IV. ÚS 311/97 - K principu přiměřenosti ve vztahu k § 14 odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb.

29. 03. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta


Ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb., ve znění
účinném před vyhlášením nálezu Ústavního soudu č. 159/1998 Sb.,
připouštělo rozhodnutí o zákazu pobytu při každém "porušení
povinnosti", takže nerozlišovalo skutečně závažná porušení
právního řádu České republiky od porušení ostatních, která lze
označit za méně společensky nebezpečná. Mimo jiné i z těchto
důvodů Ústavní soud uvedené ustanovení zrušil pro jeho rozpor
s čl. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1 v souvislosti s čl. 4 odst. 4
Listiny základních práv a svobod. Také ve věci stěžovatele nebylo
proto možno závěry pléna Ústavního soudu v uvedeném nálezu
pominout, zejména když právě v případě stěžovatele nabývají na
významu úvahy, týkající se principu přiměřenosti v právu, a to
v souvislosti s uvážením intenzity porušení právních předpisů
stěžovatelem (nedostatky zjištěné obchodní inspekcí v označení
nabízeného zboží).

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 01.04.1999 sp. zn. IV. ÚS 311/97)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl se souhlasem účastníků s upuštěním od
ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti D, proti usnesení
Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 276/96-40, ze dne 25. 4. 1997,
a rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 276/96-41, ze dne
25. 4. 1997, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka
řízení, a Policejního prezídia Policie ČR, Ředitelství služby
cizinecké a pohraniční policie, Praha, jako vedlejšího účastníka
řízení, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 38 Ca 276/96-41, ze
dne 25. 4. 1997, a usnesení téhož soudu, čj. 38 Ca 276/96-40,
z téhož dne, se zrušují.


Odůvodnění

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. l a čl. 4 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), zrušení
shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Jak Ústavní soud zjistil z obsahu připojeného spisu Městského
soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 276/96, uvedený soud svým usnesením,
čj. 38 Ca 276/96-40, ze dne 25. 4. 1997, nevyhověl žádosti
stěžovatele o odložení vykonatelnosti rozhodnutí Policejního
prezídia ČR, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze
dne 10. 6. 1996, PPR-2768/RCP-c-225/96, a svým rozsudkem, čj. 31
Ca 276/96-41, z téhož dne, pak s podrobným odůvodněním zamítl
žalobu stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí policejního
prezídia, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti
rozhodnutí Služby cizinecké pohraniční policie České Budějovice ze
dne 1. 4. 1996, čj. PJC-369-3/CPP-3-96, o zákazu pobytu
stěžovatele. Rozhodnutí o zákazu pobytu stěžovatele bylo vydáno
podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb., když správní
orgán, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, zjistil, že
stěžovatel při své obchodní činnosti na území České republiky
porušil § 31 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 455/91 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, § 13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb. a § 12
odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., čímž došlo k porušení § 22 písm.
a) zákona č. 123/1992 Sb. Orgány České obchodní inspekce byla
totiž stěžovateli opakovaně ve třech případech uložena bloková
pokuta za to, že kontrolami byly zjištěny nedostatky v označení
nabízeného zboží.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho odvolání proti
rozhodnutí o zákazu pobytu bylo policejním prezídiem zamítnuto,
aniž by se tento odvolací orgán vypořádal s většinou jeho námitek,
včetně námitky podjatosti, kterou v odvolání vznesl vůči vedoucímu
oddělení cizinecké policie. Podal proto žalobu k Městskému soudu
v Praze spolu s návrhem na odložení vykonatelnosti obou rozhodnutí
a na jejich zrušení. Ještě předtím, než bylo soudem o těchto
návrzích rozhodnuto, byl stěžovatel Policií České republiky za
účelem vyhoštění zadržen v době od 11. 6. 1996 do 9. 7. 1996 a od
26. 7. 1996 do 6. 8. 1996, kdy byl z České republiky na základě
rozhodnutí o zákazu pobytu vyhoštěn. Městský soud v Praze bez
přítomnosti stěžovatele při jednání usnesením, čj. 38 Ca
276/96-40, ze dne 25. 4. 1997, žádosti o odložení vykonatelnosti
žalobou napadeného rozhodnutí nevyhověl a rozsudkem, čj. 38 Ca
276/96-41, ze dne 25. 4. 1997, žalobu zamítl. Stěžovatel
v podstatě namítá, že správními rozhodnutími byla porušena zásada
ne bis in idem, kdy byl za totéž porušení svých povinností
postižen dvakrát, tedy jednak v rámci přestupkového řízení
a jednak vyslovením zákazu pobytu na území ČR. Zákaz pobytu je
v jeho případě založen na ustanoveních práva správního, ale jde
o určitý ekvivalent k trestu zákazu pobytu podle ustanovení § 57a
trestního zákona. Toto dvojí potrestání pak podle stěžovatele
odporuje čl. 4 odst. l Protokolu č. 7 k Úmluvě. Tento článek
stanoví, že nikdo nemůže být potrestán za trestný čin, za který
byl již osvobozen nebo odsouzen konečným rozhodnutím podle zákona
toho státu, přičemž stěžovatel poukazuje na nepřesnost překladu
výrazu "trestný čin", když anglický a francouzský text Úmluvy,
který má přednost před překladem, používá pojem významově širší.
Další stěžovatelova námitka se týká dotčení jeho základního práva
zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 14 odst. 1 Paktu, kdy
stěžovatel v řízení před obecným soudem prostřednictvím svého
právního zástupce namítal porušování jeho práva na veřejné
projednání věci v jeho přítomnosti, nesouhlasil s odejmutím
odkladného účinku jeho odvolání a žalobě, čímž byla dotčena i jeho
základní práva zaručená v čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Soud však
tuto stěžovatelovu námitku odmítl s odůvodněním, že osobní účast
stěžovatele při soudním jednání neshledal jako nutnou. Ustanovení
čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě přitom stanoví, že cizinec
může být vyhoštěn pouze na základě výkonu rozhodnutí přijatého
v souladu se zákonem, a musí mít možnost uplatnit námitky proti
vyhoštění a dát přezkoumat svůj případ. Před výkonem těchto jeho
práv může pak být vyhoštěn, je-li takové vyhoštění nutné v zájmu
veřejného pořádku nebo je-li odůvodněno zájmy národní bezpečnosti.
Stěžovatel proto svoji ústavní stížnost vztahuje i na usnesení
městského soudu, kterým tento soud nevyhověl jeho žádosti
o odložení vykonatelnosti správního rozhodnutí. Jako poslední
námitku uvádí stěžovatel porušení jeho práva na spravedlivé
projednání věci nezávislým a nestranným orgánem, zaručené mu v čl.
38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, spočívající v tom, že
obecný soud nepovažoval za závažné pochybení to, že stěžovatel
v odvolání proti rozhodnutí o zákazu pobytu namítal podjatost
vedoucího oddělení cizinecké policie, který rozhodoval jako
správní orgán I. stupně, a nadřízený správní orgán o této námitce
nijak nerozhodl. Soud tento svůj názor odůvodnil tím, že
o odvolání pak rozhodovala jiná osoba, než ta, jejíž podjatost
stěžovatel namítal. Podle stěžovatelova názoru si tak obecný soud
přisvojil pravomoc svěřenou v § 12 odst. 1 správního řádu
správnímu orgánu. Pokud správní orgán nijak nereagoval na oznámení
stěžovatele a nerozhodl o něm, zatížil tak správní řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.

Současně s ústavní stížností podal stěžovatel podle
ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, návrh na zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. f), § 14
odst. 4, § 15 odst. 2, § 16 odst. 3, § 17 odst. 2, § 32 odst. 2
zákona č. 123/1992 Sb., v tehdy platném znění, a ustanovení § 15
odst. 2 písm. b) zákona č. 283/91 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Návrh odůvodnil tím, že k dotčení jeho základních práv
došlo v přímém důsledku aplikace těchto zákonných ustanovení.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění rozsudku s tím, že
námitky uváděné v ústavní stížnosti byly obsaženy i v žalobě.
Tvrzení stěžovatele, že zákazem pobytu na území České republiky je
v podstatě podruhé, a tedy protiprávně sankcionován, není dle
názoru soudu opodstatněné. Uložení blokové pokuty za jednání
naplňující skutkovou podstatu přestupku nelze směšovat s řízením
o uložení zákazu pobytu. Vyslovení zákazu pobytu je opatřením,
kterým se stát má možnost za splnění zákonem stanovených podmínek
bránit tomu, aby se na jeho území zdržovali cizí státní
příslušníci, kteří se nechovají v souladu s platnými právními
předpisy. Nejedná se však o sankci za spáchání přestupku. Pokud se
týká postupu soudu, kterému stěžovatel vytýká, že mu neumožnil
osobní účast při projednávání a rozhodování věci soudem, soud
v daném případě dospěl k závěru, že osobní účast žalobce při
ústním jednání není nutná. Stěžovatel byl v řízení zastoupen
advokátem, přičemž při rozhodování soudu podle hlavy druhé části
páté o.s.ř. se dokazování neprovádí. Osobní neúčast stěžovatele
nemohla mít dle názoru soudu za následek újmu jeho práv. Nedošlo
k porušení čl. 14 odst. 1 Paktu a čl. 38 odst. 2 Listiny. Věc byla
projednána veřejně, za účasti právního zástupce stěžovatele, jehož
prostřednictvím měl stěžovatel možnost uplatnit své námitky proti
napadenému rozhodnutí. Výslech žalobce jako účastníka řízení ke
zjišťování skutečností se v řízení podle hlavy druhé části páté
neprovádí, když pro soud je rozhodující skutkový stav, který tu
byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Dále městský soud
konstatuje, že ve správním řízení bylo prvostupňové rozhodnutí
vydáno orgánem k tomu příslušným, toto rozhodnutí podepsal
služební funkcionář tohoto orgánu. Tímto služebním funkcionářem
však nebyl pplk. M. Z., jehož podjatost byla namítnuta.

Ze shora uvedených důvodů Městský soud navrhuje, aby Ústavní
soud ústavní stížnost zamítl.

S ohledem na spojený návrh stěžovatele na zrušení shora
uvedených zákonných ustanovení bylo řízení o ústavní stížnosti
usnesením ze dne 19. 1. 1998 přerušeno a dalším usnesením
Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 3/98, ze dne 26. 1. 1996, byl pak
tento spojený návrh navrhovatele odmítnut, a to ve vztahu k návrhu
na zrušení ustanovení § 15 odst. 2 písm. b) zákona č. 283/1991
Sb., v platném znění, a k ustanovení § 17 odst. 2 zákona č.
123/1992 Sb., v platném znění, podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona
č. 182/1993 Sb., proto, že uvedená ustanovení rozhodnutími
správního soudu napadenými ústavní stížností nebyla aplikována,
a nebyly tak splněny podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993
Sb. V poměru k dalším stěžovatelem ke zrušení navrženým zákonným
ustanovením byl pak jeho návrh odmítnut podle § 43 odst. 1 písm.
f) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění před novelou, s ohledem na to,
že ke dni přerušení řízení o ústavní stížnosti již Ústavní soud
o návrhu na zrušení těchto ustanovení jednal (§ 35 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb.), stěžovatel však se stal ve smyslu ustanovení §
35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vedlejším účastníkem ve věcech,
v nichž bylo již dříve zahájeno řízení, vedených pod sp. zn. Pl.
ÚS 25/97 a Pl. ÚS 27/97.

Nálezem, vydaným plénem Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS
25/97, došlo pak ke zrušení ustanovení § 14 odst. 4 zákona
č 123/1992 Sb., a to dnem vyhlášení ve Sbírce nálezů, a dále bylo
zrušeno ustanovení § 14 odst 1 písm. f) téhož zákona dnem 13. 5.
1999. V důvodech tohoto nálezu Ústavní soud konstatoval, že jedním
z esenciálních znaků právního státu je princip přiměřenosti, který
předpokládá, že opatření omezující základní lidská práva a svobody
nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která
představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Posouzení
proporcionality mezi veřejným zájmem na zákazu pobytu cizince na
straně jedné a zájmem na ochraně základních práv a svobod na
straně druhé, proto musí vycházet z výše uvedeného principu.
Posuzované ustanovení § 14 odst. 1 písm. f) citovaného zákona
připouští rozhodnutí o zákazu pobytu při každém "porušení
povinnosti", takže nerozlišuje skutečně závažná porušení právního
řádu České republiky od porušení ostatních, která lze označit za
méně společensky nebezpečná. Mimo jiné i z těchto důvodů proto
Ústavní soud uvedené ustanovení zrušil pro jeho rozpor s čl. 1
Ústavy a čl. 14 odst. 1 v souvislosti s čl. 4 odst. 4 Listiny.
Ačkoliv pak v poměru k dalšímu napadenému ustanovení § 14 odst.
4 zákona č. 123/1992 Sb. neshledal Ústavní soud namítaný rozpor
s čl. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy, zrušil i toto ustanovení, a to pro
jeho rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny, z jehož textu je zřejmé, že
toto ustanovení je obecnější a širší než čl. 1 Protokolu č. 7
Úmluvy. V této souvislosti pak Ústavní soud v důvodech svého
nálezu uvedl, že tím, že ustanovení § 14 odst. 4 zákona č.
123/1992 Sb. nepřiznává odvolání proti rozhodnutí o zákazu pobytu
odkladný účinek, vylučuje prakticky přítomnost toho, komu byl
zakázán pobyt, neboť odvolací řízení se zpravidla koná až poté, co
taková osoba musela území České republiky opustit. Tím je jí
znemožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, a má proto
v řízení vůči státu nerovné postavení, což porušuje jednu ze
základních podmínek spravedlivého procesu - princip rovnosti
zbraní.

Uvedeným nálezem pléna Ústavního soudu i důvody v něm
uvedenými je vázán i senát, posuzující ústavní stížnost
stěžovatele. Nemohl proto s ohledem na fakt, že projednávaná věc
stěžovatele svým shora zjištěným skutkovým stavem zcela zapadá do
úvah uvedených Ústavním soudem v jeho plenárním nálezu - a to
přesto, že Městský soud v Praze rozhodoval před vydáním citovaného
nálezu na základě ještě platného ustanovení § 14 odst. 1 písm. f)
zákona č. 123/1992 Sb. - závěry uvedeného nálezu pominout,
zejména, když právě v případě stěžovatele nabývají na významu
právní úvahy tam uvedené, týkající se principu přiměřenosti
v právu, a to v souvislosti s vážením intenzity porušení právních
předpisů stěžovatelem. Z uvedených důvodů byl proto napadený
rozsudek Městského soudu v Praze zrušen pro rozpor s čl.1 Ústavy
ČR a čl. 14 Listiny, aniž se Ústavní soud musel dále zabývat
dalšími námitkami stěžovatele. Stejně tak s ohledem na podanou
ústavní stížnost nemohla být pominuta ani právní změna, která
nastala zrušením ustanovení § 14 odst. 4 zákona č. 123/1992 Sb.,
a proto bylo zrušeno i ústavní stížností napadené usnesení
uvedeného soudu [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 29. března 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 311/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies