IV. ÚS 11/99 - Nepravá zpětná působnost - odklad účinnosti nové úpravy pro vymezenou skupinu subjektů

10. 05. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Je-li podstatou ústavní stížnosti nesouhlas s platnou právní úpravou provozování taxislužby, jak je stanovena zákonem č. 111/1994 Sb. , o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcími předpisy k němu vydanými, a to za situace, kdy právě Listina základních práv a svobod v čl. 26 odst. 2 výslovně podmiňuje realizaci práva každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost splněním podmínek stanovených zákonem, jde z ústavněprávního hlediska především o posouzení otázky, zda je či není slučitelné s ústavním pořádkem, jestliže zákonodárce pro výkon určitých činností povolených či provozovaných podle dřívějších předpisů stanoví podmínky nové, tedy především otázky související s principem rovnosti a právní jistoty. Ustanovení § 40a odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb. , o něž byl tento zákon doplněn zákonem č. 304/1997 Sb. , je ustanovením intertemporálním, tedy ustanovením, které řeší střet právní úpravy staré (která podmínky k výkonu určité činnosti upravovala liberálněji) s právní úpravou novou. Způsob řešení tohoto střetu vytváří nepravou retroaktivitu, když pro určitou vymezenou skupinu subjektů se účinnost nové úpravy (splnění jedné z podmínek) odkládá do stanoveného termínu. Těmto subjektům je tedy poskytnuta příležitost splnit náročnější či jiné podmínky nové úpravy a současně si v tomto období zachovat kontinuitně svůj status. Taková úprava nevytváří dle přesvědčení Ústavního soudu žádnou nerovnost. Nerovnost by naopak nutně založilo řešení, které by dosavadním držitelům oprávnění k určité činnosti ponechalo, zatímco podmínky nové a přísnější by platily pouze pro uchazeče nové. Řešení, které zákonodárce zvolil, rozhodně nemá znaky libovůle a není v rozporu s principem rovnosti, jak je Ústavním soudem chápán (viz např. nálezy č. 3 a 9, sv. 1, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nesvědčí o tom ani míra odlišnosti staré a nové úpravy, ani důvody pro zavedení tzv. způsobilostních zkoušek, které lze označit naopak za rozumné, a také v řadě civilizovaných zemí obvyklé a běžné. Rozhodně nejde o postup diskriminující. Rovněž tak oprávnění obce stanovit obecně závaznou vyhláškou jako podmínku provozování taxislužby na svém území prokázání určitých znalostí nikterak nevybočuje z ústavních mezí, opírajíc se o výslovné obecné zmocnění v § 16 zákona č. 367/1990 Sb. , o obcích (obecní zřízení), jakož i o zvláštní zmocnění v § 21 odst. 7 a § 41 odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb. , ve znění pozdějších předpisů.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 10.05.1999 sp. zn. IV. ÚS 11/99)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti A. B., a A., spol. s r. o., zastoupených JUDr. J. U., advokátem, proti postupu Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy se sídlem v Praze 1, Řásnovka 8, a Magistrátu hlavního města Prahy, živnostenského odboru se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, při vydávání průkazů způsobilosti řidiče taxislužby, spojené s návrhem na zrušení části zákona č. 111/1994 Sb. a vyhlášky č. 187/1994 Sb., jakož i vyhlášky hl. města Prahy č. 23/1998 ze dne 9.7.1998, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hlavního města Prahy,

takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Dne 8. 1. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, doplněná návrhem na vydání předběžného opatření ze dne 14. ledna 1999 a podáním ze dne 4. února 1999, kterou se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zakázal Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy (dále jen "dopravní úřad") a živnostenskému odboru (dále jen "živnostenský úřad"), pokračovat v porušování práva na svobodné podnikání zakotveného v čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") tím, že stěžovatelům je odpíráno provedení úkonů podle § 21 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zejména vydání průkazů o způsobilosti řidiče taxislužby podle § 21 odst. 5 cit. zákona, a že jsou jim stanovovány podmínky pro provozování živnosti, které nejsou upraveny zákonem. Dále stěžovatelé požadovali zakázat jakékoliv aktivity uvedených orgánů veřejné správy, které jim brání v podnikání na základě koncese k provozování taxislužby a zrušit stanovisko dopravního úřadu obsažené v dopise stěžovateli A. B. ze dne 17. 12. 1998.

Spolu s ústavní stížností stěžovatelé podali návrh na zrušení specifikovaných ustanovení silničního zákona, neboť jsou přesvědčeni, že vzniklý stav je důsledkem neústavnosti těchto ustanovení. Námitky stěžovatelů směřují především k ust. § 6 odst. 4 silničního zákona, které obsahuje zmocnění ke stanovení odborné způsobilosti, obsahu a rozsahu zkoušek a podrobností o skládání zkoušek, prováděcím předpisem. Citované ustanovení je dle přesvědčení stěžovatelů v rozporu s čl. 26 odst. 1 Listiny, podle něhož jenom zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání. Vyžadování odborné způsobilosti je dle jejich názoru také v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. Stěžovatelé současně navrhli zrušení specifikovaných částí prováděcí vyhlášky č. 187/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 až 4 a čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny. Dále navrhli zrušit vyhlášku hlavního města Prahy č. 23/1998 Sbírky obecně závazných vyhlášek hlavního města Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby, schválené usnesením Zastupitelstva hl. m. Prahy ze dne 9. 7. 1998.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s platnou právní úpravou provozování taxislužby, jak je stanovena silničním zákonem a prováděcími předpisy k němu vydanými, a to za situace, kdy právě Listina v čl. 26 odst. 2 výslovně podmiňuje realizaci práva každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, splněním podmínek stanovených zákonem. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda je či není slučitelné s ústavním pořádkem, jestliže zákonodárce pro výkon určitých činností povolených či provozovaných podle dřívějších předpisů stanoví podmínky nové, tedy především otázek souvisejících z principem rovnosti a právní jistoty. Ustanovení § 40a odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., doplněné zákonem č. 304/1997 Sb., je ustanovením intertemporálním, tedy ustanovením, které řeší střet právní úpravy staré ( která podmínky k výkonu určité činnosti upravovala liberálněji) s právní úpravou novou. Způsob řešení tohoto střetu vytváří nepravou retroaktivitu, když pro určitou vymezenou skupinu subjektů se účinnost nové úpravy (splnění jedné z podmínek) odkládá do stanoveného termínu. Těmto subjektům je tedy poskytnuta příležitost splnit náročnější či jiné podmínky nové úpravy a současně si v tomto období zachovat kontinuitně svůj status. Taková úprava nezakládá dle přesvědčení senátu Ústavního soudu žádnou nerovnost. Nerovnost by naopak nutně založilo řešení, které by dosavadním držitelům oprávnění k určité činnosti ponechalo, zatímco podmínky nové a přísnější by platily pouze pro uchazeče nové. Řešení, které zákonodárce zvolil rozhodně nemá znaky libovůle a není v rozporu s principem rovnosti, jak je Ústavním soudem chápán (viz např. nálezy č. 3 a 9, sv. 1, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR). Nesvědčí o tom, ani míra odlišnosti staré a nové úpravy, ani důvody pro zavedení tzv. způsobilostních zkoušek, které lze označit naopak za rozumné a také v řadě civilizovaných zemí obvyklé a běžné. Rozhodně tedy nejde o postup diskriminující. Rovněž tak výslovné zákonné zmocnění obce, stanovit obecně závaznou vyhláškou jako podmínku provozování taxislužby na jejím území prokázání určitých znalostí, nikterak nevybočuje z ústavních
mezí, opíraje se o výslovné obecné zmocnění v § 16 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, jakož i o zvláštní ustanovení § 21 odst. 7 a § 41 odst. 2 zákona č. 111/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost se opírá prakticky výhradně o argumentaci vycházející z přesvědčení stěžovatelů o neústavnosti právních předpisů, které se k věci vztahují, přičemž, jak výše uvedeno, Ústavní soud považuje tato tvrzení za zjevně neopodstatněná, nezbylo než podanou stížnost a návrhy s ní spojené odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a,b, zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. 5.1999

JUDr. Zarembová
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 11/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies