IV. ÚS 362/98

10. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV.ÚS 362/98


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti B., zastoupené JUDr. A.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 22 Ca 624/97, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:


Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 22 Ca 624/97, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí O.Ú., ze dne 2. 10. 1997, čj. FR 176.4/3276/97, opírajícího se mimo jiné též o obecně závaznou vyhlášku města P. č. 2/97, o provozování výherních hracích přístrojů, neboť má za to, že při svém rozhodování Krajský soud v Ostravě nepostupoval v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je soudce vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Spolu s touto ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení vyhlášky města P. č. 2/97, o provozování výherních přístrojů, ze dne 24. 4. 1997, a to s tvrzením, že tato vyhláška je podle jeho názoru v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, konkrétně s články čl. 4 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR.
S ohledem na tento spojený návrh stěžovatele bylo řízení o jejich ústavní stížnosti usnesením Ústavního soudu ze dne 10. března 1999 přerušeno a návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky byl postoupen plénu. Ze sdělení starosty města P., ing. M.S. ze dne 12. 5. 1999 a jím přiložených příloh - zápisu o jednání Městského zastupitelstva ze dne 15. 10. 1998 a obecně závazné vyhlášky č. 10/98, Ústavní soud zjistil, že touto později přijatou vyhláškou byla vyhláška města P. č. 2/97 zrušena. Za tohoto stavu, kdy ke zrušení navrhovaná obecně závazná vyhláška města P. č. 2/97 pozbyla platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem, nezbylo, než řízení o návrhu na zrušení vyhlášky města P. č. 2/97 podle § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zastavit.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti, v rámci samotného řízení o ústavní stížnosti, směřující proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, zaměřil svoji pozornost Ústavní soud na to, zda předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v rámci správního soudnictví představuje vybočení z ústavně právního rámce. Při svém rozhodování vyšel přitom Ústavní soud jak z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, tak z obsahu Ústavním soudem vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 624/97, a dále z vyjádření Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení. Ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že Krajský soud v Ostravě při svém rozhodování porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož je soudce vázán zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem, považuje Ústavní soud za právně významné uvést, že při rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů v rámci správního soudnictví soudy ve smyslu § 244 odst. 1 a 3 o.s.ř., ve spoj. s § 247 a násl., přezkoumávají zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 644/27, Ústavní soud zjistil, že v žalobě směřující proti rozhodnutí O.Ú., ze dne 2. 10. 1997, čj. FR 176.4/3276/97, stěžovatel nesprávnost cit. rozhodnutí spatřuje v tom, že tento správní orgán při svém rozhodování s odkazem na § 4 odst. 4 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, vycházel i z vyhlášky města P. č. 2/97, o provozování výherních hracích přístrojů, kterou stěžovatel považuje za vyhlášku vydanou v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, a proto k ní nemělo být Krajským soudem v Ostravě při jeho rozhodování přihlíženo. K tomuto tvrzení stěžovatele ve svém vyjádření Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení o ústavní stížnosti, uvádí, že je považuje za nepřípadné, protože stěžovatel směřuje svoji žalobu v podstatě proti obecně závazné vyhlášce města P., vydané v samostatné působnosti, když respektuje, že rozhodnutí přijatá O.Ú. v rámci správního řízení se věcně opírají o její obsah, přičemž ze zákonné koncepce pravomocí soudů v rámci správního soudnictví není v pravomoci soudu posuzovat, zda obecně závazná vyhláška přijatá obcí v samostatné působnosti je v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Tato pravomoc přísluší Ústavnímu soudu.
Dále Krajský soud v Ostravě poukazuje na to, že podání žaloby stěžovatele vnímá jako prostředek k tomu, aby získal aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení ve věci aplikované obecně závazné vyhlášky města P.
Ústavní soud shledal východiska, na nichž postavil Krajský soud v Ostravě své zamítavé rozhodnutí, proti němuž směřuje ústavní stížnost, za ústavně konformní a naopak tvrzení stěžovatele, že postupem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR tím, že při posuzování zákonnosti žalobou napadených rozhodnutí neabstrahoval od v tu dobu platné a účinné obecně závazné vyhlášky města P. vydané v samostatné působnosti, když žalobce tvrdil, že je podle jeho názoru v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod, za zjevně neopodstatněné, neboť čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR nelze vykládat tak, že dává soudcům v rámci správního soudnictví direktivu zabývat se protiústavností v individuálních věcech aplikovaných obecně závazných vyhlášek v samostatné působnosti, když tato pravomoc je na základě čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR svěřena Ústavnímu soudu. Rovněž neopodstatněné je tvrzení stěžovatele, podle něhož je třeba protiústavnost postupu Krajského soudu v Ostravě v rámci správního soudnictví dovodit z toho, že nepřihlédl při posuzování zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí k tomu, že je v rozporu s jeho dřívějším rozhodnutím ze dne 18. 2. 1997, v němž naopak dovodil, že stěžovatel splnil podmínky pro provozování hracích přístrojů, neboť i v tomto případě je třeba přisvědčit tomu, že správní soud postupoval správně, když dovodil, že v rámci řízení o žalobě, směřující proti konkrétnímu rozhodnutí, posuzuje jeho eventuální rozpor se zákonem, nikoli jeho případný rozpor s dříve učiněným zrušujícím rozhodnutím vydaným v téže věci stejným správním orgánem, jehož další rozhodnutí je napadeno žalobou. Uvedené skutečnosti, v důsledku nichž muselo být řízení o návrhu na zrušení předmětné obecně závazné vyhlášky zastaveno, nezbývá Ústavní soudu, s ohledem na výše uvedené právní závěry ohledně mezí pro rozhodování soudů v rámci správního soudnictví, než konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatele je třeba posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
V daném případě, kdy rozhodnutí orgánů veřejné správy o zamítnutí žádosti stěžovatele o povolení provozování 9 hracích přístrojů v provozovně H., bylo odůvodněno odkazem na tehdy platnou obecně závaznou vyhlášku č. 2/97 města P., zakazující na regulovaném území, mj. i v bezprostředním okolí (do vzdálenosti 100 m) střední a základních škol, zdravotnických zařízení a kostelů v P., při zjištění, že umístění hracích přístrojů podle žádosti stěžovatele by se nacházelo v bezprostředním okolí farního kostela N., je také třeba i pro úplnost pohledu na ve vztahu k rozsahu normotvorné pravomoci obcí v obecně závazných vyhláškách, přijatých v rámci samostatné působnosti regulovat podmínky a omezení podnikatelské činnosti spočívající v provozování hracích automatů, také s ohledem na to, že stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 7/97 a Pl. ÚS 21/97, kterými byly zrušeny obecně závazné vyhlášky obcí týkající se stanovení podmínek při provozování hracích automatů, považuje Ústavní soud za vhodné poukázat na svoji aktuální judikaturu (viz např. Pl.ÚS 32/97, Pl. ÚS 15/97 ) opírající se o zákon č. 202/199O Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších změn a doplnění, v daném případě o novelu zákona přijatou zákonem č. 149/1998 Sb., konkrétně pak o zmocňovací ustanovení § 50 odst. 4, která dává obcím právo stanovit podmínky a omezení předmětné podnikatelské činnosti s tím, že v obou posledně označených nálezech Ústavní soud posuzoval a hodnotil tehdy napadené obecně závazné vyhlášky, vydané před účinností novely zákona č. 202/1990 Sb., provedené zák. č. 149/1998 Sb., se zákonným stavem, platným v době, kdy nálezy přijímal.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 362/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies