IV. ÚS 361/99

03. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti společnosti R., a.s. zastoupené Prof. JUDr. J. D., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 1999, č.j. 21 Cdo 1975/98-85 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 1998, č.j. 15 Co 266/98-52,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 23. 7. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 1999, č.j. 21 Cdo 1975/98-85, jímž bylo podle § 243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř. zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 1998, č.j. 15 Co 266/98-52. Posledně uvedeným rozhodnutím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že blíže specifikovaná zástavní práva zapsaná v katastru nemovitostí na základě zástavních smluv uzavřených mezi právním předchůdcem stěžovatelky a žalovanou nevznikla a dnem právní moci rozsudku budou tato zástavní práva v katastru nemovitostí vymazána.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a v čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky ("Ústava").
Porušení spatřuje v tom, že dle jejího názoru obecné soudy nesprávně aplikovaly příslušná ustanovení hospodářského zákoníku a obchodního zákoníku o zástavním právu, přičemž poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 29. 2. 1996, sp. zn. IV. ÚS 233/95. Stěžovatelka uvedla, že se v řízení před obecnými soudy domáhala ochrany svého vlastnického práva žalobou na určení, že zástavní práva zapsaná v katastru nemovitostí omezují její vlastnické právo, přičemž tvrdila, že předmětné zástavní smlouvy jsou neplatné a to neplatné absolutně, neboť neobsahují podstatné náležitosti zástavních smluv ve smyslu § 129d odst. 2 h.z., tj. předmět zástavního práva (zástavu) a zajišťovanou pohledávku, a dále že nebyly uzavřeny se souhlasem státu, tj. Pozemkového fondu ČR jako správce, v souladu s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění.
Odvolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že pokud by postupoval v souladu s právními předpisy, musel by dojít k závěru, že předmětné zástavní smlouvy jsou absolutně neplatné pro rozpor s § 21 hosp. zákoníku (tj. že se svým obsahem nebo účelem příčí právním předpisům, příp. že je obchází) a pro rozpor s § 129d odst. 2 hosp. zákoníku, neboť neobsahují všechny podstatné náležitosti.
Dovolacímu soudu stěžovatelka vytkla porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že jí znemožnil domáhat se svého práva na přezkum soudního rozhodnutí v rámci dovolacího řízení u nezávislého a nestranného soudu, když odmítl přezkoumat závěry odvolacího soudu ohledně neplatnosti zástavních smluv, přestože jejich neplatnost byla stěžovatelkou namítána od počátku řízení, přičemž poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 7. 1994, sp. zn. I. ÚS 2/93.
Dále stěžovatelka Nejvyššímu soudu ČR a Krajskému soudu v Českých Budějovicích vytkla, že v napadených rozhodnutích nesprávně aplikovaly ust. § 763 obchodního zákoníku a § 129d odst. 3 hospodářského zákoníku a na základě této nesprávné aplikace dospěly k závěrům, že zástavní práva na základě předmětných zástavních smluv vznikla, čímž porušily čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Dle názoru stěžovatelky je nesprávný ten závěr obecných soudů, podle něhož zástavní práva mohla vzniknout podle hospodářského zákoníku i po 31. 12. 1991, tj. po nabytí účinnosti nové právní úpravy představované obchodním zákoníkem. Dle jejího přesvědčení účinností novely občanského zákoníku (zák.č. 509/1991 Sb.) a obchodního zákoníku (zák.č. 513/1991 Sb.), byl vznik zástavního práva k nemovitostem, včetně zástavních práv mezi podnikateli, regulován ust. § 151b a násl. občanského zákoníku, a tudíž po 31. 12. 1991 byla ke vzniku zástavního práva nutná registrace předmětných zástavních smluv státním notářstvím. Navrhla, aby Ústavní soud, s ohledem na svůj nález ze dne 21. 4. 1994, sp. zn. I. ÚS 68/93, posoudil správnost hodnocení (resp. nehodnocení) důkazů obecnými soudy.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitka stěžovatelky, podle níž odmítl přezkoumat právní závěry odvolacího soudu týkající se neplatnosti předmětných zástavních smluv, je zjevně bezdůvodná a nepravdivá. Uvedl, že se stěžovatelka původně domáhala žalobou určení neplatnosti předmětných zástavních smluv, přičemž důvod neplatnosti spatřovala pouze ve skutečnosti, že do 31. 12. 1991 zástavní právo nebylo zapsáno do tehdejší evidence nemovitostí. V průběhu řízení žalobní petit stěžovatelka změnila tak, že se domáhala určení, že zástavní práva nevznikla, přičemž skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit některý z důvodů neplatnosti zástavních smluv, netvrdila v průběhu řízení před soudem prvého stupně ani před odvolacím soudem.
K tvrzení stěžovatelky, že předmětné zástavní smlouvy neobsahovaly podstatné náležitosti, Nejvyšší soud ČR uvedl, že v takovém případě by nešlo o smlouvy absolutně neplatné, nýbrž smlouvy by nebyly vůbec uzavřeny. Pokud šlo jen o smlouvy neurčité nebo nesrozumitelné, nebyly absolutně neplatné podle ust. § 21 hosp. zák., ale neplatné podle § 22 hosp. zákoníku, přičemž tato neplatnost (od novely hosp. zák. z roku 1990) byla neplatností relativní, k níž může soud přihlédnout nikoliv z úřední povinnosti, ale jen tehdy, jestliže se této neplatnosti dovolal ten účastník právního vztahu, na jehož ochranu je důvod neplatnosti stanoven. Neplatnosti zástavních smluv z důvodu podle ust. § 22 odst. 2 hosp. zák. se stěžovatelka v průběhu řízení před soudem prvého stupně a před odvolacím soudem nedovolala, a proto tyto soudy, i kdyby byly smlouvy skutečně neurčité nebo nesrozumitelné, k ní nemohly přihlédnout. Námitky v tomto směru byly v řízení před obecnými soudy poprvé uplatněny až v dovolání. Z důvodů uvedených v odůvodnění napadeného rozsudku však k těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud ČR přihlížet.
Dále Nejvyšší soud ČR uvedl, že z argumentace ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel, vědom si účinků tzv. relativní neplatnosti podle § 22 odst. 2 hosp. zák., se snaží neplatnost smluv posunout do ustanovení § 21 hosp. zák., se záměrem najít důvod, aby mohl obecným soudům vytknout, že nepřihlédly k absolutní neplatnosti zástavních smluv. Takový účelový postup a výklad zákona je třeba dle jeho názoru rozhodně odmítnout, přičemž z hlediska relativní neplatnosti dle § 22 odst. 2 hosp. zák. uvedl, že účastníkem právního vztahu, na jehož ochranu je důvod neplatnosti stanoven, by patrně nebyla stěžovatelka, ale zástavní věřitel, tj. Československá obchodní banka.
K námitce, že dovolací soud nepřihlédl k důvodu neplatnosti zástavních smluv spočívajícímu ve skutečnosti, že byly uzavřeny bez souhlasu Pozemkového fondu ČR, Nejvyšší soud ČR uvedl, že tuto námitku stěžovatelka v dovolání neuplatnila, čímž sama zabránila správnost rozsudku odvolacího soudu z tohoto pohledu přezkoumat. Ke správnosti této námitky se Nejvyšší soud ČR nevyjádřil, neboť nebyla předmětem jeho posuzování, nicméně dodal, že pokud by bylo správné, že správcem nemovitostí, jež byly předmětem zástavních smluv, se stal od 24. 6. 1991 místo stěžovatelky Pozemkový fond ČR, nebyla by stěžovatelka aktivně věcně legitimována k žalobě na určení, že zástavní práva nevznikla, a její žaloba by již z tohoto důvodu musela být zamítnuta.
K polemice stěžovatelky s právním posouzením věci Nejvyšší soud ČR uvedl, že v samotné skutečnosti, že ve věci zaujal odlišný názor, než je názor stěžovatelky, nelze spatřovat namítané porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Dle jeho názoru stěžovatelka Ústavnímu soudu předestírá vlastní právní názor na věc a domáhá se, aby napadený rozsudek dovolacího soudu byl z tohoto pohledu přezkoumán "ve čtvrté instanci", když se svými požadavky a právními názory v řízení u obecných soudů podle v podstatě shodných závěrů odvolacího a dovolacího soudu neuspěla, přičemž poukázal na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu.
K právnímu názoru stěžovatelky Nejvyšší soud ČR uvedl, že otázku vzniku zástavního práva za situace, kdy zástavní smlouva byla uzavřena do 31. 12. 1991 a do této doby zástavní právo nevzniklo, neboť nebylo zapsáno do tehdejší evidence nemovitostí (§ 129 odst. 3 písm. b) hosp. zák.), lze teoreticky řešit dvojím způsobem, když třetí názor, podle něhož by podle takové zástavní smlouvy v době od 1. 1. 1992 zástavní právo vůbec nemohlo vzniknout, je třeba jako zcela absurdní odmítnout. První řešení je promítnuto do napadeného rozsudku dovolacího soudu, tedy že se vznik zástavního práva i v době od 1. 1. 1992 řídí hospodářským zákoníkem. Druhé řešení nabízí stěžovatelka, když dovozuje, že zástavní právo může na základě takové zástavní smlouvy vzniknout jen podle právních předpisů účinných od 1. 1. 1992. Přechodná ustanovení obsažená v novele občanského zákoníku (zákon č. 509/1991 Sb.) nedávají na tuto otázku jednoznačnou odpověď. Za takové situace je dle názoru Nejvyššího soudu ČR vzít rovněž v úvahu obecné právní zásady ("smlouvy je třeba plnit"), chránit podle smlouvy nabytá práva (je nepřípustné, aby došlo k odnětí již nabytých práv) a akcentovat rozdílnou právní povahu zástavního práva podle právní úpravy do 31. 12. 1991, kdy zástavní právo podle hospodářského zákoníku bylo závazkovým právním vztahem, a od 1. 1. 1992, kdy se jedná o věcné právo. Z uvedeného Nejvyšší soud ČR dovodil, že v daném případě vznik zástavního práva a nároky z něj vyplývající se musí řídit dosavadními předpisy (tj. právními předpisy, za jejich účinnosti byla zástavní smlouva uzavřena). Opačný názor, zastávaný stěžovatelkou, by mimo jiné znamenal nepřípustný zásah do již nabytých práv účastníků zástavní smlouvy.
Závěrem Nejvyšší soud ČR navrhl, aby ústavní stížnost směřující proti jeho rozsudku byla jako zjevně neopodstatněná usnesením odmítnuta s tím, že na ústním projednání ústavní stížnosti netrvá a souhlasí, aby bylo jednáno v nepřítomnosti účastníků.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je svým obsahem pouze dalším opravným prostředkem stěžovatelky, který však již přípustný není. Napadáno je právní posouzení případu, což je problematika svěřená ústavním pořádkem ČR do kompetence obecných soudů. Skutečnost, že se obecné soudy neztotožnily s právním názorem stěžovatelky, sama o sobě ještě nepředstavuje zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako neodůvodněná zamítnuta.

Československá obchodní banka, a.s., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedla, že dle jejího názoru námitka zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky není opodstatněná. Podle změněného žalobního petitu odvolací soud již nezkoumal otázku platnosti zástavních smluv, ale naopak otázku vzniku zástavního práva na základě zástavních smluv, jejíž platnost stěžovatelka nenapadala., a tudíž námitka vznesená proti postupu odvolacího a dovolacího soudu je nedůvodná. Navrhla, aby Ústavní soud nálezem ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 7 C 228/97, a po posouzení shromážděných podkladů pro rozhodnutí neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, konkrétně s právním názorem na vznik zástavního práva podle ust. § 129c a násl. hospodářského zákoníku za situace, kdy zástavní smlouva byla uzavřena do 31. 12. 1991 a do této doby zástavní právo nevzniklo, neboť nebylo zapsáno do tehdejší evidence nemovitostí (§ 129 odst. 3 písm. b) hosp. zák.). V této samotné skutečnosti však bez dalšího nelze spatřovat namítané porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Proto s ohledem na skutečnost, že ze shromážděných podkladů pro rozhodnutí již dále nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelčino tvrzení o porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny a v čl. 90 a čl. 95 Ústavy jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelce nebylo odňato právo na soudní ochranu, její věcí se zabývaly tři instance, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud ČR, kterému náleží sjednocovat judikaturu obecných soudů. Argumentaci Nejvyššího soudu ČR považuje Ústavní soud za ústavně konformní, srozumitelnou a jakkoli ji stěžovatelka nepřijímá, to samo nečiní z věci problém ústavněprávního charakteru. Ústavní soud, v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou (viz např. nález ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci obyčejného hmotného práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů nelze akceptovat ani stěžovatelčiny odkazy na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2/93 a sp. zn. I. ÚS 68/93. Stejně tak pokud stěžovatelka v odůvodnění tvrdí, že obecné soudy porušily čl. 11 odst. 1 Listiny "v souladu se závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezu IV. ÚS 233/95", Ústavní soud uvádí, že předmětem cit. nálezu je sice posouzení vzniku zástavního práva, nicméně se jedná o aplikaci § 129f odst. 3 hospodářského zákoníku a tudíž o věc právně a skutkově odlišnou.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 361/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies