IV. ÚS 25/98 - Právo obžalovaného na obhajobu - neprovedení výslechu

21. 04. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta



Pokud v případě stěžovatele - policisty, obžalovaného pro
tak závažný trestný čin, jakým je zneužití pravomoci veřejného
činitele, obecné soudy odmítly provést stěžovatelem navržené
důkazy a jeho výslech poté, co byl zproštěn rozhodnutím
policejního prezidenta povinnosti mlčenlivosti (a to přesto, že
provedené dokazování nasvědčovalo tomu, že stěžovatel při jednání,
směřujícím k odhalení trestného činu a zajištění pachatele
používal i metody prováděné utajovaným způsobem), nedodržely
zásady spravedlivého procesu, zejména pokud jde o plnou realizaci
práva obžalovaného na obhajobu.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21.04.1999 sp. zn. IV. ÚS 25/98)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. A.,
proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 55/97, ze
dne 26. 5. 1997, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě,
pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 469/97, ze dne 24. 11. 1997, za
účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako
účastníka řízení, takto:

Rozsudky Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 55/97, ze
dne 26. 5. 1997, a Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci,
sp. zn. 2 To 469/97, ze dne 24. 11. 1997, se zrušují.


Odůvodnění
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40
odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a § 2 odst. 5, 13 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení
soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"),
zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě
uvedl, že v soudním řízení, v trestní věci proti němu vedené, byla
výrazným způsobem porušena jeho základní práva, zejména právo na
spravedlivý proces tím, že odvolací soud zcela bezdůvodně odmítl
slyšet jeho obhajobu a zaujmout k ní stanovisko. Poukázal na
ztíženou možnost své obhajoby, neboť do doby rozhodnutí soudu
prvého stupně se mu nepodařilo opatřit si rozhodnutí o zproštění
své povinnosti mlčenlivosti o skutečnostech tvořících předmět
státního a služebního tajemství včetně skutečností, na které se
váže povinnost mlčenlivosti z oboru působnosti Policie ČR, které
se dozvěděl v rámci svého služebního zařazení, a to pouze
v rozsahu nezbytně nutném pro projednání jeho trestního stíhání
pro trestný čin podle § 158 tr. zákona. Rozhodnutí o zproštění
povinnosti mlčenlivosti bylo policejním prezidentem vydáno dne
31. 7. 1997 a poté stěžovatelem předloženo odvolacímu soudu.
Přitom stěžovatel hodlal u odvolacího soudu podrobně vypovídat
právě v souvislosti se zproštěním povinnosti mlčenlivosti
a v tomto směru navrhl i provedení několika důkazů, kterými, jak
tvrdí, by zcela jednoznačně vyvrátil podanou obžalobu. I když
odvolacímu soudu muselo být zřejmé, že navrhl provedení důkazů,
které nemohl uplatnit před soudem prvého stupně, nepřipustil
provedení žádných dalších důkazů a odvolání stěžovatele zamítl.

Stěžovatel je přesvědčen, že neprovedením důkazů, které
mohly být provedeny teprve až na základě rozhodnutí o zproštění
povinnosti mlčenlivosti, byl výrazným způsobem zkrácen na svých
právech, a proto navrhuje, aby Ústavní soud obě stížností napadená
rozhodnutí obecných soudů zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal
vyjádření Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, který po
podrobném rozboru věci, v němž především odkazuje na odůvodnění
svého rozhodnutí, navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci,
se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Dále si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu
v Olomouci, sp. zn. 7 T 55/97, z něhož zjistil, že stěžovatel byl
rozsudkem tohoto soudu ze dne 26. 5. 1997, sp. zn. 7 T 55/97,
uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) tr. zákona a odsouzen
k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným
odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v délce dvou let.
Uvedeným trestným činem byl stěžovatel uznán vinným za to, "že
v době nejméně od dopoledních hodin dne 18. 8. 1996 do 19. 8.
1996, ač získal informace o tom, že je páchán pokus trestného činu
vydírání podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 235 odst. 1, 2 písm. d)
tr. zákona, v souvislosti s pátráním po odcizeném motorovém
vozidle zn. BMW 740, převozní SPZ 0-8600-4, majitele A. M., kdy
měl být tomuto automobil vrácen za částku 150 000,-Kč, jinak
vozidlo neuvidí, neučinil žádná opatření ve smyslu ust. § 7 odst.
1, 2 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR". Odvolací soud, který
pak z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce (který však
podal odvolání pouze do výroku o trestu) věc přezkoumával, doplnil
v rozsudku soudu prvého stupně výrok o trest zákazu činnosti,
spočívající v zákazu služby u Policie ČR na dobu tří let,
a odvolání stěžovatele podle § 256 tr. řádu zamítl, neboť
neshledal jeho námitky důvodnými.

Z obsahu spisu dále plyne, že stěžovatel, který byl
služebně zařazen na oddělení určeném k vyšetřování násilné trestné
činnosti jako operativec kriminální služby, se od svého známého A.
M. dozvěděl o tom, že mu bylo odcizeno vozidlo. Spolu s tímto
poškozeným (bývalým policistou) a dalšími osobami, začal provádět
úkony, směřující k odhalení pachatelů krádeže vozidla, přitom, jak
tomu nasvědčují provedené důkazy, měl od informátora získat
informace, z nichž vyplynulo, že předmětného vozidla se měli
zmocnit s největší pravděpodobností občané bývalé Jugoslávie,
a tito vešli ve styk s jedním z vyslýchaných svědků, za jehož
přispění pak bylo vozidlo skutečně vráceno původnímu majiteli
A. M., ten však za vrácení vozidla zaplatil částku 150.000,- Kč.
Stěžovatel sice o akci své nadřízené informoval, podle jejich
názoru, tak však učinil nedostatečným způsobem.

Na základě řady důkazů, které byly v řízení provedeny,
obecné soudy dovodily, že stěžovatel se v průběhu své služební
činnosti zúčastnil pátrání po vozidle, a ačkoliv si byl vědom
komplikovanosti odhalování pachatelů - zřejmě cizinců, kteří
podmínili vydání vozidla zaplacením finanční částky, neučinil
potřebná opatření k tomu, aby mohli být pachatelé zajištěni,
neinformoval včas své nadřízené a nezajistil žádné stopy poté, co
vozidlo bylo nalezeno a předáno majiteli, a svým postupem tak
zajištění stop v podstatě znemožnil.

Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 5. 1997 je patrno, že
stěžovatel i jeho obhájce již na počátku hlavního líčení
navrhovali zproštění povinnosti mlčenlivosti stěžovatele
a odtajnění některých materiálů, o jejichž obsah chtěl stěžovatel
opřít svoji obhajobu v řízení před soudem. Také z protokolace
výpovědi stěžovatele u soudu prvého stupně je patrno, že
stěžovatel sice vypovídal, avšak poukázal na to, že nemůže uvádět
okolnosti, které tvoří předmět služebního tajemství. Na svoji
obhajobu uváděl, že je obžalován, že řádně nevykonával své
pravomoci veřejného činitele, ale o této činnosti jsou záznamy
podepsané jeho nadřízeným, které však mají charakter tajných
materiálů. Z protokolu o hlavním líčení také plyne, že i státní
zástupkyně v průběhu hlavního líčení navrhla zproštění povinnosti
mlčenlivosti stěžovatele, jakož i opětovný výslech jednoho ze
svědků k výpovědi stěžovatele poté, co by již byl zbaven
povinnosti mlčenlivosti.

Soud prvého stupně uvedené návrhy na doplnění dokazování
zamítl podle § 216 odst. 1 tr. řádu. (Výslech obžalovaného a všech
svědků byl proveden ve smyslu § 200 odst. 1 tr. řádu s vyloučením
veřejnosti, a to s ohledem na bezpečnost a důležitý zájem svědků).

V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí soud prvého stupně
k důkazům navrhovaným stěžovatelem uvedl, že má za to, že byl
prokázán skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
a že provádění dalších důkazů, tak jak je navrhoval státní
zástupce i obžalovaný, je nadbytečné, resp. že další důkazy, a to
i tajné materiály obžalovaného, nejsou pro rozhodnutí ve věci
významné. Poukázal i na to, že tuto obhajobu uplatnil obžalovaný
až v průběhu hlavního líčení, přičemž ji bylo možno již uplatnit
v průběhu přípravného řízení. Obhajobu stěžovatele v tomto směru
proto soud považoval za účelovou.

V rámci odvolacího řízení stěžovatel předložil rozhodnutí
o zproštění povinnosti mlčenlivosti (rozhodnutí policejního
prezidenta z 31. 7. 1997, č.j. PPR-328/K-00-97) s tím, aby byl
proveden jeho nový výslech, a současně navrhl, aby odvolací soud
opětovně vyslechl svědka mjr. M. D. a mjr. V. K. poté, co by
i tito byli zproštěni mlčenlivosti.

Odvolací soud, který rozsudek soudu prvého stupně jako věcně
správný s podrobným odůvodněním potvrdil, vycházel, pokud jde
o navrhované doplnění dokazování, ze závěru, že provedení
stěžovatelem navržených důkazů by neznamenalo další přínos. Ve
vztahu k těmto důkazním návrhům byl toho názoru, že i za situace,
že svědci budou zproštění povinnosti mlčenlivosti, nemohou uvést
nic jiného, než to, co již uvedli, když z jejich výpovědi podle
odvolacího soudu vyplynulo, že v podstatě o celé akci nevěděli,
a dozvěděli se o ní až dodatečně. Dále odvolací soud vyjádřil
i určité pochybnosti o pravdivosti tajných záznamů či jiných
materiálů, jejichž provedení v řízení před soudem stěžovatel
rovněž navrhoval.

Ústavní soud jakkoliv respektuje, že není další instancí
v soustavě obecných soudů, jakož i to, že hodnocení důkazů je
především věcí soudů obecných, dospěl poté, co se seznámil
s obsahem připojeného spisu, k závěru, že ústavní stížnost je
opodstatněná.
Z obsahu spisu je patrno, že obecné soudy v řízení provedly
celou řadu důkazů, které pak byly v odůvodnění jejich rozsudků
podrobně hodnoceny. Přesto však Ústavní soud, který jako orgán
ochrany ústavnosti při své činnosti musí zkoumat, zda soudní
řízení jako celek bylo spravedlivé, zda v řízení byly dodrženy
principy spravedlivého procesu, mezi jehož hlavní znaky patří
princip rovnosti zbraní a právo na obhajobu, je nucen konstatovat,
že plnému uplatnění práva na obhajobu stěžovatele posuzovaný
proces zatím nevyhověl. Jak již shora uvedeno, stěžovatel již
v řízení před soudem prvého stupně navrhl, aby byl zproštěn
povinnosti mlčenlivosti ( přitom také již z navrženého předmětu
výslechu svědků - nadřízených stěžovatele, kterýžto návrh byl
učiněn při seznámení s výsledky vyšetřování, bylo možno dovodit,
že tyto výslechy nelze provést bez zproštění povinnosti
mlčenlivosti) a před svým prvým výslechem poukázal na to, že
nemůže ve své výpovědi uvádět skutečnosti, které by mohly tvořit
předmět služebního tajemství. Soud I. stupně přesto, že důkazy
před ním provedené nasvědčovaly tomu, že stěžovatel při jednání
směřujícím k odhalení trestného činu a zajištění pachatele
používal i metody prováděné utajovaným způsobem, tomuto
stěžovatelovu návrhu nevyhověl, a to přesto, že obsahem
vyšetřovacího spisu byla zpráva vedoucího prvého oddělení SKP,
nadřízeného stěžovatele, v níž tento s odvoláním na ustanovení §
78 odst. 2 a § 99 odst. 1, 2 tr. řádu vyšetřovateli sdělil, že
nemůže podat informace v souvislosti s trestní věcí stěžovatele,
které se týkají utajovaných skutečností s tím, že pokud
vyšetřovatel na svém požadavku setrvá, je nutno požádat
o zproštění povinnosti mlčenlivosti (č.l.86). Obdobná situace se
opakovala i v odvolacím řízení, neboť provedení stěžovatelem
navržených důkazů, které by, podle něj, mohly svědčit v jeho
prospěch, odvolací soud zamítl. Odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval za nutné
provádět opětovný výslech některých svědků a důkaz písemnými
materiály stěžovatele (ani tyto důvody však Ústavní soud v zájmu
plné realizace základního práva na obhajobu neakceptuje),
nevysvětlil však již, proč neprovedl alespoň informativní
doplňující výslech stěžovatele poté, co tento byl již zproštěn
povinnosti mlčenlivosti, aby alespoň tímto způsobem ověřil, zda
tato jeho výpověď, která by již nebyla ničím omezována, nemohla
vnést nový pohled na jednání stěžovatele, jakož i na hodnocení
tohoto jeho jednání z pohledu naplnění všech znaků skutkové
podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele
podle § 158 trestního zákona, který je - což v dané věci podle
Ústavního soudu rovněž není bez významu - trestným činem úmyslným,
případně na pohnutku stěžovatele, která v obecném pojetí může mít
nepochybně vliv na posouzení materiálního znaku skutkové podstaty
trestného činu - jeho společenské nebezpečnosti. Ústavní soud tedy
uzavírá, že pokud v případě stěžovatele obžalovaného pro tak
závažný trestný čin, jakým je zneužití pravomoci veřejného
činitele, obecné soudy odmítly provést stěžovatelem navržené
důkazy a jeho výslech poté, co byl zproštěn rozhodnutím
policejního prezidenta povinnosti mlčenlivosti, nedodržely zásady
spravedlivého procesu, zejména pokud jde o plnou realizaci práva
na obhajobu. Z uvedených důvodů byla proto napadená rozhodnutí pro
jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny Ústavním
soudem zrušena [§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů].

Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že v řízení o ústavní
stížnosti stěžovatelem předložené důkazy sám nehodnotil, neboť jak
již uvedl, respektuje, že tato činnost náleží především obecným
soudům, nicméně v této souvislosti poznamenává, že jakkoliv
z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrna jejich snaha
se věcí zabývat s náležitou pozorností, nelze přehlédnout, že
v odůvodnění jsou akcentovány ty části výpovědi svědků, které
svědčily v neprospěch stěžovatele, zejména ve vztahu k jeho
vědomosti o tom, že automobil bude předán za peníze, aniž by zde
byly zmíněny ty výpovědi, které naopak v tomto směru svědčí v jeho
prospěch.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 25/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies