II. ÚS 302/98

05. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 302/98 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu ve složení - předseda JUDr. Vojtěch Cepl a soudci JUDr. Vladimír Paula JUDr. Antonín Procházka - ve věci ústavní stížnosti J.H.B., zastoupeného advokátem JUDr. R.D., proti rozsudku Nejvyššího soudu v ČR ze dne 24. 3. 1998, č.j. 23 Cdo 500/98-192, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, č.j. 20 Co 580/98-132, a s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 5. 1995, č.j. 9 C 317/92-79a, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení a 1) P., 2) I., 3) ČR, zastoupené MF, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:

Návrh se odmítá. Odůvodnění:


Stěžovatel dne 1. 7. 1998 podal ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1998, č.j. 23 Cdo 500/98-192, kterým bylo rozhodnuto o jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, č.j. 20 Co 580/98-132 tak, že tento rozsudek a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 5. 1995, č.j. 9 C 317/92-79a, pokud jimi bylo rozhodnuto ve vztahu proti 1) vedlejšímu účastníku se zrušují a řízení se v této části zastavuje a o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, č.j. 20 Co 580/98-132, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu k vedlejším účastníkům 2) až 3) a O.ú. a O.Ú. K tak, že dovolání bylo odmítnuto.
Skutková a právní stránka případu spočívá v tom, že navrhovatel uplatnil nárok na vydání věci vůči vedlejším účastníkům. Okresní soud řízení proti 2) vedlejšímu účastníku zastavil a vůči zbývajícím vedlejším účastníkům (a O.ú. a O.Ú. K.) návrh na uložení povinnosti uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci zamítl z důvodu nepodání výzvy včas a ve lhůtě. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil, když dospěl rovněž k závěru, že stěžovatel jako osoba oprávněná podle § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, ve znění pozdějších předpisů, neuplatnil včas v šestiměsíční lhůtě svůj nárok u povinných osob,

II. ÚS 302/98
tj. ÚV KSČ a MV, kteří byli vlastníky předmětných nemovitostí ke dni účinnosti cit. zákona a následně ani proti československému státu, který se stal jejich vlastníkem ke dni 1. 1. 1991 podle ústavního zákona č. 496/1990 Sb., o navrácení majetku KSČ, lidu České a Slovenské Federativní Republiky. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dne 9. 8. 1996 dovolání s tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR výše popsaným způsobem.
Tento postup soudů považuje stěžovatel za neústavní a namítá bez bližšího odůvodnění porušení základních práv a svobod zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Na tomto základě Ústavní soud nejdříve posoudil ústavní stížnost z hlediska její přípustnosti. Došel k závěru, že pokud jde o rozsudek Krajského soud v Praze, je nutno ústavní stížnost posoudit jako podanou opožděně, neboť tento rozsudek nabyl právní moci 24. 7. 1996, takže lhůta k podání ústavní stížnosti v tomto případě uplynula podle tehdy platného znění § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dne 23. 9. 1996. Ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě teprve dne 1. 7. 1998. V této části byla proto ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. l písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Jako přípustným se proto Ústavní soud mohl zabývat pouze návrhem na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1998, č.j. 23 Cdo 500/98-192. Ústavní stížnost byla v případě tohoto usnesení podána včas a navrhovatel byl zastoupen v souladu se zákonem o Ústavním soudu. Proto byly přezkoumány další podmínky pro řízení ve věci samé.
Ústavní soud si vyžádal od Nejvyššího soudu ČR a vedlejších účastníků vyjádření k návrhu a od Okresního soudu v Kolíně si vyžádal předmětný spis, ze kterého si mohl ověřit skutkový děj a všechny okolnosti, které vedly k rozhodnutí napadenému ústavní stížností.
Za Nejvyšší soud ČR se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. I.Z., která se vyjádřila k právní stránce případu a zdůraznila zvláštnosti podmínek dovolacího řízení. V bližším odkázala na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu. Současně vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání. Z vedlejších účastníků Ministerstvo financí ČR uvedlo, že výsledky dokazování a v dovolacím řízení i procesní důvody neumožnily jinak oprávněné osobě vyhovět. To však není samo o sobě zásahem do ústavně zaručených práv a svobod. O.ú., stejně jako O.Ú K. se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Zbývající vedlejší účastníci byli v řízení vedeni v souladu s § 76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V předcházejícím soudním řízení však již vyšlo najevo, že jde o právně neexistující subjekty.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že jsou dány podmínky pro odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., když ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V předmětné věci je rozsah přezkumné role Ústavního soudu omezen na zjištění, zda v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bylo navrhovateli umožněno, aby se mohl stanoveným postupem domáhat svých práv. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nadále opakuje své námitky z řízení před soudem II. stupně, v řízení o dovolání, které proběhlo před Nejvyšším soudem, se však nejednalo o důvodnost těchto námitek, nýbrž o to, zda je vůbec dovolání přípustné. Teprve následně by mohla být posouzena důvodnost dovolacích důvodů stěžovatele.

II. ÚS 302/98
Pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud ČR postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání žádosti o připuštění dovolání. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť není další instancí v řízení
o připuštění dovolání. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Nejvyšší soud však postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o odmítnutí dovolání náležitě zdůvodnil s odkazem na ustanovení § 238 odst. 1 pím. b) a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř. Navrhovatel nějaké extrémní vybočení (např. usnesení o odmítnutí nebylo odůvodněno, žádost byla chybně posouzena jako podaná po lhůtě) z ústavně zakotvených pravidel soudního řízení ani nenamítá. Pouze polemizuje se závěry Nejvyššího soudu. Ten se však nemohl případem zabývat po věcné stránce, když nedošel k závěru, že se jedná o věc, která splňuje podmínky pro věcné projednání dovolání. Protože však přípustnost dovolání neshledal, jde meritorní polemika v ústavní stížnosti mimo rámec případu, neboť Nejvyšší soud byl povinen posoudit přípustnost žádosti o připuštění dovolání, nikoli věcně rozhodnout ve věci samé podle § 243b o.s.ř. Z toho proto plyne i
zjevná neopodstatněnost stížnosti, která byla posouzena pouze v rozsahu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tj. v části, kde bylo dovolání odmítnuto. Pokud jde o tu část rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo rozhodnuto o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1996, č.j. 20 Co 580/98-132, tak, že tento rozsudek a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 26. 5. 1995, č.j. 9 C 317/92-79a, pokud jimi bylo rozhodnuto ve vztahu proti 1) vedlejšímu účastníku, se zrušují a řízení se v této části zastavuje, neshledal rovněž Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení Nejvyššího soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., v části, kterou se napadá rozsudek Nejvyššího soudu ČR, odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části, kterou se napadá rozsudek soudů I. a II. instance ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako opožděně podanou.


P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2000
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 302/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies