IV. ÚS 191/99

06. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 191/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V. H., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. 2 T 100/98, a usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 6 To 574/98, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení,
t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. 2 T 100/98, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, se zařazením do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Brně, ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 6 To 574/98, zamítnuto. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí obecných soudů porušují jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na řádný a spravedlivý proces, neboť skutkové závěry soudů obou stupňů se ocitly v extrémním rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů, přičemž rozhodnutím předcházelo hodnocení provedených důkazů evidentně se rozcházející s povinnostmi vyplývajícími z ust. § 2 odst. 5, 6 a § 125 tr. řádu, jakož i se zásadami volného hodnocení důkazů. Dále stěžovatel uvádí, že obecné soudy nepostupovaly tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou žádné pochybnosti, neobjasňovaly se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch jeho osoby a zvážily všechny okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Obecné soudy dále neaplikovaly důležitá pravidla vyplývající ze zásady presumpce neviny, zásadu "in dubio pro reo" a pravidlo, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána.
Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukazuje na spornou otázku hodnocení údajných zranění na těle poškozené (oteklá tvář a drobné oděrky na zápěstí levé ruky, které byly patrny z fotodokumentace ze dne 19. 5. 1998, a výsledky lékařského vyšetření poškozené z téhož dne, kterými nebyla naopak shledána povrchová zranění v obličeji a na ruce poškozené), na zjištění důlků v hlíně na místě činu a četnost vláken na jeho oděvních svršcích a poškozené, které prokazují pouze intimní styk mezi ním a poškozenou, ne však již jeho násilný průběh. Dále stěžovatel poukazuje na rozpory mezi tvrzením poškozené a obsahem výpovědí svědkyň K. S. a P. H., které se týkaly vztahu poškozené k jeho osobě a jejího předchozího intimního života. V neposlední řadě stěžovatel namítá nevěrohodnost výpovědi poškozené, když obecné soudy otázku věrohodnosti výpovědi poškozené uzavřely podle jeho názoru formálním odkazem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a výpověď znalce. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, který ve svém písemném podání odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Krajské státní zastupitelství v Brně se ve stanovené lhůtě nevyjádřilo.
Dále si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 2 T 100/98, z něhož zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou, ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. 2 T 100/98, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, kterých se podle zjištění soudu dopustil tím, že "dne 17. 5. 1998 kolem 19.15 hodin v lese za a.s. Žďas ve Žďáře nad Sázavou násilím donutil k souloži J. K. a poté jí vyhrožoval, že pokud celou událost někomu oznámí, že ji zabije. Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatele (a matky poškozené) věc přezkoumával, odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. řádu.
Ústavní soud přezkoumal věc z hlediska tvrzeného porušení práva zakotveného v čl. 36 Listiny a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost neopodstatněná.
V projednávaném případě obecné soudy na základě důkazů, které byly v řízení provedeny, kvalifikovaly jednání stěžovatele jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zákona a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, když dospěly k závěru, že stěžovatel za užití násilí, a to konkrétně úderem rukou do obličeje poškozené a držením jejích rukou za hlavou, ji donutil k souloži a poté jí vyhrožoval, že pokud celou záležitost někomu oznámí, že ji zabije. K závěru o vině stěžovatele uvedenými trestnými činy obecné soudy dospěly zejména na základě výpovědi poškozené J. K., která v přípravném řízení, jakož i u hlavního líčení, v podstatě shodně a věrohodným způsobem popsala násilné jednání stěžovatele vůči ní, jakož i na základě důkazů dalších, přitom, pokud jde o věrohodnost poškozené, vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie.
Stěžovatel, jak je patrno z obsahu spisového materiálu, po celé trestní řízení popírá násilný průběh soulože s poškozenou. Přináší svou vlastní verzi, podle níž mělo dojít mezi ním a poškozenou k dobrovolné souloži, znásilnění si poškozená vymyslela, protože s ní nechtěl chodit.
Ústavní soud konstatuje, že ve způsobu, jakým obecné soudy vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení vzájemně rozporných výpovědí stěžovatele a poškozené J. K., a jaké důvody je vedly k tomu, že výpovědi poškozené přiznaly více věrohodnosti než tvrzení stěžovatele, nespatřuje Ústavní soud nic, co by odůvodňovalo jeho zásah. Obecné soudy za další důležité důkazy, nasvědčující závěru o vině stěžovatele (kromě výpovědi poškozené J. K.), považovaly zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a výpověď soudního znalce PhDr. J. V., z nichž bylo zjištěno zejména to, že poškozená nemá sklony k záměrnému zkreslování událostí, její obecná věrohodnost je dostatečná a nebyly u poškozené zjištěny náznaky averze vůči obžalovanému. I když stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje věrohodnost výpovědi poškozené, Ústavní soud konstatuje, že ze spisového materiálu nezjistil nic, co by evidentně snižovalo věrohodnost její výpovědi. Dále pak to byly svědecké výpovědi svědkyň G. K., G. K., které potvrdily poranění na tváři poškozené, i pořízená fotodokumentace, protokol o ohledání místa činu s fotodokumentací, zjištění četných vláken na oděvních svršcích obžalovaného a poškozené. I tyto další důkazy stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje, když poukazuje na výsledky lékařských vyšetření, stav jejich oděvních svršků, či na rozpory mezi tvrzením poškozené a obsahem výpovědí svědkyň K. S. a P. H. Ústavní soud je však toho názoru, že v tomto směru je z obsahu spisu patrno, že ve věci bylo provedeno dokazování - za dodržení procesních zásad - které umožnilo oběma soudům učinit jak skutkové, tak i právní závěry. V projednávané věci nelze mít za to, že úvahy obecných soudů vyvozené z provedených důkazů by byly v extrémním nesouladu se zjištěnými skutečnostmi. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, jak již dříve ve svých nálezech uvedl, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, a nepřísluší mu provádět "hodnocení" hodnocených důkazů provedených obecnými soudy. Správností provedeného hodnocení důkazů obecnými soudy se může zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Tak tomu však v daném případě nebylo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 191/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies