I. ÚS 110/98

12. 05. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

I. ÚS 110/98

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky v právní věci navrhovatele Bytového podniku v P., s. p., v řízení před Ústavním soudem právně zastoupeného JUDr. M. Ř., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 606/97, ze dne 19. 11. 1997, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 29 C 201/94, ze dne 11. 3. 1997, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 23 Co 606/97, ze dne 19. 11. 1997, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 29 C 201/94, ze dne 11. 3. 1997. Svou ústavní stížnost odůvodnil tím, že postupem soudu, který zamítl jeho žalobu proti žalované I. R. na zaplacení částky 45 683,06 Kč s příslušenstvím za odebraný instalační materiál ze skladu stěžovatele, došlo k porušení jeho práv stanovených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 se domáhal žalobce Bytový podnik P., s. p., vydání rozhodnutí, jímž by byla žalované I. R. uložena povinnost zaplatit žalobci dlužnou částku za odebraný instalační materiál, který si dne 25. 10. 1991 zakoupila a osobně převzala. Za odebrané zboží jí byla vyfakturována příslušná částka. Fakturu ze dne 27. 10. 1991, č. 143/992/91 Tesař, která byla splatná dne 11. 11. 1991, žalovaná však neuhradila, ačkoliv byla podle tvrzení žalobce dvakrát písemně upomenuta. Soud I. stupně vydal ve věci platební rozkaz, který však svým usnesením zrušil, neboť se nepodařilo doručit jej do vlastních rukou žalované. V průběhu dalšího řízení uvedl žalobce, že doklady k prokázání jeho tvrzení nebylo možné dohledat. Ačkoliv je v důkazní nouzi, z již předložených dokladů je patrné, že byl dodán a je prokázáno, že žalovaná byla o zaplacení materiálu upomínána. Žalovaná před soudem uvedla, že skutečně zboží od žalobce převzala. Faktura od žalobce jí však doručena nebyla, a rovněž si nevzpomíná, že by jí došla upomínka. Pokud se žalobce odvolává na fakturu, kterou předložil soudu, jedná se podle ní o jistou formu dodacího listu, což jí sdělil také pracovník skladu, v němž zboží odebírala. Po provedeném dokazování soud rozhodl tak, že se žaloba zamítá. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce nedoložil, že žalované byla faktura doručena a faktura, kterou předložil soudu jako originál faktury a další faktura téhož čísla nemá náležitosti faktury, neboť z těchto listin nevyplývá, na jaké číslo má být vyúčtovaná částka poukázána a tato faktura tedy nemá náležitosti faktury ve smyslu hospodářského zákoníku. Soud uvěřil žalované, že fakturu neobdržela, a proto žalobce neunesl důkazní břemeno a nemůže se domáhat na žalované zaplacení částky z faktury, jejíž doručení nebylo prokázáno.

V odvolacím řízení Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových podkladů, z nichž správně zjistil skutkový stav a věc posoudil správně i po stránce právní. Dále v odůvodnění uvedl, že vzhledem k době, ke které se vztahuje předmět sporu, je nutno aplikovat zákonná ustanovení hospodářského zákoníku v platném znění roku 1991 (z. č. 103/1990 Sb.), ve spojení s ustanovením § 763 odst. 1 obchodního zákoníku v platném znění. V řízení nebylo sporu o tom, že žalovaná dne 25. 10. 1991 od žalobce odebrala instalační materiál, který však žalobci dosud neuhradila. Z provedených důkazů vyplývá, že mezi účastníky sporu nebyla uzavřena písemná smlouva o dodávce výrobků a nedošlo ani k dohodě o ceně těchto výrobků, tak jak požaduje ustanovení § 165, 167 a 190 hospodářského zákoníku. Za situace, kdy ustanovení § 375 hospodářského zákoníku považuje za obvyklý způsob placení dodávek mezi organizacemi (podnikateli) fakturu a žalobce po celou dobu řízení opíral svůj peněžitý nárok o fakturu ze dne 27. 10. 1991, bylo na něm, aby ve smyslu ustanovení § 120 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu prokázal mimo jiné i způsob doručení faktury žalované. Podle názoru odvolacího soudu však žalobce neunesl v tomto směru důkazní břemeno. Povinnost žalované plnit by v daném případě vznikla až v době doručení předmětné faktury, což se však dosud nestalo. Vzhledem k tomu, že tedy nenastala splatnost předmětné faktury, o kterou žalobce opírá svůj peněžitý nárok, odvolací soud konstatoval, že žaloba byla podána předčasně.

K obsahu ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Městský soud v Praze. Předsedkyně senátu 23 C Městského soudu v Praze uvedla, že stížnost považuje za neopodstatněnou a účelovou. Stěžovatel se domáhá přezkoumání věcné správnosti rozhodnutí obecných soudů a zcela přehlíží, že oba soudy při svém rozhodování vycházely z úplných skutkových zjištění a z příslušných ustanovení hospodářského zákoníku. Městský soud v Praze navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice I. R. ve svém vyjádření uvedla, že se zcela ztotožňuje se stanoviskem Městského soudu v Praze vyjádřeném v jeho rozsudku a že navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

II.

Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Především je nutné předeslat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud již v řadě rozhodnutí judikoval, že mu zpravidla nepřísluší zásadní přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů.

Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je vyjádřena v § 132 občanského soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v § 120 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Proto obecný soud je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit? provedené důkazy potom soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti.

K namítanému porušení čl. 36 Listiny je třeba uvést, že neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu Obvodním soudem pro Prahu 4 vyplývá, že obecné soudy postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly, stěžovateli nebyl přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem provedeny, a konečně skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v rozporu.

Podle zjištění Ústavního soudu se oba soudy po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů shodly na tom, že stěžovatel neprokázal svá tvrzení, ačkoliv důkazní břemeno nesl on jako žalobce. Obecné soudy věc řádně v souladu se zákonem projednaly za účasti navrhovatele, provedly dokazování a vyvodily právní názor, který konkrétně zdůvodnily. Oba účastníci využili svého práva navrhovat na podporu svých tvrzení důkazy, které byly soudem také provedeny. Právo na soudní ochranu není porušeno tím, že soud vysloví svůj právní názor, na základě něho rozhodne a toto rozhodnutí řádně zdůvodní. Provedené důkazy byly podle názoru obou soudů, o němž nemá Ústavní soud důvod pochybovat, dostatečným podkladem pro vydání zamítavého rozhodnutí a vedly k závěru, že zjištěný skutkový stav věci vylučuje možnost domáhat se sporné částky z titulu splatné faktury za dodávku výrobků.

Na základě všech uvedených skutečností Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění posledních předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není dovolání přípustné.

V Brně 12. května 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 5. 1999, sp. zn. I. ÚS 110/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies