II. ÚS 234/97 - K výkladu restitučních zákonů s přihlédnutím k zákonu o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu

07. 04. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta



Výklad restitučních zákonů je nutno provádět s přihlédnutím
k zák. č. 198/1993 Sb. Mnohé přechody a převody vlastnictví
v letech 1949 - 1950 nelze podřadit pouze požadavkům občanského
zákona, protože k nim docházelo postupy totalitních orgánů,
porušujících obecně uznávaná práva a svobody.

V takových případech je nutno postupovat podle § 6 odst. 2 ve
vztahu na ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 07.04.1999 sp. zn. II. ÚS 234/97)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti
navrhovatele M. V., zastoupeného JUDr. E. F., AK Kollárova 3,
Znojmo, za účasti účastníků řízení 1) Krajského soudu v Brně, 2)
Okresního soudu ve Znojmě a vedl. účastníka 1) A. V., 2) čs. státu
- Ministerstva vnitra, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 10. 3. 1997, sp. zn. 17 Co 485/95, a rozsudku Okresního soudu
ve Znojmě ze dne 9. 2. 1995, sp. zn. 6 C 789/91, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 1997, sp. zn.
17 Co 485/95, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 9. 2.
1995, sp. zn. 6 C 789/91, se zrušují.


Odůvodnění

Stěžovatel se včas podanou žádostí domáhal u ČR
- Ministerstva vnitra vydání nemovitosti, a to chaty č. p. 414
v k. ú. Štítary, okr. Znojmo. Žádost podal podle zák. č. 87/1991
Sb. s tím, že chata mu byla orgány SNB v r. 1949 odebrána
z důvodu "třídní nespolehlivosti". Protože této výzvě nebylo
vyhověno, domáhal se vydání této chaty uplatněním nároku ve smyslu
§ 5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. u Okresního soudu ve Znojmě.

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 9. 2. 1995,
č. j. 6 C 789/91-69, zamítl žalobu, kterou žalobce (dále jen
stěžovatel) alternativně požadoval, aby byla žalovanému uložena
povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání chaty, ev. číslo 414
v obci a k. ú. Štítary, případně, aby žalovanému byla uložena
povinnost zmíněnou chatu vyklidit a žalobci předat. Stěžovatel
uplatňoval svůj nárok jednak podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. b)
a § 6 odst. 2zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích,
jednak podle ustanovení § 126 odst. 1 o. z. K zamítnutí žaloby
došlo proto, že stěžovatel neprokázal, že byl vlastníkem zmíněné
chaty.

Po odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
10. 3. 1997, č. j. 17 Co 485/95-94, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, protože stěžovatel neprokázal, že byl vlastníkem sporné
nemovitosti. Nepodařilo se mu rovněž prokázat, kdy a jakým
způsobem tato nemovitost přešla na stát. V průběhu odvolacího
řízení navrhl stěžovatel výslech své manželky A. V. jako
účastnice řízení s tvrzením, že byla spoluvlastnicí zmíněné chaty.
Odvolací soud toto posoudil jako návrh na přistoupení dalšího
účastníka řízení na straně stěžovatele dle ustanovení § 92 odst.
1 o. s. ř. a přistoupení A. V., jako účastnice řízení na
straně stěžovatele nepřipustil podle ustanovení § 216 odst.
1 o. s. ř.

Proti zamítavému stanovisku odvolacího soudu podal stěžovatel
dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 25. listopadu 1998, č.
j. 2 Cdon 1533/97-109, dovolání odmítl s odůvodněním, že nezjistil
žádné vady taxativně vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř.
a vzhledem k nepřípustnosti dovolání se proto již nezabýval jeho
důvodností.

Stěžovatel spolu s podáním dovolání k Nejvyššímu soudu ČR
podal z procesní opatrnosti pro zachování lhůty současně
v zákonné lhůtě ústavní stížnost, a to proti rozhodnutí Okresního
soudu ve Znojmě a odvolacího Krajského soudu v Brně. Stížnost byla
podána řádně a včas.

Ve své ústavní stížnosti proti rozsudku soudu prvého stupně
stěžovatel namítá, že mu nebylo umožněno v soudním řízení řádně
prokázat, že on a jeho manželka byli faktickými vlastníky chaty,
i když jako s vlastníky s nimi bylo jednáno a stát po odebrání
jejich majetku jim zaplatil náhradu, neúměrnou k hodnotě
nemovitosti, a to ze státních prostředků. K zápisu jejich
vlastnického práva podle tehdy platných předpisů do pozemkové
knihy, jak uvádí stěžovatel, nedošlo právě proto, že
v uskutečnění tohoto právního úkonu jim bylo zabráněno nezákonným
úředním postupem tehdejších orgánů SNB a příslušným stavebním
úřadem.

Dále stěžovatel namítá, že nepřipuštěním manželky
stěžovatele, jako majetkové spoluvlastnice bylo oběma soudy
porušeno právo na soudní ochranu jejího vlastnického práva. Pro
její neúčast v řízení se stěžovatel domnívá, že odvolací soud měl
postupovat podle ustanovení § 221 odst. 1 písm.d) o. s. ř.,
rozhodnutí soudu prvého stupně zrušit a věc mu vrátit zpět
k dalšímu řízení.

Stěžovatel nabídl odvolacímu soudu další důkazy, které se mu
podařilo shromáždit, které potvrzují jeho nárok a které by
objasnily další podstatné skutečnosti, t. j. do jakého majetku
přešla předmětná nemovitost při jejich odnětí vlastníkům po r.
1948. Touto otázkou se ani soud I. stupně nezabýval. Dále uvádí,
že oba soudy pouze vyslovily domněnku, že předmětná nemovitost do
majetku státu vůbec nepřešla. Soudy ani nezkoumaly, co to bylo za
prohlášení státu v r. 1980, na základě kterého bylo čs. státu
- Ministerstvu vnitra zapsáno vlastnické právo. Soud prvého stupně
také nezjišťoval, z jakého právního důvodu byla stěžovateli
zaplacena MV ČR částka 29.651,60 Kč.

V postupu obou soudů spatřuje stěžovatel porušení svého
základního práva, a to podle čl. 36 Listiny základních práv
a svobod a čl. 90 Ústavy.

K dožádání Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti
vyjádřila předsedkyně senátu Okresního soudu ve Znojmě, a to
přípisem ze dne 19. 2. 1999, č. j. 6 C 789/91. K námitkám
stěžovatele uvedla, že stěžovatel před soudem I. stupně nenavrhl,
aby do řízení přistoupil další účastník - jeho manželka A. V.
a také netvrdil, že by jeho manželka spolu s ním vlastnila spornou
nemovitost. Dále uvádí, že stěžovatel neunesl ani důkazní břemeno
ohledně vlastnictví sporné nemovitosti a soudu nepředložil výpis
z pozemkové knihy a ani kupní smlouvu. Proto navrhla ústavní
stížnost zcela zamítnout.

Dožádaný Krajský soud v Brně, zastoupený předsedkyní senátu
JUDr. Ludmilou Antlovou, plně odkázal na odůvodnění rozsudku ze
dne 10. 3. 1997, č. j. 17 Co 485/95-94. Dále poukazuje na to, že
stěžovatel se v daném případě nemůže odvolávat na porušení čl. 11
Listiny, neboť tímto článkem je chráněno vlastnické právo již
konstituované. Rovněž odmítá stěžovatelův poukaz na porušení čl.
36 Listiny, neboť ustanovení § 221 odst. 1 písm.d) o. s. ř., na
které se stěžovatel odvolává, platí pouze pro případ, že soud
prvého stupně nejednal s někým, kdo měl být účastníkem řízení.
V tomto řízení však stěžovatel nepodal návrh, aby do řízení
vstoupila jeho manželka. Navrhuje proto zamítnutí ústavní
stížnosti.

Druhý vedlejší účastník ČR - Ministerstvo vnitra se plně
ztotožnil s vyjádřeními prvého a druhého účastníka řízení a rovněž
namítl zamítnutí ústavní stížnosti.

Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Okresního soudu ve
Znojmě, sp. zn. 6 C 789/91. Z tohoto spisu zjistil, že podaná
ústavní stížnost je důvodná v důsledku porušení ústavnosti, čímž
je současně dána ingerence Ústavního soudu do rozhodnutí soudů
obecných. Ze spisu bylo zjištěno :

Zápis z jednání ze dne 22. srpna 1991 ve věci vydání chaty č.
ev. 414 p.č. 1086 v k. ú. Štítary, sepsaný mezi stěžovatelem
a zástupci Ministerstva vnitra ČR a Policie ČR, konstatuje, že při
tomto jednání nemohlo dojít ke shodě o vydání chaty, neboť
stěžovatel nebyl schopen dokladovat způsob přechodu chaty z jeho
vlastnictví. Bylo dále konstatováno, že v daném případě existují
pouze podpůrné doklady, z nichž lze konstatovat, že stěžovatel
uzavřel předmětnou kupní smlouvu v tísni. Bylo doporučeno uplatnit
věc u soudu.

K dožádání soudu prvého stupně sdělil Katastrální úřad ve
Znojmě dopisem ze dne 23. 4. 1993, č. j. 133621-70-214, že
předmětná chata byla zapsána pro čs. stát - Ministerstvo vnitra na
základě vlastnického prohlášení z 23. 4. 1980 Krajské správy sboru
národní bezpečnosti, které se ve sbírce listin nedochovalo. Zápis
byl proveden až při komplexním zakládání evidence nemovitostí,
neboť chata dříve nebyla evidována. Žádné listiny nejsou na
Katastrálním úřadě ve Znojmě k dispozici.

Okresní národní výbor ve Znojmě dopisem ze dne 11. 2. 1949 se
obrátil na příslušná velitelství SNB o zjištění každého majitele
chaty v jejich obvodu, neboť Vojenský útvar v Brně zjistil, že
v těchto místech je postaveno množství chat, aniž by jejich
majitelům byla vydána potřebná stavební povolení.

V odpovědi SNB - velitelství stanice v Šumvaldě, okr. Znojmo
ze dne 24. února 1949, č. j. 330/1949, na katastru obce Štítary
pod bodem 10. seznamu je uveden jako majitel chaty M. V. Přípis
obsahuje připomínku býv. ONV ve Znojmě, že všichni majitelé byli
vyzváni, aby si podali žádost o vystavení stavebního povolení.

Žádost o vydání stavebního povolení podal v požadovaném
termínu i stěžovatel, a to na ONV ve Znojmě. Této žádosti nebylo
vyhověno s odvoláním na neudělení souhlasu Ministerstva národní
obrany. Ke stěžovatelovu odvolání se Krajský soud v Brně obrátil
na býv. ONV ve Znojmě, a to dopisem ze dne 24. 9. 1949, zn.
704/2-22.9.-1949-XI/1B, se žádostí o znovu prozkoumání státní
a národní spolehlivosti odvolatele. ONV ve Znojmě pověřilo tímto
úkolem velitelství stanice SNB ve Znojmě, které ve vyjádření ze
dne 7. ledna 1950, sp. zn. 9214/1949, výslovně uvedlo :
"...vzhledem k tomu, že M. V. pochází z kapitalistické rodiny, dá
se plně souditi, že nemá kladný poměr k lidově demokratickému
státnímu zřízení, a proto z těchto důvodů není hoden, aby mu
povolení ku stavbě chaty bylo uděleno".

Na základě tohoto kádrového hodnocení býv. KNV v Brně
stěžovatelovo odvolání zamítl s poukazem na zásadní negativní
stanovisko MNO. Ostatním žadatelům byla dodatečná stavební
povolení vydána.

Výše uvedené doklady prokazují, že v té době, t. j. době
bezprostředně předcházející převodu chaty na stát, bylo na
stěžovatele pohlíženo jako na vlastníka. Dále je zcela evidentní,
že se původní vlastník nemohl domáhat zápisu do evidence
nemovitostí, neboť tento zápis se prováděl na základě řádného
kolaudačního rozhodnutí, které bylo stěžovateli v důsledku
politické perzekuce odepřeno.

Stěžovatel poté obdržel v únoru 1950 od předsedy ONV ve
Znojmě výzvu, aby chatu předal útvarové organizaci KSČ při
okresním velitelství národní bezpečnosti ve Znojmě. Podle
protokolu soudu I. stupně ze dne 15. 4. 1993 byla tato výzva
stěžovatelem předána soudu jako důkaz.

Podle protokolované výpovědi stěžovatele se dostavil v r.
1950 na zmíněné velitelství SNB k jejich výzvě, kde byl požádán,
aby jim chatu odevzdal. Když se zdráhal, byl na něho činěn nátlak,
kterému nakonec podlehl. Byl mu předložen znalecký odhad soudního
znalce arch. V. Š., ze dne 24. 2. 1950, který byl poté podkladem
tzv. prodeje. Cena byla nepřiměřeně nízká. K odevzdání chaty SNB
došlo až na jaře 1950, kdy stěžovatel předal klíče neznámému
příslušníkovi SNB, a to na místě samém. Žádný protokol o předání
chaty nebyl sepsán. Ze strany SNB byla stěžovateli poté vyplacena
částka, uvedená ve znaleckém posudku. Ve všech těchto úředních
záznamech jak pro správní orgány, tak i pro býv. SNB, nebylo
pochyb o tom, že stěžovatel je vlastníkem předmětné nemovitosti.

Ve spise na str. 4 je přiložena pouze závěrečná strana zprávy
soudního znalce ze dne 24. 2. 1950. Přední strany, které byly
předloženy při řízení, prokázaly pro koho a na čí objednávku byl
znalecký posudek zpracován. Jako vlastník byl změněn stěžovatel
a objednatelem byla základní organizace KSČ při SNB Znojmo.
Znalecký posudek byl sjednán pro účely koupě a prodeje.

Jak již bylo výše citováno, podle výpisu ze dne 23. 4. 1991
z evidence nemovitostí - listu vlastnictví č. 403 pro k. ú.
Štítary je zapsaná předmětná chata jako vlastnictví čs. státu
- Ministerstva vnitra. Jako důvod nabytí je uvedeno "vlastnické
prohlášení" ze dne 23. 4. 1980. Text tohoto prohlášení a ani žádný
jiný doklad, osvědčující toto vlastnictví se v katastrálních
operátech nenachází. Bylo proto povinností soudu hodnotiti všechny
předložené důkazy.

Ústavním soudem bylo již několikrát zdůrazněno, že restituční
zákony ve vztahu k občanskému zákoníku jsou zákony speciální. Při
jejich výkladu je nutno přihlížet k zákonu č. 198/1993 Sb.
o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který
období let 1948 -1989 kvalifikuje jako porušování lidských práv
a svobod a jako období teroru proti nositelům odlišných názorů
i v destrukci tradičních principů vlastnického práva. Zvláště rok
1949 se vyznačoval nejsilnějším útokem totalitního režimu na
institut vlastnictví a na likvidaci třídních nepřátel.

Projednávaný případ je typickým produktem těchto let 1949
a 1950, kdy převody a přechody vlastnictví nelze podřadit pouze
požadavkům občanského zákona. K odnětí vlastnictví stěžovatele,
z důvodů jeho politické perzekuce nezákonně zabraného, došlo
postupem totalitního orgánu, porušujícím obecně uznávaná lidská
práva a svobody. Bylo na místě proto postupovat podle § 6 odst.
2 ve vztahu na ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.

Oba soudy správně nevyhodnotily projednávanou právní věc.
Měly k tomu dostatek důkazů, z nichž některé bylo třeba ještě dále
prověřit. V restitučních sporech nelze celé důkazní břemeno
přenášet výhradně na restituenta, kterému právě pro nezákonnou
činnost nebo nečinnost tehdejších správních orgánů byly mnohé
doklady odepřeny. Přistoupit pouze k sémantickému výkladu
zákonných ustanovení, aniž by bylo přihlédnuto k vůli zákonodárců
restitučních zákonů, by v mnoha případech mohlo způsobit nové
křivdy.

Vzhledem ke zrušení stížností napadených rozsudků se Ústavní
soud již nezabýval námitkou nepřipuštění dalšího účastníka do
řízení. Tuto možnost uplatnění bude mít stěžovatel při řízení
u soudu I. stupně.

Ústavní soud konstatoval, že stěžovateli nebyla poskytnuta
soudy ochrana jeho základních lidských práv, čímž došlo
k porušení čl. 36 Listiny základních lidských práv a svobod a čl.
90 Ústavy, a proto byl nucen v enunciátu uvedené rozsudky zrušit
podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 7. dubna 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 234/97, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies