IV. ÚS 129/99

11. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 129/99










Ústavní soud rozhodl dne 11. ledna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti A. T., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 1998, čj. 13 Co 1332/98-27, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 8. 1998, čj. 22 C 149/98-13,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozsudkům obecných soudů, kterými byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR na vyplacení náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky byla dotčena ve svých právech ústavně zaručených v článku 36 odst. 1 a 3 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka má za to, že obecné soudy při rozhodování o její žalobě vycházely z nesprávného právního názoru, když uvedly, že záznam o sdělení obvinění podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu má povahu opatření, a nikoliv rozhodnutí ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. Podle jejího názoru je směrodatný obsah aktu, sdělení obvinění, nikoliv jeho forma. Stěžovatelka proto žádá Ústavní soud, aby napadené rozsudky zrušil.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, a to pro zásadní význam právní otázky, zda sdělení obvinění má povahu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Ústavní soud však považuje ústavní stížnost za přípustnou, přestože stěžovatelka dovolání nepodala, neboť dovolání je v projednávaném případě ex lege nepřípustné [ustanovení § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. s ohledem na ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř]. Stěžovatelce nelze vytknout, že nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), neboť posledním procesním prostředkem je s ohledem na výše uvedené odvolání, tohoto práva však stěžovatelka využila.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze spisu Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 22 C 149/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla v březnu 1997 obviněna ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví a porušování domovní svobody, přičemž rozsudkem Okresního soudu v Karviné z listopadu téhož roku byla zproštěna obžaloby v plném rozsahu, neboť nebyl prokázán skutek, pro který byla stíhána. Stěžovatelka se obrátila v lednu 1998 na Ministerstvo spravedlnosti s návrhem na předběžné projednání nároku na náhradu škody v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta ve výši 7 525,-- Kč, včetně režijního paušálu, a tvrdila, že kdyby nebyla obviněna, nevznikly by jí výlohy na obhajobu. Ministerstvo spravedlnosti jejímu návrhu nevyhovělo a ve vyjádření k žalobě uvedlo, že trestní stíhání proti stěžovatelce bylo zahájeno sdělením obvinění, které není považováno za rozhodnutí vydané formou usnesení, a proto je nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 1 a násl. zákona č. 58/1969 Sb., jakož ani za nesprávný úřední postup, neboť nebylo provedeno v rozporu s trestním řádem. Ministerstvo spravedlnosti dále odkázalo na ustanovení § 151 odst. 1 trestního řádu, podle kterého stát nenese náklady obviněného způsobené zvolením obhájce, to ovšem za předpokladu, že nejde o nutnou obhajobu a jsou splněny další podmínky stanovené v citovaném ustanovení. O posléze uvedenou situaci však v daném případě nejde. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplynulo, že obecné soudy při své rozhodování vycházely z téhož právního názoru, když výkladem ustanovení § 119 odst. 2 a § 160 odst. 1 trestního řádu dovodily, že nemá-li záznam charakter rozhodnutí ve formě usnesení, je nutno ho považovat za opatření. S ohledem na to nejde o rozhodnutí ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb., a odpovědnost státu za škodu ve smyslu ustanovení § 1 - 4 citovaného zákona tak není dána. Z odůvodnění rovněž vyplývá, že i v případě, kdyby záznam o sdělení obvinění bylo nutno považovat za rozhodnutí, stěžovatelka by s ohledem na ustanovení § 151 odst. 1 věty za středníkem úhrady nákladů právního zastoupení obhajoby nedosáhla, neboť v jejím případě nešlo o případ nutné obhajoby. Tyto důvody vedly obecné soudy k zamítnutí žaloby.

Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla podána ústavní stížnost, neboť jeho úkolem je pouze hodnotit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Ústavní stížnost, spočívající v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu jako v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně, staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší. Podstatou stěžovatelčiny ústavní stížnosti je její nesouhlas s posouzením charakteru, resp. povahy sdělení obvinění, o kterém byl učiněn záznam, a to v souvislosti s výkladem ustanovení § 1 zákona č. 58/1969 Sb. Obecné soudy dospěly k závěru, že sdělení obvinění podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu nemá charakter, resp. povahu, rozhodnutí a je třeba na ně nahlížet jako na opatření, přičemž svůj závěr opřely o výklad ustanovení § 119 odst. 2 a ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu, jakož i ustanovení § 1 zákona č. 58/1969 Sb. Ústavní soud do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje zpravidla jen tehdy, jestliže tyto nepostupují v souladu s Listinou, zejména pak s obsahem hlavy páté. Jak plyne z obsahu připojeného spisu, stěžovatelce nebyla odňata možnost domáhat se soudní ochrany, její žalobou se soud zabýval v řádně provedeném řízení, přičemž sama skutečnost, že obecné soudy po provedeném řízení vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá oprávněný důvod k ústavní stížnosti, zejména neuvádí-li stěžovatelka na podporu svého tvrzení nic jiného, než uvedla v řízení před obecnými soudy. Ani skutečnost, že v rozhodovací činnosti obecných soudů dochází k rozdílnému rozhodování o této otázce, nemůže věc posunout do ústavně právní roviny, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prostřednictvím svých rozhodnutí sjednocoval judikaturu obecných soudů. Ústavní soud rovněž neshledal opodstatněným tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s článkem 37 odst. 2 Listiny a že neúspěch v řízení o náhradu škody vůči státu, tedy neuhrazení nákladů obhajoby v případě nedůvodného trestního stíhání, představuje protiústavní zásah do práva na právní pomoc. Podle názoru Ústavního soudu je právo na právní pomoc v případě, kdy nejde o nutnou nebo bezplatnou obhajobu, věcí úvahy toho, kdo takové právní pomoci využije a při posuzování jeho obsahu je třeba respektovat normy, kterými jsou ve stěžovatelčině případu trestní řád a zákon o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. V těchto normách jsou pravidla zahájení trestního stíhání, jakož i zásady odpovědnosti státu za způsobenou škodu, přesně vymezeny.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka mimo nesouhlas s právními závěry obecných soudů neuvedla nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.


Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.


V Brně dne 11. ledna 2000



JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 129/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies