I. ÚS 56/99

14. 04. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele L. T., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 1998, sp. zn. 11 To 77/98,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 29. 1. 1999, které došlo Ústavnímu soudu dne 1. 2. 1999.

V návrhu ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 1998, sp. zn. 11 To 77/98, jímž byl odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona, účinného v době spáchání činu, k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků se zařazením do věznice s ostrahou.

Stěžovatel je toho názoru, že shora uvedeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 96 Ústavy ČR, hlavy páté Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na obhajobu podle § 165 odst. 1, 2 trestního řádu a porušeno ustanovení § 88 odst. 5 trestního řádu.

Svá výše uvedená tvrzení stěžovatel odůvodňuje především tím, že v řízení byly použity jako listinné důkazy výpovědi ve Švédsku stíhaného P. T., když tyto nebyly autorizovány a tím nebyla zaručena jejich objektivnost a pravdivost, a nelze je tedy brát jako důkaz ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 trestního řádu, potažmo ustanovení § 112 odst. 2 trestního řádu. Dále upozorňuje na skutečnost, že jeho obhájce byl s postupem orgánů v přípravném řízení seznámen až při ukončení vyšetřování, ač vyšetřovatele informoval, že se chce zúčastňovat všech úkonů trestního řízení. Poukazuje rovněž na to, že při jeho odposlechu nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti pro trestní řízení, a proto měly být tyto záznamy zničeny. Tím, že se tak nestalo, došlo k zasažení do jeho soukromí.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, ale zjišťuje, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.

Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že obviňuje odvolací soud z toho, že ho uznal vinným a odsoudil ho na základě jím zpochybněné shora uvedené důkazní situace.

Ohledně těchto námitek Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 34 T 1/98, a Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 77/98, zjistil, že předmětný spisový materiál obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o tom, zda je možno uznat obžalovaného vinným. Ohledně námitek stěžovatele na autentičnost záznamů o výpovědích svědka stíhaného ve Švédsku, nutno uvést, že z trestního spisu vyplývá, že dožádání o právní pomoc do Švédska proběhlo dle platných regulí, tedy diplomatickou cestou. Švédské orgány podrobně vysvětlily, z jakých důvodů mohou poskytnout pouze záznamy o výpovědích P. T. a nemohou jej vyslechnout jako svědka v předmětné trestní věci. Pokud se týká přítomnosti obhájce stěžovatele u výslechů v přípravném řízení, bylo ze spisu zjištěno, že případná absence obhájce u prvotních výslechů svědků byla napravena opětovným výslechem svědků za účasti obhájce, případně bylo doloženo, že obhájce, ač o konání výslechu byl předem vyrozuměn, se nedostavil. Nelze uznat ani tvrzení stěžovatele o tom, že záznamy z odposlechu jeho telefonní stanice neobsahují žádné významné skutečnosti pro trestní řízení a měly být zničeny, když byl jimi například charakterizován jeho vztah k dalšímu spoluobviněnému a napomohly k jeho usvědčení z trestného činu.

Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výše zmíněná porušení z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i zkoumaného řízení, jež mu předcházelo, však nevyplývají. Pokud jde o zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem stanoveným v zákoně (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy ČR). Jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 Ústavy ČR). V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení § 2 odst. 6 a § 125 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a být jejich logickým důsledkem. Přitom při přezkoumávání rozsudku v odvolacím řízení lze zkoumat pouze to, zda při vytváření svého názoru soud postupoval správně.

Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo v souzené věci respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze strany obecných soudů shledáno. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní prostředky, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování. Ostatně stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z velké části pouze opakují tvrzení uplatněná již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Ústavní soud se podrobně zabýval meritem ústavní stížnosti, nicméně nezjistil, že při rozhodování obecného soudu došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, a musel proto považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.

Ze shora uvedených důvodů senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. I. ÚS 56/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies