22 Cdo 3736/2016

06. 12. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 237
  • NOZ - § 1143
  • NOZ - § 1144 odst. 1
  • NOZ - § 1147

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně T.G., a.s.,se sídlem v Plzni, K Cihelnám 699/35a, identifikační číslo osoby: 45349088, proti žalovanému Ing. J. H.,zastoupenému Mgr. Pavlem Panoškou, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 36 C 654/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 5. 2016, č. j. 11 Co 418/2015-545, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:


Okresní soud Plzeň – město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 7. 2015, č. j. 36 C 654/2010-525, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného k pozemkům parc. č. 1485/25 o výměře 8 096 m2, parc. č. 1488/16 o výměře 16 m2 a parc. č. 1488/24 o výměře 568 m2, vedených v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň – město, na listu vlastnictví č. 1001 pro katastrální území Č., a nařídil prodej pozemků ve veřejné dražbě s tím, že jeho výtěžek bude rozdělen pro žalobkyni i žalovaného jednou polovinou (výrok I.). Dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení státu a o nákladech řízení v procesním vztahu mezi žalobkyní a žalovaným (výroky II. až IV.).

K dovolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 5. 2016, č. j. 11 Co 418/2015-545, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (zejména ze znaleckého posudku Ing. Jiřího Růžičky), podle nichž pozemek parc. č. 1485/25 je reálně dělitelný a je zasažen ekologickou zátěží v podobě skládky, k jejíž lokaci a složení by bylo nezbytné provést nákladný geologický průzkum. Pozemky parc. č. 1488/16 a parc. č. 1488/24 jsou sice rovněž reálně dělitelné, nicméně s ohledem na jejich velikost, polohu a nevhodný tvar, kdy navíc sousedí s rozdělovanou částí pozemku parc. č. 1485/25, nebylo jejich reálné rozdělení znalcem doporučeno.

Odvolací soud se neztotožnil se způsobem, jakým o vypořádání spoluvlastnictví rozhodl soud prvního stupně, tedy s prodejem všech tří pozemků ve veřejné dražbě. Připomněl, že právní úprava občanského zákoníku účinná do 31. 12. 2013, stejně jako právní úprava účinná po 1. 1. 2014, stanoví nejen možné způsoby vypořádání spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí pro jejich použití. Protože obě úpravy jsou v uvedených směrech v zásadě stejné, bude i nadále použitelná judikatura týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci, jež se konstituovala za účinnosti předchozí právní úpravy. Odkazem na jednotlivá rozhodnutí dovolacího soudu představující ustálenou rozhodovací praxi odvolací soud připomněl, že reálné rozdělení pozemků by nebylo dobře možné pouze tehdy, pokud by nebylo možno nově vzniklé nemovitosti řádně užívat nebo pokud by náklady na rozdělení byly nepřiměřeně vysoké. Za takové náklady však nelze považovat náklady spojené s realizací geologického průzkumu pozemku parc. č. 1485/25 pro účely zjištění složení skládky a vyčíslení nákladů spojených s její likvidací, neboť tyto náklady nesouvisejí s rozdělením pozemku. Pokud jde o pozemky parc. č. 1488/16 a parc. č. 1488/24, odvolací soud uvedl, že při doporučení znalce tyto pozemky s ohledem na jejich polohu, tvar a velikost nedělit, by jejich prodej ve veřejné dražbě přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by žádný ze spoluvlastníků neměl zájem o jejich přikázání do výlučného vlastnictví.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. V něm odkazem na § 237 o. s. ř. vymezil důvod přípustnosti dovolání tak, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu „dosud nebyla jednoznačně vyřešena.“ Dále uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Žalovaný namítal, že odvolací soud sice při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví k pozemku parc. č. 1485/25 zohlednil judikaturu dovolacího soudu, která řeší otázku dělitelnosti pozemku z hlediska hospodářského využití nově vzniklých částí a nákladů na tento způsob vypořádání, nicméně tato judikatura není zcela přiléhavá, neboť nemůže reflektovat zcela specifické okolnosti projednávané věci. Připomněl, že způsob vypořádání pozemku postiženého ekologickou zátěží nemůže být spravedlivým vypořádáním vztahu mezi spoluvlastníky v situaci, kdy ani provedeným znaleckým zkoumáním nebyla prozatím zjištěna velikost a složení skládky. Je téměř jisté, že každý ze spoluvlastníků by převzal do výlučného vlastnictví kvalitativně odlišnou část pozemku a jejich podíly na odstranění ekologické zátěže by byly rozdílné. Dále upozornil na důkazní nepoužitelnost znaleckého posudku Ing. Jiřího Růžičky, který považuje za vadný, neboť v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu znalec před podáním znaleckého posudku provedl místní šetření, o němž nebyl žalovaný informován. Rovněž uvedl, že pozemek parc. č. 1485/25 není reálně dělitelný i se zřetelem na přístup k veřejné komunikaci. Obě jeho nové části sice s existující veřejnou komunikací sousedí, nicméně z pohledu příslušné právní úpravy nelze reálně zajistit, aby na každou z oddělených částí byl povolen samostatný vjezd. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 7. 6. 2010 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

Dovolání není přípustné, neboť žalovaný vymezuje důvod jeho přípustnosti pouze odkazem na část textu zákonného ustanovení § 237 o. s. ř. a navíc je zakládá na okolnosti, kterou zákon neupravuje (přípustnost dovolání nelze odůvodnit argumentem, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu „jednoznačně vyřešena“). Nelze tudíž zjistit, který ze dvou shora uvedených důvodů přípustnosti dovolání - přicházejících na základě formulace použité dovolatelem v úvahu – je uplatňován.

I přesto, že dovolatel nedostál své povinnosti obsažené v § 241a odst. 2 o. s. ř., považuje dovolací soud za potřebné ke způsobům vypořádání spoluvlastnictví účastníků řízení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu uvést následující.

Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“). Rozhodnutí v řízení vydané má konstitutivní povahu, neboť teprve jím se ruší dosavadní a zakládají nové právní poměry a na volbu odpovídající hmotně-právní úpravy tak dopadá intertemporální pravidlo obsažené v § 3028 odst. 2 o. z. Soudy obou stupňů ve věci rozhodující po 1. 1. 2014 proto postupovaly správně, pokud věc právně posoudily podle právní úpravy účinné od uvedeného data, i když řízení před soudem prvního stupně bylo zahájeno za účinnosti předchozí právní úpravy (k tomu srovnej například rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, publikovaný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 17/2015, str. 603).

Podle § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.

Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§ 1143 o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota (§ 1144 odst. 1 o. z.). Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§ 1144 odst. 2 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky (§ 1147 o. z.).

Ze srovnání ustanovení předchozí i současné právní úpravy zrušení a vypořádání (podílového) spoluvlastnictví se podává, že řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to navazující otázky, zda jsou nemovitosti ve spoluvlastnictví „dobře dělitelné“, řeší oba zákoníky v podstatě stejně. Z této skutečnosti vyplývá i závěr, že dosavadní judikaturu týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014).

Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že § 142 odst. 1 obč. zák. stanovil nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být jednotlivé způsoby vypořádání použity (například stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 9. 1988, sp. zn. Cpj 37/88, uveřejněné pod č. 1/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183a). K uplatnění uvedených judikatorních závěrů i v poměrech nynější právní úpravy se Nejvyšší soud přihlásil ve své aktuální judikatuře, poukázal přitom na jasné znění zákona (§ 1144 a následující o. z.) – (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016). S těmito závěry se ztotožňuje i komentářová literatura [k tomu srovnej Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 578n, marg. č. 10 a 11.].

Za současného právního stavu je tedy primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví rozdělení společné věci. Občanský zákoník k tomuto způsobu vypořádání spoluvlastnictví žádné bližší podrobnosti neuvádí, vyjma podmínky, že rozdělení věci musí být dobře možné a že ji nelze rozdělit tehdy, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy vypořádání přikázáním společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej společné věci ve veřejné dražbě; takto postupuje i v případě, že ten spoluvlastník, který má o věc zájem, nemá finanční prostředky k zaplacení přiměřené náhrady (k tomu srovnej rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 11 Co 698/2014, uveřejněný pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016).

Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že pozemek parc. č. 1485/25, je v režimu § 1144 odst. 1 o. z. reálně dělitelný. Za nesprávný označil závěr soudu prvního stupně o tom, že rozdělení pozemku brání neúměrné náklady na geologický průzkum, jenž by dostatečným způsobem lokalizoval skládku, a uzavřel, že tyto náklady s vlastním rozdělením pozemku nesouvisejí. Pro účely dalšího řízení byl soud prvního stupně zavázán provést důkaz znaleckým posudkem o aktuální obvyklé ceně vypořádávaných pozemků (v případě pozemku parc. č. 1485/25 s přihlédnutím k rozsahu skládky, jak byl provedenými důkazy zjištěn), přičemž by měl vzít v úvahu jednu z variant vypořádání, jak byly navrženy znalcem Ing. Jiřím Růžičkou.

V rozsudku ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3685/2008, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 16/2010, str. 596, jenž zmínil i odvolací soud, Nejvyšší soud vyložil, že samotná skutečnost, že určitý způsob dělení nemovitosti není „optimální“, ještě neznamená, že by šlo o dělení nemožné. Reálné rozdělení by nebylo „dobře možné“ zejména v případě, že by nově vzniklé nemovitosti nebylo možno řádně užívat anebo pokud by náklady na rozdělení věci byly nepřiměřeně vysoké. Samotná skutečnost, že nově vzniklé nemovitosti bude možno užívat „s určitým omezením oproti předchozímu stavu“ nebo že budou zřízena věcná břemena, není významná. Ani nesouhlas některého spoluvlastníka s konkrétním způsobem rozdělení ještě nebrání tomu, aby soud takové rozdělení provedl, zejména když žádný z účastníků nenavrhne řešení lépe respektující zájmy obou stran.

V rozsudku ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2163/2006, Nejvyšší soud uvedl, že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné v případech, kdy by ani po adaptaci nemohly vzniknout rozdělením samostatné věci a v případech, kde by části vzniklé rozdělením nemohly sloužit vlastníkovi způsobem odpovídajícím jejich povaze. U pozemků závisí toto posouzení na jejich rozloze, celkové ploše i tvaru. Lze-li pozemek rozdělit vzhledem k jeho poloze, velikosti a tvaru, určujícím pro možné rozdělení pozemku na dva nebo více pozemků jako samostatných věcí je zjištění, zda u nově vzniklých pozemků je zajištěn přístup ke komunikaci, a to buď přímo na komunikaci, nebo cestou po cizím pozemku. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i v pozdější rozhodovací praxi (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012, na nějž rovněž odvolací soud odkázal).

O prvotním způsobu vypořádání spoluvlastnictví, tj. o reálném rozdělení společné věci, je třeba uvažovat zejména v případech, kdy se jedná o předmět spoluvlastnictví fakticky i funkčně dělitelný, což je dáno – jako v projednávané věci - u nezastavěných pozemků. Jak vyplynulo z dokazování provedeného v nalézacím řízení, pozemek parc. č. 1485/25 má výměru, polohu i tvar, který jeho rozdělení umožňuje, což také bylo znalcem Ing. Růžičkou v geometrickém plánu ve dvou variantách navrženo a účastníky řízení akceptováno. Náklad na rozdělení pozemku spočívá v nákladech na vyhotovení geometrického plánu pro rozdělení pozemku a v navazujícím zjištění obvyklé ceny nově vzniklých pozemků. V tomto směru se lze ztotožnit s odvolacím soudem, že pozemek parc. č. 1485/25 je „dobře možné“ rozdělit, neboť takovému postupu nebrání překážka neúměrného nákladu na dělení společné věci, jak je pojímána judikaturou dovolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2631/2005, podle něhož „v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se reálným rozdělením rozumí reálné rozdělení jedné určité zpravidla nemovité věci v součinnosti se znalcem a při nezbytné existenci oddělovacího geometrického plánu“). Jakýkoliv jiný náklad, například na provedení geologického průzkumu, nijak s geometrickým rozdělením pozemku parc. č. 1485/25 nesouvisí.

Skutečnost, že na pozemku ve spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného je umístěna skládka, byla dostatečně prokázána posudkem znalce Ing. Růžičky. Z posudku se rovněž podává objem skládkového materiálu, který bude nezbytné odtěžit z nově vzniklých částí pozemku podle vypracovaných variant geometrického plánu. Obvyklou cenu nově vzniklých částí pak lze pomocí znaleckého posudku stanovit, přičemž pro účely vypořádání lze případný rozdíl vyrovnat v penězích (k tzv. kombinovanému způsobu vypořádání srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1259/2003).

Dovolací přezkum závěru nalézacího soudu o tom, zda lze konkrétní věc rozdělit, je limitován tím, že takový závěr je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam a vychází z poměrů individuálního případu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 5/2005, str. 183, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 4/2008, str. 184, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007). V řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tak může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, že není rozdělení věci dobře možné, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2417/2008).

Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu o tom, že pozemek parc. č. 1485/25 založený na skutkových zjištěních učiněných z posudku znalce Ing. Jiřího Růžičky je dobře reálně dělitelný odpovídá výsledkům provedeného dokazování, a není tudíž zjevně nepřiměřený. V rozporu s judikaturou dovolacího soudu pak není závěr, že náklad na provedení geologického průzkumu pozemku parc. č. 1485/25 není nákladem, jenž by souvisel s reálným rozdělením předmětného pozemku, neboť u nezastavěných pozemků lze za něj považovat toliko výdaj na zpracování geometrického plánu, jenž se posléze stává přílohou soudního rozhodnutí. Judikatura dovolacího soudu, na níž odkázal odvolací soud, je i v poměrech projednávané věci plně použitelná a opačně vyznívající námitka žalovaného přípustnost dovolání založit nemůže.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka o důkazní nepoužitelnosti posudku znalce Ing. Růžičky, jež je odůvodněna tím, že znalec provedl místní šetření, aniž by o něm vyrozuměl žalovaného. Tvrzení o provedení důkazu způsobem, jenž není v souladu se zákonem, je výtkou o existenci vady řízení. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci a až tehdy, když je dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že pokud dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí otázku hmotného či procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., jako se tomu stalo v posuzovaném případě, může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolací soud dovolání jako přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3130/2014). Navíc je v judikatuře dovolacího soudu ukotven závěr, že nepřítomnost účastníka řízení při šetření znalce na místě samém v souvislosti se zajišťováním podkladů pro vypracování znaleckého posudku, není vadou řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1378/2013). Pokud dovolatel poukazuje na skutečnost, že k provedení důkazu znaleckým posudkem došlo procesně nekorektním způsobem (z důvodu nepřizvání účastníka řízení na místní šetření provedené znalcem), což je postup v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (žalovaným blíže neoznačenou), pak nezbývá než odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 2405/11 (toto usnesení je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz), v němž byla povaha úkonu znalce, spočívající v „ohledání“ předmětu znaleckého zkoumání podrobně vysvětlena se závěrem o tom, že se nejedná o úkon, u něhož by bylo třeba přítomnost účastníků řízení zajišťovat.

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že po rozdělení pozemku parc. č. 1485/25 není z jeho nově vzniklých částí „z pohledu příslušné právní úpravy“ zajištěn pro každého ze spoluvlastníků samostatný příjezd na veřejnou komunikaci. Jedná se totiž o novou skutečnost, kterou žalovaný uplatnil až v dovolacím řízení (srovnej § 241a odst. 6 o. s. ř.).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

I přesto, že dovolání žalovaného není přípustné, považuje dovolací soud za potřebné dále uvést - s ohledem na skutečnost, že věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení – následující. Ustanovení § 1147 věta první o. z., v němž se váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Obdobnou povahu má i § 1144 odst. 1 o. z. V jednotlivém případě mohou existovat (nastat) okolnosti, které by bylo možné pro jejich závažnost považovat za významné při aplikaci právní normy s relativně neurčitou hypotézou. K tomu je ovšem nezbytné opatřit si náležitý skutkový podklad, od něhož by se právní posouzení věci odvíjelo. Nelze proto vyloučit, že při spolehlivém zjištění, že ekologická zátěž pozemku není reparovatelná pouhým odtěžením skládkového odpadu a povrchovou úpravou, bude na místě úvaha o naplnění hypotézy právní normy, která ve své dispozici odkazuje na jiný způsob vypořádání spoluvlastnictví, než jakým je rozdělení společné věci. Stav provedeného dokazování v projednávané věci ovšem takový závěr dosud vyslovit neumožňuje. Znalec Ing. Růžička ve znaleckém posudku, kromě určení obvyklé ceny všech vypořádávaných pozemků, vyčíslil náklady na odstranění skládky z pozemku parc. č. 1485/25, a to i s přihlédnutím k jejímu rozložení a objemu na jednotlivých částech pozemku, včetně částí, na něž by byl pozemek pro účely vypořádání mezi účastníky řízení rozdělen. Výše samotných nákladů na odstranění skládky, které by každý ze spoluvlastníků při reálném rozdělení pozemku nesl, přitom není bez dalšího překážkou pro užití tohoto způsobu vypořádání, ledaže by náklady podstatně převyšovaly hodnotu pozemku a na spoluvlastníkovi by nebylo možné spravedlivé žádat, aby je vynaložil.

O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 6. prosince 2016



Mgr. David Havlík
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3736/2016, ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.3736.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies