IV. ÚS 508/98 - K výkladu pojmu "výzva" podle § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích

31. 03. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta



Také při výkladu pojmu výzva ve smyslu ustanovení § 5 odst.
1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, třeba
postupovat v souladu s účelem tohoto restitučního zákona, obdobně
jako kupř. i při výkladu pojmu tíseň apod. Vyzvala-li tedy
oprávněná osoba povinnou osobu k vydání věci tak, že v situaci,
kdy tato "věc" představuje jednu funkční a nezaměnitelnou
jednotku, v daném případě rodinnou vilku se stavebním pozemkem
a k ní přilehlou zahradou, ve výzvě označí nárokované nemovitosti
jako rodinnou vilu či nemovitost s označením místa a ulice, kde se
tato nemovitost nachází, potom podle názoru Ústavního soudu
takovou výzvou obsahově, tedy pokud jde o rozsah uplatněného
nároku, projevila vůli k vydání všech těchto, již konstatovanou
funkční jednotku, tvořících nemovitostí. Postrádalo by totiž
jakoukoli logiku, účel a smysl, jestliže by vzhledem k zmíněné
funkční souvislosti domu, stavební plochy a zahrady stěžovatelé
svou výzvou projevili vůli k vydání pouze domu, nikoli také
stavební plochy a zahrady, umožňující dům vůbec užívat.



(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 19.04.1999 sp. zn. IV. ÚS 508/98)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl dne 31. března 1999 v senátě ve věci
ústavní stížnosti 1) P. J., 2) J. G., 3) ing. J. J., všech
zastoupených JUDr. A. P., advokátem AK, proti rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 30. 6. 1998, čj. 2 Cdon 1299/96-239, a rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1996, čj. 23 Co 6/96-187, za
účasti 1) Nejvyššího soudu ČR, 2) Městského soudu v Praze, jako
účastníků řízení, a vedlejšího účastníka JUDr. E. K., zastoupené JUDr. O. H.,
advokátem, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:

Rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 1998, čj. 2
Cdon 1299/96-239, a Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 1996,
čj. 23 Co 6/96-187, se zrušují.


Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovaným
rozsudkům, jimiž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 9. 1995, čj. 14 C 264/91-160, ohledně
vydání stavební parcely č. p. 1365 a zahrady č. p. 1366/1
a 1366/2 v k. ú. Břevnov, Praha 6, stěžovatelé tvrdí, že byli
postupem všech tří obecných soudů dotčeni ve svých právech,
zaručených v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel P. J. a právní
předchůdce stěžovatelů ad 2) a 3) J. J. žalobou podanou
k Obvodnímu soudu pro Prahu 6 uplatnili svůj restituční nárok na
vydání rodinné vily a zahrady, neboť výzvy vůči povinné osobě
zůstaly bez odezvy. Obecné soudy však jejich návrhu vyhověly pouze
co se týče vydání domu, ohledně pozemkových parcel žalobní návrh
zamítly, neboť dovodily, že se jejich vydání vůči povinné osobě
nedomáhali, neboť tuto vyzvali pouze k vydání domu.

Takový výklad obsahu výzvy obecnými soudy považují
stěžovatelé za formalistický, jdoucí proti cílům restitucí.
Původně se jednotlivé nemovitosti v pozemkových knihách evidovaly
tak, že knihovní vložky pozemkových knih na samém počátku zápisu
uváděly údaj "dům č. p. ..." a teprve potom v jednotlivých částech
A, B či C knihovní vložky bylo zapisováno označení, k čemu se
číslo popisné vztahuje. Pokud tedy vlastník domu v minulosti něco
uváděl o svém nemovitém majetku, mínil uvedením údaje o popisném
čísle domu také vždy veškeré pozemkové parcely, které byly zapsány
ve stejné knihovní vložce jako dům. Tím, že obecné soudy
nezohlednily tento dobový výklad a nerozhodly o vydání
i příslušných podílů na veškerých pozemkových parcelách, které
byly zapsány v knihovní vložce vedené pro dům č. p. 1154 v k. ú.
Břevnov, upřely stěžovatelům právo na soudní ochranu. Z tohoto
důvodu stěžovatelé žádají Ústavní soud, aby ústavní stížností
napadené rozsudky zrušil.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření ze dne 10. 3. 1999
odkázal na odůvodnění ústavní stížností dotčeného rozsudku,
a navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 25. 3. 1999
odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že
rozhodnutí o ústavní stížnosti ponechává na Ústavním soudu.

Vedlejší účastník, JUDr. E. K., uvedl ve svém vyjádření ze
dne 19. 3. 1999, že stěžovatelé nesplnili důkazní povinnost,
stanovenou jim v ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
neboť předmětem jejich výzvy byla rodinná vila a ani extenzivním
výkladem nelze dovodit, že v této výzvě se domáhali i vydání
jiných nemovitostí. Pozemky jsou označovány parcelními čísly
a katastrálním územím, kde se nacházejí, žádné takové označení
však výzva neobsahovala. Protože k těmto pozemkům bylo zřízeno
právo osobního užívání, nelze stěžovatelům pozemky vydat rovněž
vzhledem k ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Ze všech
těchto důvodů navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 14
C 264/91, Ústavní soud zjistil, že v dubnu 1991 vyzvali P. J.
a právní předchůdce stěžovatelů 2) a 3) J. J. povinnou osobu
k vydání nemovitosti, kterou označili jako "nemovitost č. p.
1/1154 v Praze-Břevnov, Michalovicova ul." (P. J.), či "rodinná
vila v Praze 6, Břevnově, Michalovicova ulice č. p. 1/1154" (J.
J.). Když na výzvu povinná osoba nereagovala, obrátili se se svým
nárokem na soud. V žalobním návrhu se domáhali vydání domu č. p.
1154 se zahradou č. p. 1366, zapsaných na LV č. 1874 pro k. ú.
Břevnov v Praze 6. V průběhu soudního řízení Jiří Jeslínek zemřel
a jeho právními nástupci se stali jeho dědicové, pozůstalá
manželka J. G. a syn ing. J. J. Obvodní soud pro Prahu 6 na
základě dokazování vzal za prokázáno, že původní vlastníci domu
a pozemkových parcel, A. a M. M. byli prohlášeni za mrtvé a že
stěžovatelé jsou dědici po A. M., neboť P. a J. J. jsou syny A. M.
z jejího prvního manželství s V. J. Dále vzal za prokázáno, že
předmětné nemovitosti přešly na stát za okolností uvedených
v ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, a že JUDr. E. K. je povinnou osobu
ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních
rehabilitacích, neboť je nabyla na základě protiprávního
zvýhodnění. Obvodní soud pro Prahu 6 rovněž posoudil rozsah
uplatněného žalobního návrhu a dospěl k závěru, že stěžovatelé
výzvou uplatnili pouze právo na vydání nemovitosti - rodinné vily,
nikoliv pozemků. Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozhodl, že JUDr.
E. K. je povinna stěžovatelům vydat jednu ideální polovinu
nemovitosti č. p. 1154 v Michalovicově ul. č. 1 a ve zbytku žalobu
zamítl. Rozhodnutí o vydání pouze jedné poloviny nemovitosti
obvodní soud odůvodnil tak, že původním žalobcům svědčí restituční
oprávnění z titulu synů A. M., tento nárok jim však nevznikl po
druhém spoluvlastníkovi M. M., druhém manželovi jejich matky,
který zemřel až po její smrti.

Rozsudkem Městského soudu v Praze byl zamítavý výrok ohledně
vydání poloviny nemovitosti zrušen a věc byla v tomto rozsahu
vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud
projevil nesouhlas s právním závěrem soudu prvého stupně, že
stěžovatelé nemohou být oprávněnými osobami po druhém původním
spoluvlastníkovi M. M., neboť M. M. zemřel později než jeho
manželka A: M. a za neexistence závěti by dědit po něm mohl pouze
jejich syn H. M. nebo rodiče či sourozenci. Podle názoru městského
soudu Obvodní soud pro Prahu 6 však nezjišťoval, zda a kdy H. M.
vlastnictví po svém otci M. M. nabyl, a to i s ohledem na dědické
právo, vážící se k jeho občanství, době a místu smrti jeho či
zůstavitele, neboť manželé M. i se synem H. M. po emigraci
z rasových důvodů od roku 1939 žili a zemřeli v Jižní Americe.
Městský soud v Praze upozornil na to, že v případě, že by H. M.
byl v době přechodu předmětných nemovitostí na stát jejich
vlastníkem, stěžovatelé by oprávněně uplatňovali své restituční
nároky jako jeho sourozenci podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. e)
zákona o mimosoudních rehabilitacích [nyní § 3 odst. 4 písm. e)],
neboť H. M. zemřel bez zanechání potomků. V ostatním se však
odvolací soud ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně,
včetně posouzení obsahové náplně výzvy k vydání nemovitosti, totiž
pouze domu, nikoliv pozemků. Přesto však o této otázce vyslovil
přípustnost dovolání, neboť ji považoval po právní stránce za
rozhodnutí zásadního významu.

Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu
se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu a dovolání stěžovatelů
zamítl. Ve svém rozhodnutí vyložil, že v písemných výzvách
P. J. a J. J. chybí jakákoliv zmínka ohledně pozemků, a že tedy
výzva neobsahuje nic, z čeho by bylo možno vůli k jejich vydání
dovodit. Nejvyšší soud zopakoval znění výzev, upozornil, že ve
výzvě P. J. je uvedena cena, která odpovídá kupní ceně domu, jak
je uvedena v kupní smlouvě ze srpna 1986, a k námitce dovolatelů,
že výzvou měli restituenti na mysli nejen dům, ale logicky
i pozemky, podotkl, že neprojevená vůle nemůže vyvolat žádné
právní účinky.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není
soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,
a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve
shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Vědom si uvedených hranic
svého přezkumu, zaměřil se Ústavní soud v prvé řadě na zkoumání
dosavadní judikatury obecných soudů, vztahující se k výkladu, ať
již ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. nebo ustanovení
§ 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
ve znění pozdějších předpisů, upravujících výzvu k vydání věci.
Tak kupř. v rozsudku sp. zn. 4 Cz 100/92 vyslovil Nejvyšší soud ČR
názor, že náležitosti výzvy k vydání věci vymezuje zákon č.
403/1990 Sb. jen po formální stránce tohoto právního úkonu
(písemnost formy) a nikoli po stránce obsahové. Podle § 35 odst.
1 občanského zákoníku může být projev vůle učiněn nejen jednáním
nebo opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti
o tom, co chtěl účastník projevit. V jiném rozsudku ze dne 31. 3.
1998, sp. zn. 2 Cdon 522/98, tento soud v souvislosti s výkladem
výzvy podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. konstatoval, že to,
zda v konkrétním případě jde o takovou výzvu, je třeba posuzovat
zejména podle obecných náležitostí právního úkonu jako projevu
vůle (§ 34 a § 35 občanského zákoníku). Podle ustanovení § 35
odst. 1 občanského zákoníku může být projev vůle učiněn nejen
jednáním nebo opomenutím, ale též jiným způsobem, nevzbuzujícím
pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. K uvedenému Ústavní
soud dodává, že podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku,
uvedeného novelizujícím zákonem č. 509/1991 Sb., právní úkony
vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon
učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Uvedenou
novelou byla tak nejen zpřesněna, ale i rozšířena výkladová
pravidla.

Pokud jde o otázku, zda projev vůle stěžovatelů byl učiněn
způsobem nevzbuzujícím pochybnosti, vyplývá z již uvedeného, že
zmíněný projev v projednávané věci tyto pochybnosti vyvolal, a to
i na straně městského soudu, který v napadeném rozhodnutí vyslovil
přípustnost dovolání s odůvodněním, že posouzení obsahu výzvy při
vymezení rozsahu uplatněného nároku považuje po právní stránce za
rozhodnutí zásadního významu. Nejvyšší soud ČR, ačkoli si nutně
musel být vědom problematičnosti případu a vzhledem k připuštění
dovolání z již uvedených důvodů i nezbytnosti věc zásadněji
a šířeji pojmout, se ve svém rozhodnutí nicméně omezil na
konstatování, že výkladem nelze obsah právního úkonu doplňovat či
měnit, a proto ani dovodit vůli jednajícího, která není vůbec
projevena, byť takovou vůli jednající osoba měla. Neprojevená vůle
nemůže vyvolat žádné právní účinky. Dovozovat bez dalšího, že
pokud v písemné výzvě oprávněná osoba vyzve k vydání domu, jde
zároveň o výzvu k vydání pozemku, na kterém se dům nachází,
případně přilehlé zahrady nelze, neboť jde o samostatné věci.
Podle názoru Ústavního soudu, je však i při výkladu pojmu výzva ve
smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, třeba postupovat v souladu
s účelem tohoto restitučního zákona, obdobně jako kupř. i při
výkladu pojmu tíseň apod. Vyzvala-li tedy oprávněná osoba povinnou
osobu k vydání věci tak, že v situaci, kdy tato "věc" představuje
jednu funkční a nezaměnitelnou jednotku, v daném případě rodinnou
vilku se stavebním pozemkem a k ní přilehlou zahradou, ve výzvě
označí nárokované nemovitosti jako rodinnou vilu či nemovitost
s označením místa a ulice, kde se tato nemovitost nachází, potom
podle názoru Ústavního soudu takovou výzvou obsahově, tedy pokud
jde o rozsah uplatněného nároku, projevila vůli k vydání všech
těchto, již konstatovanou funkční jednotku, tvořících nemovitostí.
Výkladem právního úkonu nelze zajisté, jak konstatuje Nejvyšší
soud, jeho obsah doplňovat či měnit, o takový případ však
v projednávané věci podle názoru Ústavního soudu nejde. Postrádalo
by totiž jakoukoli logiku, účel a smysl, jestliže by vzhledem
k zmíněné funkční souvislosti domu, stavební plochy a zahrady
stěžovatelé svou výzvou projevili vůli k vydání pouze domu, nikoli
také stavební plochy a zahrady, umožňující dům vůbec užívat. Jde
zajisté o samostatné věci v právním smyslu. stěží však lze
pochybovat o tom, že vůle stěžovatelů směřovala a shora uvedeným
pojmenováním byla projevena ve vztahu ke všem uvedeným
nemovitostem.

Pokud jde o námitku vedlejšího účastníka, že vydání
pozemků brání ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,
nemohly obecné soudy se jí zabývat, neboť byla uplatněna teprve
v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud zde proto jen pro
úplnost konstatuje, že by bylo v rozporu se smyslem zákona č.
87/1991 Sb., pokud by výše citované ustanovení bylo vykládáno tak,
že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se
oprávněné osobně nevydává ani tehdy, jestliže jej má v držení
fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě
v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku
stojící, za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č.
87/1991 Sb.
Pokud tedy Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl,
stejně jako Městský soud v Praze, k opačnému závěru, odepřel tím
stěžovatelům právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů pro porušení tohoto
ústavně zaručeného práva podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti
vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.
a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. března 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 508/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies