IV. ÚS 165/99 - Podmínky přijetí návrhu na zahájení přezkumného řízení dle zákona o soudních rehabilitacích

18. 05. 1999, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Trestný čin podle § 269 odst. 1 trestního zákona je v § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb. , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, uveden mezi trestnými činy, za jejichž odsouzení bylo možno domáhat se zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, a to nejen na návrh prokurátora, který zde má fakultativní povahu ("návrh může podat též prokurátor"), ale i odsouzeného, jakož i dalších osob ( § 5 tohoto zákona ). Zákon o soudní rehabilitaci v této souvislosti stanovil lhůty, v nichž bylo možno takový návrh podat, a upravoval i možnost prominutí zmeškání takové lhůty ( § 6 odst. 1, 2 tohoto zákona ). Je evidentní, že pokud by odsouzený nemusel být sám ve věci činný, aby se pokusil dosáhnout zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, úprava zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení by se stala zcela nadbytečnou. Ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, stanovící ministru spravedlnosti povinnost podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v § 1 , nelze totiž podle názoru Ústavního soudu chápat a vykládat jinak než tak, že jde o případy porušení zákona, k nimž sice docházelo v rozporu s § 1 , jež nicméně nenaplňují žádnou ze skutkových podstat uvedených v oddíle druhém, resp. třetím zákona č. 119/1990 Sb. Jinak by totiž přezkumné řízení podle oddílu třetího vyznačující se i již konstatovaným časovým omezením postrádalo jakýkoli smysl a funkci, neboť ministr spravedlnosti by zde byl povinen podat stížnost pro porušení zákona bez ohledu na zákonem předpokládanou aktivitu oprávněných osob.

(Podle usnesení Ústavního soudu ze dne 18.05.1999 sp. zn. IV. ÚS 165/99)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 18. května 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti nečinnosti ministra spravedlnosti České republiky,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své stížnosti proti nečinnosti ministra spravedlnosti České republiky, jenž odepřel zasáhnout v jeho prospěch podáním stížnosti pro porušení zákona podle § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění nynějších předpisů, stěžovatel uvádí, že byl odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu České Budějovice ze dne 14. 9. 1982, sp. zn. 3 T 228/82, pro odepření vykonat vojenskou službu z důvodu svědomí a náboženského vyznání. Stěžovatel poukazuje na to, že jeho jednání bylo pokojné a již ve své době směřovalo pouze k naplnění čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Přesto byl stěžovatel vystaven naprosto nepřiměřené represi, a splňuje proto předpoklady pro podání stížnosti, blíže specifikované v § 1 zákona č. 119/1990 Sb., při jejichž existenci ministr spravedlnosti, na rozdíl od ustanovení § 266 odst. 1 trestního řádu, je stížnost pro porušení zákona povinen podat. Postup ministra spravedlnosti je tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto stěžovatel žádá, aby ministru spravedlnosti byla nálezem Ústavního soudu tato povinnost uložena.

Z obsahu spisu 3 T 228/82 bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 14. 9. 1982, čj. 3 T 228/82-51, jenž nabyl právní moci dne 25. 9. 1982, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., v platném znění, tj. po novelizaci zákonem č. 43/1980 Sb., a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Ze spisu 2 Tp 78/98 Ministerstva spravedlnosti ČR plyne, že dopisem ze dne 4. 3. 1999 nebylo stěžovatelem opakovanému podnětu ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona vyhověno s tím, že k podání této stížnosti nebyl shledán důvod.

Trestný čin, pro který stěžovatel byl pravomocně odsouzen, je v ustanovení § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, uveden mezi trestnými činy, za jejichž odsouzení bylo možno domáhat se zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, a to nejen na návrh prokurátora, který zde má fakultativní povahu ("návrh může podat též prokurátor"), ale i odsouzeného, v daném případě stěžovatele, jakož i dalších osob (§ 5 citovaného zákona). Zákon o soudní rehabilitaci v této souvislosti stanovil lhůty, v nichž bylo možno takový návrh podat a upravoval i možnost prominutí zmeškání takové lhůty (§ 6 odst. 1, 2 citovaného zákona). Tuto základní skutečnost, že totiž mohl být sám ve věci činný a dosáhnout zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, stěžovatel ponechává zcela stranou, ačkoli je evidentní, že úprava zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení by se při jím zastávaném stanovisku stala zcela nadbytečnou. Ustanovení § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, stanovící ministru spravedlnosti povinnost podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v § 1, nelze totiž podle názoru Ústavního soudu chápat a vykládat jinak než tak, že jde o případy porušení zákona, k nimž sice docházelo v rozporu s citovaným ustanovením § 1, jež nicméně nenaplňují žádnou ze skutkových podstat uvedených v oddíle druhém, v projednávané věci pak v oddíle třetím, zákona o soudní rehabilitaci. Jinak by totiž přezkumné řízení podle třetího oddílu, vyznačující se i již konstatovaným časovým omezením, postrádalo jakýkoli smysl a funkci, neboť ministr spravedlnosti by zde byl povinen podat stížnost pro porušení zákona bez ohledu na zákonem předpokládanou aktivitu oprávněných osob.

Všechny uvedené skutečnosti a závěry se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 18. května 1999

JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 165/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies