1991 Sb., na nároky plynoucí z uloženého trestu propadnutí majetku.
Posledním v řadě soudů rozhodujících o nároku uplatněném stěžovatelkami byl Nejvyšší soud ČR, který svým rozsudkem ze dne 18. 2. 1998, čj. 3 Cdon 326/96-60, dovolání podané stěžovatelkami zamítl, neboť shledal právní posouzení věci odvolacím soudem, že odškodnění realizovaného trestu propadnutí majetku právního předchůdce dovolatelek nelze provést na základě zákona č. 58/1969 Sb., správným. Dalším dovolacím důvodem - tvrzením, že odvolací soud nesprávně dovodil, že nezákonná rozhodnutí odsuzující MUDr. A.K. byla zrušena z důvodů uvedených v § 1 zákona č. 119/1990 Sb., se dovolací soud nezabýval.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud především k námitkám stěžovatelek, týkajících se procesního postupu Nejvyššího soudu ČR, který se nezabýval důvodem stěžovatelkami v dovolání uváděným - podle stěžovatelek nesprávným - zjištěním, že Nejvyšší soud ČR rušil nezákonné rozhodnutí z důvodů, uvedených v § 1 zákona č. 119/1990 Sb., uvádí, že v tomto postupu dovolacího soudu protiústavnost neshledal, neboť dovolatel, který napadá rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání, tak jak tomu bylo v posuzovaném případě, založena výrokem odvolacího soudu, je oprávněn tak učinit jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm d) o.s.ř., nikoliv tedy také z důvodu, že rozhodnutí vycházelo ze skutkového zjištění, které nemělo v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Pro posouzení věci samé pak Ústavní soud za rozhodující nepovažuje zjištění, zda došlo či nedošlo ke zrušení rozsudků odsuzujících MUDr. A.K. z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. (přitom však pro úplnost uvádí, že závěry v tomto směru soudy I. a II. stupně učiněné, tak jak jsou rozvedeny v jejich rozhodnutí, nepovažuje za natolik extrémní, že by vybočovaly z mezí ústavnosti, když i porušení zásad trestního řízení je možno podřadit pod ustanovení § 1 odst. 1 citovaného zákona, když sleduje mimo jiné zabezpečení společenské rehabilitace osob neprávem odsouzených). V dané věci považuje Ústavní soud za určující, že k podání stížnosti pro porušení zákona došlo teprve v roce 1991, což také dokumentuje mj., že do té doby vůle podávat fakultativní stížnosti pro porušení zákona proti rozsudkům vydávaným v padesátých letech v tomto státě nebyla, a byl to tedy teprve zákon č. 119/1990 Sb., který ustanovením § 30 odst. 2 umožnil bývalému generálnímu prokurátorovi stížnost pro porušení zákona podávat za podmínek v něm uvedených, a znovu tak otevřít i trestní řízení proti MUDr. A.K. Z tohoto důvodu se tak jeví závěry obecných soudů, podrobně rozvedené v odůvodněních soudu I. a II. stupně (i v odůvodnění Nejvyššího soudu ČR), o nutnosti použít i v daném případě speciálního zákona č. 87/1991 Sb., na který zákon č. 119/1991 Sb., výslovně odkazuje, za ústavně konformní. Opačný výklad by totiž ve svých důsledcích vedl k ničím neodůvodněné diskriminaci osob, u nichž došlo ke zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí včetně uložených trestů ex lege na základě ustanovení § 2 zákona č. 119/1990 Sb., které se při uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, a to i pokud jde o způsob náhrady a rozsah těchto nároků, musí zcela nepochybně podle ustanovení § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., režimu speciálního zákona, jímž je zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podrobit. Proto z uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 1999

JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 314/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies