III. ÚS 50/99

29. 04. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci navrhovatele J. S., zastoupeného JUDr. P. K., advokátem, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. II. VZt 297/96 a spojeného s návrhem na zrušení ustanovení § 31 odst. 1 věty první zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění zák. č. 292/1993 Sb.,

t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud obdržel dne 29. 1. 1999. Návrh směřuje proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, sp. zn. II. VZt 297/96, ze dne 15. 12. 1998 a je spojen s návrhem na zrušení ust. § 31 odst. 1 trestního řádu (dále tr.ř.), a to jeho věty první. Navrhovatel má totiž za to, že uvedeným rozhodnutím bylo porušené ust. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tedy jeho právo na spravedlivý proces a stejnému principu odporuje i zmíněné ustanovení tr. řádu.
Ze spisových materiálů Ústavní soud zjistil, že navrhovatel (jako obviněný) podal podle trestního řádu (§§ 30, 31) návrh na vyloučení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, který o podaném návrhu rozhodl tak, že vyloučen není. Proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel stížnost, kterou Vrchní státní zastupitelství Praze svým usnesením ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. II. VZt 297/96, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítlo. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedlo, že nebylo prokázáno, že by příslušný státní zástupce měl k osobám, jichž se úkon dotýká (stanovení soudního znalce), jiný poměr než jenom služební.
Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel ústavní stížnost s tím, že takto bylo zasaženo jeho základní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na spravedlivý proces. Ve vztahu k vyloučení státního zástupce potom pokládá za neslučitelné se zásadami právního státu, aby v oblasti zásahů do lidských práv (takovým zásahem je i trestní řízení), rozhodovala o sobě konkrétní osoba (v zásadě o své podjatosti - je mu vytýkána neobjektivnost), tedy o tom, zda je či není objektivní. Část ústavní stížnosti také směřuje do postupu vrchního státního zastupitelství s tím, že o stížnosti navrhovatele bylo zčásti rozhodnuto usnesením (podjatost) a na další důvody ve stížnosti bylo reagováno vysvětlujícím dopisem, který byl stěžovateli zaslán a podepsán státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze. Tento postup považuje stěžovatel za ústavně nepřijatelný s tím, že na jeho výhrady (ve všech uplatněných směrech) mělo být reagováno v usnesení (které se ovšem týká pouze namítané podjatosti státního zástupce).
Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního státního zástupce v Praze a ten k projednávané věci uvedl, že o namítané podjatosti bylo rozhodnuto v souladu s trestně právními předpisy (včetně rozhodnutí o opravném prostředku navrhovatelem podaným). Ohledně dalších námitek podaných navrhovatelem (stran procesního postupu a odbornosti státního zástupce při výkonu dozoru v přípravném řízení), šlo o námitky, které byly (v souladu s ust. § 59 odst. 1 tr.ř.) posouzeny jako podnět (žádost) k výkonu dohledu nad zákonností postupu a činnosti st. zástupce a reagováno bylo písemným opatřením, když podané námitky ve vztahu k ust. § 30 odst. 1 tr.ř. se jeví irelevantní. V odůvodnění bylo na tento postup odkázáno, aby bylo zřejmé, že uplatněné námitky nebyly opomenuty. Uzavírá, že předmětné usnesení bylo vydáno na podkladě přezkoumání věci v rozsahu ust. § 147 odst. 1 tr.ř., byly vzaty v úvahu všechny relevantní námitky podatelů. Všechny ostatní námitky byly posouzeny, a to postupem výkonu dohledu a o výsledku byl písemně informován podatel, jeho právní zástupce i podřízené státní zastupitelství.
Po zvážení všech uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Především je na místě uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, opatření či jiný zásah orgánu veřejné moci; jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod navrhovatele. Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení navrhovatele, že bylo rozhodováno o podjatosti státního zástupce protiústavním způsobem a nesouhlasí ani s postupem orgánů činných v trestním řízení vedeném proti jeho osobě. Na tomto místě nutno předeslat, že právo obviněného kdykoliv v průběhu vyšetřování žádat nadřízeného státního zástupce, aby byly odstraněny závady v postupu státního zástupce (§ 167 tr.ř. per analogiam, § 9 zák. č. 283/1993 Sb., o st. zástupci) nelze v naznačených souvislostech považovat za procesní prostředek k ochraně práva ve smyslu ust. § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. Ostatně ústavní stížnost ani nesměřuje do obsahu dopisu (opatření) Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. II. VZt 297/96, který reaguje na námitky stěžovatele, ale do skutečnosti, že reakce na uplatněné námitky nebyla obsažena v usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze z téhož dne a téže spisové značky, ve kterém bylo rozhodováno o namítané podjatosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí na Labem. V tomto směru nutno odkázat na obsah zmíněného usnesení i opatření, kterým je reagováno na námitky navrhovatele stran neobjektivity státního zástupce při výkonu dozoru. Rozhodnutí (usnesení) státního zástupce se týkalo pouze jeho podjatosti, proti takovému usnesení lze podat stížnost, což také navrhovatel učinil a o této stížnosti bylo nadřízeným, věcně i místně příslušným orgánem rozhodnuto v souladu s trestně procesními předpisy a v tomto směru jak již uvedeno Ústavní soud ani z hledisek ústavně právních a nakonec i věcných pochybnosti o správnosti tohoto rozhodnutí nemá. Stejně tak nelze mít výhrad proti kvalifikaci (příp. označení) ostatních výhrad stěžovatele (otázky do úvahy přicházejícího znaleckého posudku a samotné osoby znalce, případně spojení tr. věcí). Obsahem těchto výtek je poukaz na nesprávnost postupu státního zástupce při výkonu dozoru a v souladu zejména i se zák. č. 283/1992 Sb. na ně bylo reagováno opatřením nadřízeného státního zástupce, které nelze vnímat jako "neformální dopis". Odpovídajícím způsobem tímto opatřením bylo na výhrady navrhovatele odpovězeno s příslušným uvedením skutečností, které nařízený orgán k takovému postupu vedly a vůči nimž nelze mít výhrad takového rozsahu, že by došlo až k namítanému porušení základních lidských práv či svobod. Zbývá pouze dodat, že uvedený obsah žádosti o přezkoumání činnosti státního zástupce byl fakticky obsažen v odůvodnění stížnosti v usnesení, kterým bylo rozhodováno k podjatosti státního zástupce a vnitřně s ním nesouvisel. Nelze proto vyčítat, že příslušná část takto podaných výtek byla vzata jako žádost o přezkum a následně posouzena jak již uvedeno. Konečně je na místě připomenout, že svá práva na obhajobu může navrhovatel proti celé řadě konkrétních rozhodnutí (včetně rozhodnutí o znalci) uplatnit formou stížnosti, která má ovšem zcela jiný procesní charakter a také důsledky než při žádosti o odstranění průtahů či závad ve vyšetřování.
S poukazem na již uvedené tak nezbylo Ústavnímu soudu než návrh jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Jestliže tedy nezbylo než o samotné ústavní stížnosti rozhodnout odmítavým výrokem (§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.) musí se tento výrok promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 zák. č. 182/1993 Sb., protože je-li samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, mizí tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu). Opačný výklad by totiž vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb.) zcela nežádoucím a nezamyšleným postupem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, když nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

Brně dne 29. dubna 1999

JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. III. ÚS 50/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies