IV. ÚS 422/99

10. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 422/99



Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o návrhu Ministerstva financí České republiky - Generálního ředitelství cel, na určení rozsahu kompetence,


t a k t o :

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Navrhovatel podal podle § 120 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, návrh na určení, který státní orgán je kompetentní vydávat rozhodnutí ve sporech v konkurzním řízení, a to s ohledem na rozhodnutí vydaná Krajským obchodním soudem, čj. 46 Cm 134/99, čj. 30 Cm 247/97, čj. 30 Cm 140/98, čj. 13 Cm 329/97, čj. 51 Cm 107/97, čj. 11 Cm 248/97, čj. 21 Cm 302/98, čj. 13 Cm 375/96, čj. 24 Cm 301/98, čj. 24 Cm 98/98, čj. 24 Cm 304/98, č. 30 Cm 212/98, čj. 11 Cm 283/98. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že situace, právní postavení, aplikace procesních ustanovení příslušných procesních přepisů, zejména občanského soudního řádu a zákona o konkurzu a vyrovnání, je v zásadě obdobná nebo stejná u všech výše uvedených rozhodnutí - usnesení soudů o nepříslušnosti vydat rozhodnutí ve věci a postoupení příslušnému orgánu - ve všech případech navrhovateli. Jak dále v odůvodnění návrhu navrhovatel uvádí, jde o to, že celní orgány obvykle přihlásí své pohledávky, kterými je právoplatně vyměřený celní dluh, který vznikl při podnikání konkurzního úpadce, ve věci kterého byl později prohlášen konkurz, do konkurzního řízení. Tyto pohledávky jsou zpravidla pravomocné a vykonatelné. Při prvním přezkumném jednání v konkurzním řízení správce konkurzní podstaty využije svého oprávnění a celní správou přihlášené, zpravidla pravomocné a vykonatelné, pohledávky popře. Nato je vyzván celní orgán - podle navrhovatele v rozporu s dikcí § 23 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), aby uplatnil a domáhal se svého práva žalobou u soudu proti správci konkurzní podstaty a konkurznímu úpadci. Celní orgán tak učiní a podá žalobu k soudu, u něhož je vedeno konkurzní řízení, aby soud rozhodl, zda je pohledávka po právu či nikoli. Soud po přezkoumání podání rozhodne tak, že řízení zastaví, a po právní moci tohoto rozhodnutí věc postupuje Ministerstvu financí - Generálnímu ředitelství cel. Soudy se zpravidla opírají o dikci ustanovení § 103 a § 104 odst. l o.s.ř. a ustanovení § 23 odst. 2 poslední věta zákona o konkurzu a vyrovnání, s odkazem na ustanoví § 3 odst. 2 téhož zákona a ustanovení § 7 odst. 2 o.s.ř. Po právní moci takových usnesení by tedy měl o pravosti pohledávky rozhodnout navrhovatel, který s tím však nesouhlasí. Podle něj samotný odkaz v ustanovení § 23 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání je z hlediska tvorby právních předpisů špatný, neboť podle legislativních pravidel by zde měl být pod čarou uveden odkaz na příslušné procesní předpisy. Každé rozhodnutí správního orgánu se samozřejmě opírá o procesní předpisy, nicméně musí obsahovat zákonem - správním řádem - předepsané náležitosti, mj. i výrok, jenž obsahuje rozhodnutí ve věci s uvedením právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Žádný jiný předpis však pro "příslušný správní orgán" uvedený v ustanovení § 23 odst. 2 a 3 zákona o konkurzu a vyrovnání neobsahuje hmotněprávní ustanovení, které by bylo možno uvést v rozhodnutí ve věci pravosti přihlášené pohledávky. Soudy ve svých rozhodnutích zpravidla uvádějí, že okolnost, že tyto předpisy (správní řád a zákon o konkurzu a vyrovnání) neupravují postup v incidenčních řízeních, nebrání projednání a rozhodnutí ve věci. Tento závěr však podle navrhovatele není úplný a správný, neboť soudy zapomínají na hmotněprávní ustanovení právních předpisů, která by měla být uvedena v rozhodnutí vzešlého z incidenčního řízení, vedeného u "příslušného správního orgánu". To je podle navrhovatele zásadní nedostatek, neboť správní orgány rozhodují o právech a povinnostech jenom tehdy, mají-li k tomu oprávnění výslovně uvedeno v zákoně, přitom ani v celním zákoně ani v jiném právním předpise není žádné takové hmotněprávní ustanovení uvedeno. Z pohledu správního orgánu je věc jednoznačná. O věci bylo již rozhodnuto a toto rozhodnutí nabylo právní moci a je vykonatelné, je věcně, formálně i právně správné. Nebylo napadeno žádným řádným nebo mimořádným opravným prostředkem a žádný takový prostředek nepřipadá pro postup správního orgánu v incidenčním řízení do úvahy. Navíc, a to i vzhledem k zásadě presumpce správnosti správního rozhodnutí, považuje již jednou vydané rozhodnutí za správné a z jeho pohledu je zbytečné znovu v incidenčním řízení přezkoumávat již jednou právoplatně vydané rozhodnutí o vyměření celního dluhu. Postup soudů je také podle názoru navrhovatele v rozporu s některými ústavními zásadami, např. se zásadou rovnosti účastníků řízení i se zásadou, že nikdo nemůže být odebrán svému zákonnému soudci, a to z důvodů, které jsou dále v návrhu rozvedeny. Navrhuje proto, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna shora označená rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a vrátil věci uvedeným soudům k dalšímu projednání a rozhodnutí, dále, aby ve svém nálezu uvedl, zda v konkurzním řízení rozhodují pouze soudy, nebo zda v tomto řízení rozhodují i správní orgány, a zároveň navrhl, aby byla zrušena část ustanovení § 23 odst. 2 a 3 zákona o konkurzu a vyrovnání.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem návrhu i obsahem přiložených rozhodnutí, dospěl k závěru, že návrhem navrhovatele se věcně zabývat nemůže.

Ústava ČR v čl. 87 odst. 1 písm. k) zakládá pravomoc Ústavního soudu rozhodovat spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. Toto řízení pak podrobně upravuje oddíl 8 hlavy druhé zákona o Ústavním soudu. V těchto kompetenčních sporech rozhoduje Ústavní soud spory mezi státními orgány a orgány územní samosprávy o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy ve věci, označené v návrhu na zahájení řízení. Může přitom jít i o spory mezi státními orgány navzájem. Pro posouzení důvodnosti návrhu navrhovatele (jemuž však je nutno přisvědčit v tom, že za stavu, kdy jde o popření pohledávky přiznané pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, má být vyzván k podání návrhu na odstranění vzniklé spornosti, resp. k uplatnění stanoviska, ten, kdo pohledávku popírá - viz R č. 52/1998) je třeba vycházet z uvedeného článku Ústavy ČR, z něhož plyne, že pravomoc Ústavního soudu k posouzení sporů o rozsah kompetencí je dána jen tehdy, nepřísluší-li tato pravomoc podle zákona jinému orgánu. Takovým orgánem však je, podle přesvědčení Ústavního soudu, pro posuzovaný případ příslušný vrchní soud. Ustanovení § 23 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání sice stanoví, že nejde-li o věc patřící do pravomoci soudu, rozhodne o pravosti a výši pohledávky příslušný správní orgán, nicméně kritéria pro posouzení toho, zda jde či nejde o věc patřící do pravomoci soudu, toto ustanovení, ani ustanovení § 23 odst. 3 citovaného zákona, neobsahuje. V takovém případě pak při negativním kompetenčním konfliktu nezbývá, než volit postup předpokládaný ustanovením § 8a o.s.ř., tedy postup, kdy otázku sporu o pravomoc mezi soudem a orgánem státní správy bude řešit ve smyslu uvedeného ustanovení o.s.ř. vrchní soud. Jestliže tedy je zde - jak shora uvedeno - jiný orgán, kterému podle zvláštního zákona přísluší rozhodovat o kompetenčním sporu, je třeba považovat návrh navrhovatele za nepřípustný (§ 122 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a proto byl podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako takový odmítnut. Zároveň musel být odmítnut i návrh na zrušení částí zákonných ustanovení, jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť takový návrh může být spojen pouze s ústavní stížností (§ 74 citovaného zákona), nikoliv však s návrhem podaným podle § 120 citovaného zákona, pokud jej ovšem nepodávají samostatně subjekty uvedené dále v ustanovení § 64 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 422/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies