IV. ÚS 539/98

10. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 539/98



Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti ing. V.B., zastoupeného JUDr. V.K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 81/98, ze dne 14. 10. 1998, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 Co 1297/97, ze dne 7. 8. 1997, rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, čj. 5 C 893/94-132, ze dne 20. 3. 1997, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 Co 1446/96, ze dne 5. 9. 1996 a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, čj. 5 C 893/94-93, ze dne 9. 5. 1996, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:



Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :



Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Ve svém podání rekapituluje průběh celého soudního řízení, ve kterém se Z.N. (jako žalobce) svým žalobním návrhem ze dne 21. 7. 1994 domáhal u Okresního soudu v Jindřichově Hradci určení, že vláda ČR schválila pod č. 9132 privatizační projekt, který byl žalobcem a žalovaným (stěžovatelem) podán na Ministerstvo zemědělství, původně pod č. 1424/92 KP-510. Proti zamítavému rozhodnutí tohoto soudu, čj. 5 C 893/94-64, ze dne 8. 11. 1995, podal žalobce odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích v odůvodnění svého rozhodnutí o odvolání, sp. zn. 8 Co 63/96, ze dne 14. 3. 1996, kterým rozsudek prvoinstančního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, vyzval prvoinstanční soud, aby poučil navrhovatele v tom směru, že je třeba upřesnit žalobní návrh tak, aby odpovídal ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., event. jinému typu žaloby podle citovaného ustanovení. Žalobce svým podáním ze dne 11. 4. 1996 upřesnil petit žaloby tak, že navrhl, aby bylo soudem určeno, že pohledávka žalobce vůči stěžovateli v částce 1 000.000 Kč,-, mající původ ve smlouvě uzavřené mezi žalobcem a stěžovatelem dne 31. 8. 1992, je splatná ke dni 27. 1. 1996. Okresní soud v Jindřichově Hradci však takto pozměněný žalobní návrh opětovně zamítl svým rozsudkem, čj. 5 C 893/94-93, ze dne 9. 5. 1996. K odvolání žalobce pak Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením, sp. zn. 8 Co 1446/96, ze dne 5. 9. 1996, rozsudek okresního soudu opětovně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil, že je třeba doplnit dokazování znaleckým posudkem k otázce identity obou privatizačních projektů na základě porovnání jejich obsahové stránky. Okresní soud v Jindřichově Hradci tentokrát rozsudkem, čj. 5 C 893/94-132, ze dne 20. 3. 1997, žalobnímu návrhu ve znění upřesněném žalobcem dne 11. 4. 1996 vyhověl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem, sp. zn. 8 Co 1297/97, ze dne 7. 8. 1997, rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil. Dovolání podané stěžovatelem pak Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem, sp. zn. 29 Cdo 81/98, ze dne 14. 10. 1998, zamítl.

Po rekapitulaci soudního řízení stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že když odhlédne od řady problematických momentů ve věci, zejména pak od zjevné absence naléhavého právního zájmu ze strany žalobce na určení dle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., nelze přejít procesní vadu, které se dopustily všechny zúčastněné soudy. Tato procesní vada spočívá v tom, že tyto soudy rozhodovaly o jiném předmětu řízení, než jaký vyplýval z jejich rozhodnutí poté, co nebylo žádným z těchto soudů rozhodnuto usnesením o změně návrhu, resp. o připuštění této změny, kterou žalobce učinil ve věci svým podáním ze dne 11. 4. 1996 na základě závěrů učiněných krajským soudem a uvedených v odůvodnění jeho rozhodnutí o odvolání, sp. zn. 8 Co 63/96, ze dne 14. 3. 1996. Tento žalobcem učiněný pozměňovací návrh nelze považovat pouze za "upřesnění " žalobního petitu, ale za jeho zásadní změnu, neboť se jím mění předmět řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani fakt, že i nadále se neměl měnit charakter žaloby jako žaloby určovací, a že dosavadní skutková zjištění mohla zčásti sloužit jako skutkový základ pro pozměněný návrh. Stěžovatel má proto za to, že v daném případě šlo nepochybně o změnu návrhu ve smyslu ustanovení § 95 odst. 1 o.s.ř., o které však nutně musí soud rozhodnout usnesením podle ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. Z procesního hlediska tak podle stěžovatelova názoru nastal stav jako kdyby změna návrhu nebyla připuštěna a soudy tak mohly rozhodovat pouze o žalobním návrhu v dosavadním znění. Takovýto postup soudů pak podle stěžovatele nemohl nemít vliv na jejich meritorní rozhodování a na jeho správnost, neboť bylo rozhodováno o věci, která nebyla, resp. se nestala předmětem řízení.

Současně pak v této souvislosti stěžovatel zmiňuje i to, že podle jeho názoru dosavadní skutková zjištění nebyla způsobilá beze zbytku tvořit skutkový základ pro určení splatnosti pohledávky, neboť svou důkazní hodnotou odpovídají původnímu znění žalobního petitu, který se domáhal určení identity předmětných privatizačních projektů. Zjištěný skutkový stav tak podle stěžovatele neumožňuje učinit závěr o lhůtě splatnosti ke dni 27. 1. 1996, a to jednak proto, že se soudy nezabývaly dalšími smluvními předpoklady vzniku peněžitého nároku žalobce, ale zejména proto, že soudy neprováděly důkaz v tom směru, zda lhůta splatnosti uváděná v upřesnění petitu vůbec odpovídá smluvním ujednáním.

Za společného jmenovatele všech ve stížnosti uvedených námitek stěžovatel, jak uvádí, považuje již výše zmíněnou okolnost, že žádný ze soudů nerozhodl usnesením o připuštění změny žaloby. Tato okolnost představuje podstatnou vadu řízení, která měla podle stěžovatelova názoru vliv na nesprávnost rozhodnutí ve věci, neboť soudy o jeho právech a povinnostech rozhodly v jeho neprospěch způsobem, který je v příkrém rozporu s příslušnými procesními ustanoveními o.s.ř. Stěžovatel se tak cítí být dotčen v jeho základním právu na soudní ochranu, které je mu zaručeno v čl. 90 Ústavy ČR a v čl 36 odst. 1 Listiny. Navrhuje proto zrušení všech ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí, neboť všechna tato napadená rozhodnutí byla podle jeho názoru dotčena výše namítanou procesní vadou.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a připojil si spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 5 C 893/94.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že všechny soudy, jejichž rozhodnutí napadá, rozhodly o změněné žalobě, aniž takovou změnu usnesením připustily. K této jeho námitce Nejvyšší soud ČR uvádí, že v projednávané věci nedošlo ke změně návrhu ve smyslu ustanovení § 95 o.s.ř., nýbrž upřesněním žalobního petitu na základě výzvy soudu k odstranění vady podání. Odvolací soud poté, co dospěl k závěru, že určovací žaloba, tak jak je podána, nesplňuje podmínky ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., zrušil rozsudek soudu prvního stupně a uložil mu poučit žalobce, aby upřesnil žalobní petit tak, aby odpovídal ustanovení § 80 o.s.ř. Soud tedy, když vyzval účastníka k odstranění vady podání spočívající v nesprávné formulaci žalobního petitu, plnil zákonem stanovenou povinnost ve vztahu k tomuto účastníku. V ostatním pak Nejvyšší soud ČR odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

Podstatu ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, týkající se procesního postupu obecných soudů, které v řízení nerozhodly o připuštění změny návrhu. Obecné soudy tak podle stěžovatele postupovaly způsobem, který je v rozporu s procesněprávními zákonnými ustanoveními, což ve svém důsledku mělo za následek i nesprávné rozhodnutí ve věci. K této základní stěžovatelově námitce Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel tuto námitku poprvé uplatňuje teprve v ústavní stížnosti, ač měl zejména při uplatňování svých opravných prostředků možnost toto procesní pochybení opakovaně namítnout Pokud tak neučinil, a to ani v podaném dovolání, je třeba v poměru k této námitce vycházet ze závěru, že nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a proto v této části je třeba považovat jeho ústavní stížnost za nepřípustnou.

Stěžovatel pak jako další námitku uvádí nedostatečně zjištěný skutkový stav, o nějž by se mohla stížností napadená rozhodnutí dostatečně opřít. Zmiňuje rovněž absenci naléhavého právního zájmu ze strany žalobce na určení podle § 80 písm. c) o.s.ř. Tyto námitky však stěžovatel v podstatě uvedl již v odůvodnění dovolání a dovolací soud se s těmito námitkami v odůvodnění rozhodnutí o dovolání vypořádal, a to způsobem, který zásah Ústavního soudu neopravňuje. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i shora uvedených námitek stěžovatele, že obecné soudy vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, nesprávně hodnotily provedené důkazy a neprovedly důkazy, které by činily nárok žalobce ve věci nesporným. Ústavnímu soudu v této souvislosti zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova základní práva. Dovolací soud se však, jak již bylo výše zmíněno, se stěžovatelovými námitkami vztahujícími se k hodnocení důkazů, jež stěžovatel uplatnil v dovolacím řízení, vypořádal, a to způsobem, v němž Ústavní soud neshledal protiústavnost.

Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.









Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



V Brně 10. ledna 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 539/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies