III. ÚS 11/99

08. 04. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud ČR v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka rozhodl mimo ústní jednání o ústavní stížnosti navrhovatele I. M., zastoupeného JUDr. P. B. , advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn . 7 To 724/98, ze dne 24. 11. 1998,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Dne 7. 1. 1999 podal navrhovatel ústavní stížnost, kterou směřuje do usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 7 To 724/98, ze dne 24. 11. 1998, s tím, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 3, a 5 Listiny základních práv a svobod (dále Listiny) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).

K posuzování věci si Ústavní soud vyžádal potřebný spisový materiál obsažený zejména ve spisu vedeného Policií České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v Plzni, sp. zn. KVV 183/98. Z něj potom zjistil (stejně jako z připojených spisových materiálů OS Plzeň-město - sp. zn. 5 Nt 248/98 a KS Plzeň - sp. zn. 7 To 724/98), že navrhovatel byl jako obviněný vzat usnesením Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 5 Nt 248/98, dne 27. 10. 1998, podle § 68 trestního řádu (dále tr.ř.) do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) tr.ř. v souvislosti s jeho trestním stíháním pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 trestního zákona a také pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákona. Důvody vazby byly spatřovány v obavách, že by navrhovatel (obviněný) mohl ovlivnit v e svůj prospěch svědky, kteří nebyli dosud slyšeni. Důvodnost této obavy byla zřejmá zejména u svědkyně V. H., jejíž výpověď mohla mít zásadní význam a kterou navrhovatel nabádal k odmítnutí výpovědi. Okresní soud také v odůvodnění svého rozhodnutí popsal v jakých časových souvislostech byla omezena osobní svoboda navrhovatele v rozhodné době s tím, že byla dodržena zákonná lhůta, která v té době představovala 24 hodiny v průběhu které musel být navrhovatel předveden před soudce k rozhodnutí o vazbě.

Proti tomuto rozhodnutí navrhovatel podal stížnost, ve které jednak poukazoval na to, že nebyla dodržena zmíněná lhůta, kterou je nutno bezpodmínečně respektovat, jednak nebyly dány vazební důvody (a to ani důvody vazby koluzní).

Podanou stížnost potom usnesením ze dne 24. 11. 1998, sp. zn. 7 To 724/98, Krajský soud v Plzni podle § 148 odst. 1 písm. c) tř.ř. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že k omezení osobní svobody navrhovatele nedošlo v souvislosti s jeho předvedením (dne 26. 10. 1998 kolem 9.00 hod.), ale až poté co byl vyšetřovatelem vyslechnut (a téhož dne ve 14.00 hod.) bylo teprve rozhodnuto o jeho zadržení v souladu s ustanovením § 75 tr.ř., když důvody pro předvedení navrhovatele k jeho výslechu byly dány, a to v souladu s ustanovením § 90 odst. 2 tr.ř. (nemožnost doručit navrhovateli sdělení obvinění a předvolání k výslechu, když nebyl v místě svého bydliště opakovaně zastižen). Stran důvodnosti vazby (§ 67 písm. b) tr.ř.) potom Krajský soud v Plzni uvedl, že byly na místě zejména s ohledem na konkrétní skutečnosti plynoucí zejména z jednoznačného vyjádření svědkyně V. H., která uvedla, že ji vyhledal, ptal se jí zda, kdy a k čemu byla vyslýchána a nabádal ji, aby před policejními orgány (a to i ve Spolkové republice Německo) nevypovídala, nabízel jí peníze s tím, aby se také odstěhovala a vyhnula se tak výslechu, který by se vztahoval k jeho osobě. Poukázal na to, že dosud nebyli vyslechnuti i další důležití svědci (účetní paní K.) s poukazem na jeho působení na uvedenou svědkyni H. a tedy s důvodnou obavou, že by mohl působit i na další svědky ve snaze je ovlivnit ve svůj prospěch.

Ústavní stížností potom navrhovatel napadl uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, když v podstatě opakoval argumenty, které uplatnil ve stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby OS Plzeň-město. Má za to, že postupem Krajského soudu v Plzni byla zasažena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, 3, 5 Listiny i čl. 6 Úmluvy. Předně navrhovatel má za to, že byl zadržen (§ 75 tr.ř.) již v době, kdy mu policií bylo dne 26. 10. 1998 předáno sdělení obvinění a následně byl na žádost vyšetřovatele předveden k výslechu (§ 90 odst. 2 tr.ř.). Přitom dovozuje, že toto předvolání nebylo provedeno důvodně (a v souladu s trestním řádem), protože nebylo postupováno tak, jak trestní řád z hlediska § 90 tr.ř. připouští a tak byl vlastně institut předvedení zneužit. Omezení jeho osobní svobody tak nastalo dne 26. 10. 1998 v 9.00 hod., kdy byl navrhovatel takto ve smyslu ustanovení § 75 tr.ř. zadržen. V této chvíli je ovšem na místě uvést, že nic nenasvědčuje tomu, že by postup policie a samotné předvedení navrhovatele bylo napadeno ústavní stížností (z hlediska respektování zákonné úpravy týkající se institutu předvedení) s výslovným návrhem na zrušení tohoto zásahu. Ostatně navrhovatel ani nevyužil možného procesního prostředku k ochraně svého práva (v této souvislosti) a nedomáhal se nápravy cestou žádosti o přezkoumání postupu vyšetřovatele dle § 167 tr.ř. a následně úvah o využití možnosti daných § 174 odst. 2 písm. e), f) tr.ř. To vše právě v souvislosti s aplikací ust. § 90 tr.ř., k jehož užití lze mít výhrady a také Ústavní soud vidí určitý prostor ke kritickému posouzení zvoleného postupu. Nicméně z důvodů již výše naznačených není Ústavní soud ani oprávněn (za daného stavu věcí) se postupem vyšetřovatele v naznačených souvislostech zabývat.

Vycházeje z těchto úvah za rozhodující je nutno vzít spolehlivě zjištěný průběh událostí v souvislosti s výslechem navrhovatele vyšetřovatelem dne 26. 10. 1998, kdy na jeho konci byl navrhovatel dle § 75 tr.ř. zadržen (byl vyhotoven protokol o zadržení obviněného s datem 26. 10. 1998 - 14.00 hod.). Tento úkon byl také oznámen příslušnému státnímu zástupci ve 14.30 hod. s tím, že jsou dány důvody vazby uvedené v § 67 písm. a), b) tr.ř. a státní zástupce také podal návrh na vzetí navrhovatele do vazby, o kterém příslušný soud (jak již uvedeno) rozhodl. V této souvislosti nutno uvést a zdůraznit, že obviněný je zajisté ústřední postavou trestního řízení, a proto také je žádoucí, aby byl vyslechnut - zejména také ke sdělen í obvinění (§ 92 odst. 2 tr.ř.). Výpověď obviněného je jedním z důkazních prostředků (zároveň ovšem prostředkem jeho vlastní obhajoby). Z těchto základních skutečností je potom odvozena i možnost zajistit výslech obviněného jeho předvedením (za respektování podmínek obsažených v trestním řádu). Ty jsou stanoveny jednoznačně a představují určitý zásah do osobní svobody obviněného, ovšem právě a jenom v určité míře, kterou nelze chápat jako dlouhodobější omezení osobní svobody přirovnatelné k zadržení, vzetí do vazby či zatčení což jsou právě ony instituty, které omezení osobní svobody (jako jednoho ze základních lidských práv) představují. Délka a způsob takto zajištěného výslechu musí odpovídat smyslu a účelu, pro který bylo předvedení uskutečněno a samozřejmě předvedení k výslechu neznamená následné zadržení obviněného (mechanicky) a návrh na jeho vzetí do vazby. Tato možnost musí být využívána obezřetně a s plnou odpovědností a musí vycházet vždy z konkrétních okolností toho kterého případu. Nelze však v souvislosti s předvedením obviněného k výslechu (za dodržení podmínek § 90 tr.ř.) mít za to, že byla omezena jeho svoboda, neboť i zásadním zájmem obviněného je právě jeho možnost se v rozsahu, který uzná za vhodný, vyjádřit k obvinění, která jsou vůči němu vznesena. Ve světle uvedených skutečností tak nelze mít zásadně výhrady ohledně úvah Krajského soudu v Plzni stran časových údajů ve vztahu k okolnostem za kterých byl stanoven počátek doby, od které byla omezena osobní svoboda navrhovatele (bylo dodrženo ustanovení § 75 tr.ř. vztahující se i ke lhůtě, ve které musí být osoba propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu k rozhodnutí o vazbě).

Ve druhé části podané ústavní stížnosti navrhovatel namítal, že vazební důvody uvedené v § 67 písm. b) tr.ř., které obecný soud v jeho případě a v čase kdy rozhodoval nalezl, nebyly dány a také to, že úvahy soudu o důvodnosti vazby byly především vybudovány na zjištěních či údajích, které nebyly získány procesně odpovídajícím způsobem. Pokud stěžovatel uvádí, že soud v rámci rozhodování o vzetí do vazby nemůže zvažovat i např. předprocesní výpověď svědka, jeho tvrzení nemůže obstát. V daném případě ustanovení § 67 písm. b) tr.ř. předpokládá pro vzetí do vazby konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné, nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní skutečnost půjde ovšem i tehdy, jestliže obviněný svým jednáním takovou obavu vyvolá (a tak i dané chvíli, kdy zcela nepochybně bylo zjištěno, že se snažil ovlivnit budoucí reálně do úvahy přicházející svědeckou výpověď konkrétní osoby, přičemž tato výpověď zcela jistě mohla mít pro další průběh trestního řízení zásadní význam). Tvrzení stěžovatele o identitě rozhodování (v rámci trestního řízení) ve věci samé a rozhodování o vazbě neobstojí. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný právě při rozhodování o meritu věci, ale v tomtéž postavení není reálným právě při rozhodování o vazbě, neboť za časté nelze vyčkávat až do chvíle, kdy již bude naprosto jisté, že obviněný bude bezpochyby jednat předpokládaným způsobem. Za důvod vedoucí k uvalení koluzní vazby tak lze mít bezpochyby i reálné zjištění, že obviněný působí na osobu dosud nepředvolanou orgánem činným v trestním řízení, o které lze důvodně předpokládat, že vnímala svými smysly skutkové okolnosti důležité z hlediska právě konkrétního trestního případu a je také dán odůvodněný předpoklad, že takováto osoba, bude vyslýchána orgánem činným v trestním řízení v reálném a právem čekávaném budoucnu, např. jako svědek. Koluzní důvod vazby je tak dán i v takto odůvodněném případě, tedy přítomnost právě konkrétních skutečností zakládajících takto odůvodněnou obavu. Z pohledu těchto úvah i Ústavní soud má za to (stejně jako soudy obecné), že v daném případě a zejména v době, kdy bylo rozhodován o vazbě, za tehdy zjištěných skutečností (svědkyně H.), že tehdy stanovené vazební důvody byly dány. Za těchto okolností napadeným rozhodnutím nebyla zasažena základní práva a svobody navrhovatele, a to ani ve směru, který namítá.

S ohledem na uvedené skutečnosti proto nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 1999

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. III. ÚS 11/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies