II. ÚS 2/99

06. 04. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla v právní věci navrhovatele Pohorská jednota R., zastoupeného advokátem JUDr. J. J., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 10 Co 452/98, ve spojení s usnesením Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 8 C 183/97, ze dne 23. 1. 1998, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, kterými byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení s tím, že nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 46/95, publikovaný pod č. 24/1997 Sb., uváděný jako důvod obnovy řízení, není rozhodnutím ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť nález Ústavního soudu je závěrem právním, nikoliv novou skutečností, rozhodnutím či důkazem ve smyslu cit. usnesení o.s.ř.

Navrhovatel nález Ústavního soudu považuje za evidentně nové rozhodnutí, vydané po skončení původního řízení, s tím, že existence nového rozhodnutí je vždy spojena s hodnocením právním, tedy s hodnocením předběžné otázky, kterou je soud oprávněn řešit. V původním řízení postupoval soud podle zákona, který je v souladu s Ústavou ČR, ale ze dvou výkladů volil ten, který je ústavně nekonformní. Pokud tedy soud v původním řízení předběžně vyhodnotil otázku výkladu právní normy v rozporu s Ústavou ČR, je nutno výše citované rozhodnutí pléna Ústavního soudu považovat za rozhodnutí, které může přivodit příznivější výsledek řízení. Dle názoru navrhovatelů je v rozhodnutí Ústavního soudu i ve vazbě na jejich případ nutno považovat za závazné. Obecné soudy pojem rozhodnutí, které může či nemůže být důvodem obnovy řízení, interpretovaly v rozporu s čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, rovněž došlo k porušení čl. 36, čl. 37, čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 8 C 183/97, Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 10 Co 452/98, bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení s tím, že žalobce (nyní navrhovatel) neuvádí žádné nové skutečnosti, které by pro něj mohly přivodit příznivější rozhodnutí v původním rozhodnutí soudů, neboť nález Ústavního soudu je závěrem právním, nikoliv novou skutečností, rozhodnutím nebo důkazem, které žalobce bez své viny nemohl použít v původním řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými spisy Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 8 C 183/97, 8 C 785/92, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Z obsahu ústavní stížnosti i připojených spisů Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 8 C 183/97 a 8 C 785/92, Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se navrhovatel po pravomocném skončení původního řízení, vedeného u uvedeného soudu pod sp. zn. 8 C 785/92, ve kterém se domáhal uložení povinnosti uzavřít dohodu o navrácení majetkových práv k předmětným nemovitostem a neuspěl, neboť soud dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení § 2 zák. č. 173/1990 Sb., ve znění zák. č. 247/1991 Sb. a § 2 odst. 1 zák. č. 232/1991 Sb., ve znění zák. č. 312/1991 Sb., osobou povinnou k vydání nemovitosti je toliko tělovýchovná organizace a nikoliv žalovaný (Správa radiokomunikací Praha 3), obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud, ačkoliv tvrdí, že byl přesvědčen, že soudem provedená interpretace příslušných ustanovení je v rozporu s Ústavou ČR, přestože příslušný zákon v rozporu s Ústavou ČR není.

Pokud jde o odůvodnění nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 46/95, pak v něm Ústavní soud uvádí, že jestliže ustanovení právního předpisu umožňuje dvě interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony a druhá je s ním v rozporu, je úkolem soudu interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem. Tím, že se navrhovatel odvolává na právní závěry, které vyplývají z nálezu Ústavního soudu a které se liší od právních závěrů obecného soudu v jeho konkrétním případě, neuvádí novou skutečnost ve smyslu § 228 odst. 1 a) o.s.ř., ale pouze poukazuje na možnost jiného, podle jeho názoru příznivějšího právního posouzení věci v původním řízení, z čehož však důvod pro povolení obnovy řízení dovodit nelze a proto také nelze ústavní stížností napadenému rozhodnutí o obnově řízení ve věci pod sp. zn. 8 C 183/97 nic vytknout. Naopak má Ústavní soud za to, že bylo věcí navrhovatele, byl-li přesvědčen o protiústavnosti interpretace aplikovaných zákonných ustanovení obecnými soudy, aby se domáhal ochrany svých práv v řízení před Ústavním soudem již proti rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 8 C 785/92.

Všechny shora uvedené skutečnosti se Ústavnímu soudu jeví natolik evidentní, že nezbylo než ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 6. 4. 1999 předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 2/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies