IV. ÚS 90/99

14. 05. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

IV. ÚS 90/99

Ústavní soud rozhodl dne 14. května 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Z., s. r. o., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 1998, čj. 30 Ca 223/98-17,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě podané podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu, stěžovatelka uvádí, že ačkoliv podala žalobu týkající se posouzení zákonnosti postupu Finančního úřadu v Kraslicích a Finančního ředitelství v Plzni při aplikaci ustanovení § 13b zákona ČNR č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, Krajský soud v Plzni žalobu meritorně neprojednal a řízení zastavil s odůvodněním, že žalobou napadená správní rozhodnutí jsou rozhodnutími procesní povahy a jako taková jsou ze soudního přezkumu vyloučena. Stěžovatelka je však toho názoru, že aplikace ustanovení § 13b zákona o dani z nemovitostí nebylo možno v jejím případě použít a že povinnost hradit daňový nedoplatek na dani z nemovitostí za rok 1994 na ni nepřešla. Správce daně tak svými rozhodnutími zasáhl podle stěžovatelky do jejího práva zakotveného v článku 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k čemuž správní soud nepřihlédl a nerespektoval tak ustanovení článku 36 odst. 2 Listiny, podle kterého z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Rozhodnutím o zastavení řízení tak byla stěžovatelce odepřeno právo na soudní ochranu, a stěžovatelka proto žádá Ústavní soud, aby rozhodnutí Krajského soudu v Plzni pro rozpor s článkem 36 odst. 1 a 2 Listiny a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušil.

Ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 223/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uzavřela s Pozemkovým fondem České republiky smlouvu o pronájmu pozemků, ve smlouvě blíže označených, a to od 1. 1. 1995 na dobu neurčitou. Výzvami ze dne 27. 8. 1997 a ze dne 7. 10. 1997 s odvoláním na ustanovení § 13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí správce daně vyzval stěžovatelku k úhradě nedoplatku na dani za rok 1994. Na základě odvolání stěžovatelky správce daně rozhodnutím ze dne 8. 4. 1998, čj. 8909/970/1998/Ra, odvolání proti výzvě ze dne 27. 8. 1997 zamítl, neboť bylo podáno po stanovené odvolací lhůtě a odvolání proti výzvě ze dne 7. 10. 1997 částečně vyhověl tak, že snížil splatnou částku daně uvedenou pod položkou 005 ve výši 124 488,-- Kč o částku 47 968,20 Kč, tedy na částku 76 519,80 Kč. Stěžovatelka podala odvolání i proti tomuto rozhodnutí, přičemž Finanční ředitelství v Plzni svým rozhodnutím ze dne 24. 6. 1998, čj. 4906/140/1998 změnilo výrok přezkoumávaného rozhodnutí tak, že snížilo splatnou částku daně uvedenou pod položkou 005 na částku 83 372,- Kč a stanovilo celkový nedoplatek ve výši 485 568,-- Kč. Ve vztahu k výzvě ze dne 27. 8. 1997 finanční ředitelství odvolání zamítlo. Z odůvodnění druhostupňového rozhodnutí vyplývají důvody, které vedly odvolací orgán ke změně prvostupňového rozhodnutí a ke snížení daňového nedoplatku, nicméně o přípustnosti aplikace ustanovení § 13b odst. 2 zákona o dani z nemovitostí neměl odvolací orgán pochyb. Uvedl, že stěžovatelka měla na základě nájemní smlouvy s Pozemkovým fondem České republiky č. 333 N 95/67 k 1. lednu 1995 postavení poplatníka daně z nemovitosti na zdaňovací období roku 1995 a v důsledku tohoto postavení na ni přešla povinnost vypořádat daňové nedoplatky zatěžující nemovitosti před změnou těchto práv.

Rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni stěžovatelka napadla žalobou podanou ke Krajskému soudu v Plzni, ve které tvrdila, že výklad ustanovení § 13b zákona o dani z nemovitostí, tak jak byl proveden správními orgány, nemá oporu v zákoně. Podle stěžovatelky došlo ke změně práv k předmětným nemovitostem až dnem 1. 1. 1995, když předchozí nájemní vztah společnosti H., s.r.o., Plzeň skončil dnem 30. 11. 1994 a v období prosince roku 1994 byly nemovitosti ve správě Pozemkového fondu České republiky, který je ze zákona osvobozen od daně z nemovitostí. Tím, že stěžovatelka jako nový poplatník nebyla účastna změny práv k nemovitostem v průběhu roku 1994, nemůže na ni přejít povinnost hradit daňový nedoplatek za zdaňovací období roku 1994. Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím řízení zastavil a v odůvodnění uvedl, že žaloba směřuje proti rozhodnutím procesní povahy, neboť výzva k zaplacení daňového nedoplatku vydaná podle ustanovení § 73 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, upravuje postup správce daně při vymáhání daňového nedoplatku na základě povinnosti daňovému dlužníkovi již vzniklé.

Ústavní soud se zabýval ústavní stížností z hlediska tvrzeného porušení Listiny a Úmluvy a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížností napadnout pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, kterým bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Tak tomu však ve stěžovatelčině případě není. Daňová povinnost na rok 1994 vznikla obchodní společnosti H., s.r.o., Plzeň, z titulu pronájmu předmětných pozemků od Pozemkového fondu ČR v době od 22. 12. 1993 do 30. 11. 1994. Ačkoli společnost H. tak byla ke dni 1. ledna 1994 poplatníkem daně z nemovitostí na rok 1994, svoji daňovou povinnost však nesplnila, a tak v důsledku změny práv k nemovitostem přešla povinnost uhradit daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nového poplatníka. Tímto poplatníkem se stala k 1. lednu 1995 stěžovatelka. Skutečnost, že společnost H., s.r.o., Plzeň ukončila nájemní vztah k 30. 11. 1994 a v prosinci roku 1994 byly pozemky ve správě Pozemkového fondu ČR, nemá na přechod daňové povinnosti na stěžovatelku vliv. Přechod daňové povinnosti je v ustanovení § 13b zákona o dani z nemovitostí založen na konstrukci přechodu "z poplatníka na poplatníka". Podle odst. 1 citovaného ustanovení je pro stanovení osoby poplatníka rozhodující stav k 1. lednu roku, na který je daň vyměřována. Pozemkový fond ČR k 1. lednu 1995 jako poplatník, byť osvobozený od daně z nemovitostí, nefiguroval, a proto daňová povinnost k úhradě daňového nedoplatku přešla na stěžovatelku.

S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud ve způsobu výkladu správních orgánů nic, co by naznačovalo porušení článku 11 odst. 5 Listiny a z tohoto pohledu ztratila ústavně právní základ i stěžovatelčina argumentace o porušení článku 36 odst. 1 a 2 věta druhá Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. května 1999

JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 90/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies