I. ÚS 468/98

22. 04. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 468/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené advokátem JUDr. J. Š., proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 7. 8. 1998, č. j. 501/97-12, ve spojení s usnesením Policie České republiky, místního oddělení v Praze 1, B. 1, ze dne 15. 7. 1997, č. j. OR1-1210/MO2-TČ-97, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 7. 8. 1998, č. j. 501/97-12, ve spojení s usnesením Policie České republiky, místního oddělení v Praze 1, B. 1, ze dne 15. 7. 1997, č. j. OR1-1210/MO2-TČ-97.

Ve své stížnosti uvedla, že dne 4. 5. 1995 vyhotovil ekonomický odbor Městské části pro Prahu 6 daňové platební výměry pro stěžovatelku a jejího manžela J. Š. v celkové výši 22.390,- Kč. Stěžovatelka a její manžel obdrželi tyto daňové platební výměry dne 24. 5. 1995.
Rudé právo publikovalo tyto daňové platební výměry se všemi rozhodnými údaji již dne 20. 5. 1995.

Stěžovatelka má za to, že shora uvedeným postupem bylo porušeno její právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů tak, jak je vyjádřeno v čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Proto dala dne 31. 3. 1997 podnět k zahájení trestního stíhání pro trestný čin dle § 178 odst. 1, 2 trestního zákona proti pracovníkům ekonomického odboru Městské části pro Prahu 6 a dle § 178 odst. 1, 3b trestního zákona proti odpovědným pracovníkům Rudého práva, které daňové výměry publikovalo.

Usnesením Policie ČR pro Prahu 1 byl podnět stěžovatelky dle § 159 odst. 1 trestního řádu odložen. Z odůvodnění policie vyplývá, že v daném případě nebylo úmyslem neoprávněně sdělit údaje o jiném, ale pouze informovat. Z šetření policie vyplývá, že zveřejněné údaje byly pravdivé a že se zároveň nepodařilo zjistit, kdo konkrétně z redakce Rudého práva uvedený článek napsal.

Proti tomuto usnesení Policie ČR ze dne 15. 7. 1997 podala stěžovatelka se svým manželem včas stížnost, ve které napadla rozhodnutí pprap. K., policejního inspektora. Uvedla, že se nevyrovnal s trestní odpovědností vydavatele Rudého práva pro podezření ze spáchání trestného činu dle § 178 trestního zákona.

Z usnesení Státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 7. 8. 1998 vyplývá, že stížnost nebyla shledána důvodnou. V průběhu vyšetřování předmětného oznámení se nepodařilo zjistit, že by jednáním jiné osoby byly naplněny jak subjektivní, tak objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 trestního zákona či jiného trestného činu. Proto lze rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci dle § 159 odst. 1 trestního řádu vzhledem ke zjištěným skutečnostem pokládat za adekvátní.

V odůvodnění k citovanému usnesení je výslovně uvedeno, že tímto usnesením nejsou dotčeny případné nároky poškozených v řízení občanskoprávním.

Stěžovatelka namítá, že postupem orgánů veřejné moci jsou porušována její základní práva a svobody dle čl. 6 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, tzn., že je porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť napadeným postupem jí byla dle jejího názoru odňata možnost se domáhat svých práv u nezávislého soudu.

Ústavní soud musel nejprve ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zkoumat, zda je ústavní stížnost přípustná. Zvažoval, zda stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.

Usnesení Státního zástupce pro Prahu 1 ze dne 7. 8. 1998 sice obsahuje poučení, že proti tomuto usnesení není stížnost přípustná, není však v daném případě vyloučena možnost se domáhat svého práva z titulu neoprávněného zveřejnění, případně stěžovatelkou tvrzeného zneužití osobních údajů, soudní cestou v řízení občanskoprávním.

Osobnost je chráněna celým právním řádem, nejen trestním zákonem a případné uplatnění ochrany podle občanského zákoníku zároveň nevylučuje, aby osobnost byla chráněna i jinými způsoby v právním řádu stanovenými.

Byť orgány činné v trestním řízení neshledaly v uvedeném postupu skutkovou podstatu trestného činu, stěžovatelka nevyužila možností občanskoprávních prostředků k ochraně svého tvrzeného práva, třebaže lze z listinných materiálů usuzovat, že tato forma případné ochrany osobnostních práv by byla v návaznosti na ust. § 11 a násl. občanského zákoníku adekvátnější. Pokud má stěžovatelka za to, že zveřejněním uvedených informací byla dotčena její intimní sféra osobnosti občana, pak i tvrzení, která jsou pravdivá a tuto sféru porušují, mohou být ve smyslu cit. právní úpravy chráněna.

Za tohoto stavu lze tedy dovozovat, že ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Dále Ústavní soud konstatoval, že ve smyslu ustálené judikatury není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, či jinými předpisy, pokud takové porušení zároveň neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.

V případě stěžovatelkou namítaného porušení základních práv a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, zejména práva na spravedlivý proces a na ochranu osobnosti občana. Ústavní soud proto zároveň považuje ústavní stížnost stěžovatelky za zjevně neopodstatněnou.

Na základě shora uvedeného posouzení právního stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 22. dubna 1999

JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 22. 4. 1999, sp. zn. I. ÚS 468/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies