II. ÚS 432/98

13. 04. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R.H., zastoupeného JUDr. O.K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. 3 To 361/98 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 11 T 126/97, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 7. 10. 1998 a byla doplněna podáním, které došlo Ústavnímu soudu dne 20. 11. 1998, navrhuje stěžovatel zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. 3 To 361/98, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 11 T 126/97, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 11 T 126/97 byl obžalovaný (stěžovatel) uznán vinným tím, že spáchal trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 290/93 Sb., formou návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona a za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 trestního zákona, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1995, sp. zn. 4 To 306/95 byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků.

Proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání.

Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 9. 1998, sp. zn. 3 To 361/98, odvolání stěžovatele zamítl.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že ani jeden soud při rozhodování nebyl nezávislý a nestranný, když hodnotil okolnosti případu v návaznosti na jiné skutečnosti netýkající se souzené věci, kdy konstatoval u stěžovatele vysoký stupeň nebezpečnosti, byť předchozí odsouzení byla již zahlazena a mělo se na něho hledět jako by trestán nebyl, a rozhodl na základě jediného pochybného a rozporuplného přímého důkazu, a to svědecké výpovědi L.K., která je podle stěžovatele nevěrohodná.

Stěžovatel se dále domnívá, že byla porušena zásada objektivní pravdy a zásada vyhledávací, když nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a ani nebyly objasněny okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, když soud neprovedl dokazování v potřebném rozsahu a odmítl u hlavního líčení provést navrhovaný důkaz osobním slyšením svědka J.B. a dále pak , že nebyl nalezen ani vyslechnut taxikář, který měl obžalovaného a svědky A. a K. na místo události odvézt.

Tím, že nebyly podle stěžovatele jím navrhované důkazy provedeny, byl stěžovatel zbaven možnosti vyjádřit se ke všem důkazům, což negativně ovlivnilo vedené trestní řízení.

Oba soudy podle stěžovatele v důsledku nedostatečného skutkového zjištění stavu věci nesprávně zhodnotily rozporuplné a neúplné důkazy.

Stěžovatel dále uvádí, že nezákonným rozhodnutím výše uvedených soudů byl zbaven osobní svobody a v současné době je ve výkonu trestu.

Krajský soud v Brně v odůvodnění svého usnesení sp. zn. 3 To 361/98 uvedl, že napadený rozsudek je výsledkem řízení, v němž bylo postupováno podle trestního řádu a nedošlo v něm k vadám, které by mohly mít vliv na správné zjištění skutkového stavu a uplatnění práva obžalovaného na obhajobu. Soud prvního stupně u hlavního líčení provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, jak mu to ukládá ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu a nepochybil, pokud odmítl provést navrhovaný důkaz osobním slyšením svědka J.B. Odvolací soud se v odůvodnění usnesení podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatele uvedenými jak v odvolání stěžovatele, tak i v jeho ústavní stížnosti - neprovedení důkazu osobním slyšením svědka J.B., jakož i taxikáře, který měl stěžovatele a svědky na místo události odvézt, krajský soud se rovněž vyjádřil k stěžovatelem zpochybňované svědecké výpovědi L.K. a stěžovatelem zpochybněnému hodnocení důkazů soudem. Ústavní soud proto odkazuje v podrobnostech na odůvodnění výše uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně.

Ústavní soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dostatečně zjistil skutkový stav věci a tento stav rovněž správně právně posoudil. Téhož názoru byl i odvolací soud, a proto odvolání stěžovatele zamítl. Protože stěžovatel nenavrhl soudu jiné důkazy, o které by opřel svá tvrzení, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.

Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ani čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS

V Brně dne 13. dubna 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 4. 1999, sp. zn. II. ÚS 432/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies