IV. ÚS 163/98 - K nutnosti zhodnotit skutečnost, že rozhodnutí nebylo vydáno kompetentním orgánem

28. 04. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta



Ze závěrů Ústavního soudu, které zaujal v restitučních
věcech ( v nálezech sp. zn. III. ÚS 114/93 - č. 23 in svazek č.
1, IV. ÚS 295/95 - č. 27 in svazek 5, III. ÚS 232/96 - č. 142 in
svazek 6, III. ÚS 329/97 - č. 12 in svazek č. 10 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu), z nichž plyne, že proces zestátnění
znárodněním nemohl probíhat jinak, než pod přímou politickou
a ústavní odpovědností věcně příslušného ministra, je možno
obdobně vycházet i v řízeních nerestitučních, v nichž jde
o posouzení tvrzení, že vady aktů z minulosti mohou být důvodem
pro závěr, že nebyl perfektně završen přechod vlastnického práva
z původního vlastníka na jiný subjekt, byť se jednalo o přechod na
základě zákona, ovšem podmíněný splněním všech zákonem
požadovaných podmínek (v daném případě legálním dovršením
znárodňovacího procesu). Opačný závěr by naopak oslabil postavení
soudů při řešení sporů o existenci vlastnictví, což Ústavní soud
s ohledem na princip nepromlčitelnosti vlastnického práva považuje
za neakceptovatelné, zároveň však považuje za nutné poukázat i na
to, že v takovýchto sporech nelze pomíjet uplatňování jiných
tradičních právních institutů, sledujících ochranu eventuálních
nabyvatelů sporného majetku.



(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 28.04.1999 sp. zn. IV. ÚS 163/98)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků s upuštěním od
ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti E. M., bytem Rakousko, , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1.
1998, sp. zn. 20 Co 809/96, za účasti Krajského soudu v Brně jako
účastníka řízení, a A. B., a.s., jako vedlejšího účastníka,
a o návrhu na zrušení zákona č. 115/1948 Sb., takto:

1. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 1998, sp. zn. 20
Co 809/96, se zrušuje.

2. Návrh na zrušení zákona č. 115/1948 Sb. se odmítá.


Odůvodnění

Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 20. 1. 1998, sp.
zn. 20 Co 809/96, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu
v Brně ze dne 6. 9. 1996, sp. zn. 32 C 93/92. Tímto rozsudkem
soudu I. stupně byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby bylo určeno,
že do dědictví po zemřelé G. D. náleží ideální jedna
polovina nemovitostí ve výroku rozsudku blíže specifikovaných
(nemovitostí zapsaných původně v pozemkové knize ve vložce č. 104
pro katastrální území Špilberk, nyní zapsáno jako dům č.p. 364
s parcelou č. 985 o výměře 124m2 na LV č. 24 pro katastrální území
Staré Brno, okres Brno-město, obec Brno a dále ideální jedna
polovina nemovitostí zapsaných původně ve vložce 4: 105 pro
katastrální území Špilberk, nyní zapsáno jako dům č.p. 436
s parcelou č. 984 o výměře 664 m2 na LV č. 24 pro k.ú. Staré Brno,
okres Brno-město, obec Brno). Zrušení napadeného rozhodnutí se
stěžovatelka domáhá s odvoláním na porušení jejích ústavně
zaručených práv, konkrétně práv zaručovaných čl. 11 a čl. 36
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť podle
jejího názoru ve věci dosud rozhodující obecné soudy nesprávně
hodnotily otázku zákonnosti dovršení znárodňovacího procesu,
zejména skutečnost, že rozhodnutí o rozsahu znárodňovacího majetku
bylo vydáno sice tehdejším Ministerstvem výživy, nikoli však přímo
ministrem, do jehož pravomoci bylo toto rozhodnutí znárodňovacími
předpisy výlučně svěřeno, přičemž poukazuje na to, že obecné soudy
při svém rozhodování nepřihlédly k obsahu nálezu Ústavního soudu,
sp. zn. IV. ÚS 259/95, ze dne 4. 4. 1996 a dále nepřihlédly
k zákonu č. 480/1991 Sb., o době nesvobody, který výslovně
deklaruje, že v letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval
lidská práva i své vlastní zákony.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených
příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 32
C 93/92, Ústavní soud dospěl k závěru, že z otázek, které byly
předmětem posuzování obecnými soudy v průběhu řízení, je třeba
s ohledem na tvrzená porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky
zaměřit pozornost na výhrady stěžovatelky, které se týkají závěrů
obecných soudů ve vztahu k výměru, jímž byl vymezen rozsah
znárodnění.

Samotná stěžovatelka v odůvodnění své ústavní stížnosti v rovině
procesní označuje za neústavní postup Krajského soud v Brně, když
tento s odkazem na § 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř. nepřezkoumal
výměr Ministerstva výživy ze dne 20. 5. 1949, č.j.
50.593-V/4-1949, který se týkal určení rozsahu znárodnění
předmětného majetku, přestože se podle tvrzení stěžovatelky,
uplatněného již v řízení před obecnými soudy, jednalo
o rozhodnutí, které nebylo vydáno orgánem, do jehož pravomoci bylo
svěřeno, neboť rozhodnutí o rozsahu znárodňovacího majetku bylo
vydáno Ministerstvem výživy, přitom tehdejší právní předpisy
výslovně svěřovaly rozhodnutí o rozsahu znárodňovaného majetku do
pravomoci ministra. Podle názoru stěžovatelky skutečnost, že výměr
byl vydán v rozporu s tehdy platnými předpisy, opodstatňuje
i závěr, že došlo také k porušení jejího práva vlastnit majetek
garantovaného čl. 11 Listiny.

Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti se zcela odvolal na své závěry, vyjádřené
v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku.

Vedlejší účastník řízení, A. B., a.s., se k obsahu ústavní
stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu,
a s přihlédnutím ke své ustálené judikatuře (viz nález ÚS sp. zn.
III. ÚS 114/93 - č. 23 in svazek č. 1, IV. ÚS 259/95 - č.27 in
svazek č. 5, III. ÚS 232/96 - č. 142 in svazek 6, III. ÚS 329/97
- č. 12 in svazek č. 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu),
je toho názoru, že je třeba přisvědčit námitkám stěžovatelky
k právním závěrům vysloveným obecnými soudy ve vztahu k výměru,
kterým byl stanoven rozsah znárodnění k předmětnému majetku.
Ústavní soud nemá důvod ani v tomto řízení, jehož předmětem je
návrh stěžovatelky na určení, že předmětný majetek náležel do
dědictví po její zemřelé matce, odchylovat se od názorů ve výše
cit. nálezech vyslovených, jimiž vyložil důvody, pro které proces
zestátnění znárodněním (jak co do rozsahu, tak i důsledků z něj
plynoucích) nemohl probíhat jinak než pod přímou politickou
a ústavní odpovědností věcně příslušného ministra a proč tuto
odpovědnost nelze zaměňovat či nahrazovat úřadem, jemuž stojí
v čele, když v dané věci se jedná o výhrady k zákonným podmínkám
vyplývajícím pro určení rozsahu znárodnění, a tím k dovršení
znárodňovacího procesu, podle dekretu prezidenta republiky č.
101/1945 Sb., ve znění zákona č. č. 115/1948 Sb., o znárodnění
dalších průmyslových podniků a závodů v oboru potravinářském
a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků
tohoto oboru.

Z uvedených závěrů je možno obdobně vycházet i v řízeních
nerestitučních, v nichž jde o posouzení tvrzení, že vady aktů
z minulosti mohou být důvodem pro závěr, že nebyl perfektně
završen přechod vlastnického práva z původního vlastníka na jiný
subjekt, byt se jednalo o přechod na základě zákona, ovšem
podmíněný splněním všech zákonem požadovaných podmínek (v daném
případě legálním dovršením znárodňovacího procesu). Opačný závěr
by naopak nepřípustným způsobem oslabil postavení soudů při řešení
sporů o existenci vlastnictví, což Ústavní soud s ohledem na
princip nepromlčitelnosti vlastnického práva považuje za
neakceptovatelné, zároveň však považuje za nutné poukázat na to,
že nelze v takovýchto sporech pominout uplatnění jiných tradičních
právních institutů sledujících (samozřejmě při splnění zákonných
předpokladů pro jejich uplatnění) ochranu eventuálních nabyvatelů
sporného majetku (zejména institutu vydržení). Pokud jde o vlastní
hodnocení důkazů, vychází Ústavní soud ze své ustálené judikatury,
podle níž není, s ohledem na princip volného hodnocení důkazů
soudem zakotvený v § 132 o.s.ř., zásadně oprávněn přehodnocovat
hodnocení důkazů, které provedly soudy obecné, v daném případě jde
však o zcela jinou rovinu, neboť Ústavní soud z hlediska ústavně
právních pozic vytýká postupu obecných soudů to, že dospěly
k závěru, že dané skutečnosti nejsou oprávněny vůbec posuzovat
a hodnotit, přitom, jak plyne ze shora uvedeného, nejde
v posuzovaném případě o to, že by soud měl přezkoumávat obsah
vydaného výměru, nýbrž o to, že měl zhodnotit fakt, že tento výměr
nebyl vydán orgánem k tomu kompetentním.

Vzhledem k výše uvedenému je Ústavní soud přesvědčen, že obecné
soudy v dosavadních řízeních neposkytly dostatečnou ochranu
ústavně zaručeným právům stěžovatelky, konkrétně jejímu právu na
spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a rovněž právu na
ochranu jí tvrzeného existujícího vlastnického práva podle čl. 11
odst. 1 Listiny, když stěžovatelka tvrdí, že k zániku vlastnického
práva pro vady znárodňovacího procesu vůbec nedošlo, a proto
z uvedených důvodů rozsudek Krajského soudu v Brně podle § 82
odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zrušil.

Za uvedeného stavu, kdy k zásahu do ústavně zaručených práv
stěžovatelky došlo shora popsaným postupem obecných soudů,
a nikoliv tedy přímo aplikací zákona č. 115/1948 Sb., nejsou
u stěžovatelky dány podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto byl její spojený návrh
na zrušení zákona č. 115/1948 Sb. odmítnut podle § 43 odst. 1
písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. dubna 1999

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 163/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies