30 Cdo 4267/2016

21. 12. 2016, Nejvyšší soud

Možnosti
Typ řízení: Civilní, Civilní (dovolací)
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

  • OSŘ - § 243c odst. 1

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně D. N. T., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 2.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 142/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. 19 Co 134/2016-90, takto:





I. Dovolání žalobkyně se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.




Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobkyně se domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2.000.000 Kč s příslušenstvím, způsobenou jí nezákonným rozhodnutím v trestním řízení vedeném proti jejímu otci, ve kterém byl zproštěn obžaloby. Nemajetkovou újmu spatřuje žalobkyně v neodůvodněném zásahu do jejích osobnostních práv, a to především práva na ochranu rodinného života, cti a jména.

K odvolání žaloby (do zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu částky 300.000 Kč) Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. května 2016, č. j. 19 Co 134/2016-90, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé co do částky 300.000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně skutkově vymezila uplatněný nárok ve smyslu § 7 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), rozhodném znění [dále též „OdpŠk“]. Odvolací soud dovodil, že žalobkyni jako dceru poškozeného nelze formálně bez dalšího považovat za stranu v trestním řízení, která je aktivně věcně legitimovanou podle § 7 odst. 1 OdpŠk. Pouze v situaci, kdy by v určité fázi řízení činila návrhy či podávala opravné prostředky nebo namísto svého obviněného otce mu zvolila obhájce pro trestní řízení s nutnou obhajobou, stala by se osobou natolik zúčastněnou v trestním řízení, že by ji nebylo možno z hlediska pojmového vyloučit jako účastníka řízení pro účely definice aktivně věcně legitimované osoby podle § 7 odst. 1 OdpŠk. V projednávaném případě žalobkyně nic takového netvrdila ani nenavrhovala důkazy s tím, že uplatněnou nemajetkovou újmu od takové skutečnosti neodvozovala.

Odvolací soud dále dovodil ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 125/2011,že uplatněný nárok nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, zejména z jeho nálezů ze dne 14. dubna 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08, a ze dne 1. června 2010, sp. zn. I. ÚS 904/08.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Dovolatelka spatřuje dovolací důvod v právní otázce, „zda je vyloučena aplikace obecné právní normy (občanský zákoník a úprava práv z ochrany osobnosti) tím, že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje jen specifický okruh osob, na které se vztahuje (zákon č. 82/1998 Sb.), přičemž tato speciální norma formálně na kauzu s ohledem na definici oprávněných subjektů na projednávanou věc nedopadá“.

Další dovolací důvod dovolatelka spatřuje „v řešení otázky, zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby, kdy tato otázka je v konstantní judikatuře dovolacího soud řešena rozdílně, než jak ji řešil v dané věci odvolací soud. V tomto ohledu žalobce uvádí např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009“

Z hlediska obsahového (§ 41 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) je zřejmé, že dovolání se týká jediné otázky řešené odvolacím soudem, a to zda uplatněný nárok lze posuzovat podle § 11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti. Dovolatelka v odůvodnění dovolání sice cituje rozsáhlou judikaturu, která je však nepřehledná a nelze z ní dovodit, že by se dovolatelce podařilo zpochybnit správné právní posouzení uplatněné právní otázky odvolacím soudem, které je v souladu se shora citovanou ustálenou judikaturou. Dovolací soud uzavírá, že dovolání z hlediska uplatněného důvodu je proto podle § 237 o. s. ř. nepřípustné.

Dovolací soud zdůrazňuje, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz), na nějž ve svém dovolání žalobkyně odkazuje, byl přijat s touto právní větou: „1) Stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., za nemajetkovou újmu vzniklou v době od 27. 4. 2006 i tehdy, jestliže nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. 2) Odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, lze proti státu přiznat cestou ochrany osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku“. Z uvedeného je zřejmé, že tento rozsudek na projednávanou věc nedopadá, když z citované právní věty se podává, že proti státu lze cestou ochrany osobnosti podle § 11 a násl. občanského zákoníku přiznat odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v době před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody. Naproti tomu dovolatelka uplatňuje nárok na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou jí nezákonným rozhodnutím v trestním řízení vedeném proti jejímu otci od 22. února 2012 do 30. července 2014.

Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobkyně proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze není podle § 237 o. s. ř přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).



Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 21. prosince 2016

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu


Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4267/2016, ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.4267.2016.1, dostupné na www.nsoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies