I. ÚS 82/99

11. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 82/ 99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Klokočkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. P., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. 29 Ca 62/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

Ústavní stížností napadá stěžovatelka rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 12. 1998, č. j. 29 Ca 62/ 98, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Magistrátu města Brna - pozemkového úřadu, ze dne 8. 1. 1998, č. j. 774/91/7-RBD, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Pozemkový úřad rozhodl že stěžovatelka je vlastnicí v rozhodnutí specifikovaných nemovitostí v k. ú. H., jejichž vydání se stěžovatelka domáhala na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
Z obsáhlého podání, doplněného mnoha přílohami vyplývá, že podle názoru stěžovatelky došlo výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně k porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatelka si je vědoma, že napadeným rozsudkem byla věc vrácena pozemkovému úřadu k dalšímu řízení a stížnost je z toho důvodu podána ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Domnívá se totiž, že stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, jelikož podle ní v daném případě došlo ke kolizi restitučních a privatizačních norem se závažnými dopady do vlastnického práva a v restitučním řízení navíc dochází ke značným průtahům, kvůli kterým, s ohledem na věk a zdravotní stav stěžovatelky, může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

Krajský soud v Brně přezkoumával v této věci rozhodnutí pozemkového úřadu celkem čtyřikrát, vždy z podnětu vedlejšího účastníka, ČSAD Brno holding, a. s., povinné osoby podle zákona o půdě, přičemž rozhodnutí, kterými pozemkový úřad vyslovil, že stěžovatelka je vlastnicí předmětných nemovitostí, opakovaně rušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Pozemkový úřad, vázaný právním názorem krajského soudu tak v průběhu dalších řízení nařídil šetření na místě samém, nechal vypracovat znalecký posudek o skutečné zastavěnosti parcel a zjistil za pomoci listinných důkazů, že stěžovatelka je skutečně oprávněnou osobou podle zákona o půdě (rozhodnutí ze dne 22. 2. 1994, č. j. 774/91/4-RBD), dále dovodil, že povinnou osobou ve smyslu § 5 odst. 1 zákona o půdě je ČSAD Brno holding, a. s., (rozhodnutí ze dne 28. 2. 1996, č. j. 774/91/6-RBD), a konečně nechal zhotovit oddělený geometrický plán, aby dotčená nemovitost byla dostatečně specifikována (rozhodnutí ze dne 8. 1. 1998, č. j. 774/91/7-RBD).

Porušení práva na soudní ochranu, resp. spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka kromě namítaných průtahů v řízení ve skutečnosti, že Krajský soud vyslovil právní názor, že schválení privatizačního projektu není způsobilé být přezkoumáno soudem. Stěžovatelka dále vytýká soudu "puristický právní pozitivismus" a nerespektování účelu a smyslu restitučního zákona při jeho interpretaci a aplikaci.

Rovnost v právech byla podle stěžovatelky porušena tím, že soud preferoval práva akcionářů ČSAD Brno holding, a. s., před nárokem restituenta a v tom, že majetek, na který byl uplatněn řádně a včas restituční nárok, neměl být zahrnut do privatizačního projektu. Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pak byl dle názoru stěžovatelky porušen především vadnou interpretací § 14a zákona o půdě. Stěžovatelka proto navrhla Ústavnímu soudu, aby ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil.

Ústavní soud vyzval Krajský soud v Brně i Magistrát města Brna - pozemkový úřad, aby se k ústavní stížnosti jako účastník a vedlejší účastník řízení vyjádřili.

Za pozemkový úřad se vyjádřila dne 16. 12. 1999 jeho vedoucí, ing. Marie Bolečková, která považuje ústavní stížnost za důvodnou. Správní orgán zastává ohledně § 14a zákona o půdě právní názor, že je možné toto ustanovení aplikovat pouze na případy, kdy privatizací prošly věci, jež se týkají případné restituce ve vztahu k nové skupině oprávněných osob bez trvalého pobytu, což není případ stěžovatelky.

Za Krajský soud v Brně se dne 20. 12. 1999 vyjádřil předseda senátu JUDr. R. M. Navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako nepřípustné, neboť neshledává, že by byly dány předpoklady vyplývající z ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu. Poukazuje především na skutečnost, že ústavní stížnost byla podána ještě před vydáním rozhodnutí správního orgánu ve věci. K námitkám stěžovatelky, že soud v dané věci rozhodoval již čtyřikrát, řízení probíhá osmý rok a "svým počínáním zbytečně v navrhovatelce živil naději na konečný úspěch" uvádí, že roztrpčení stěžovatelky chápe, nicméně soud byl povinen každý opravný prostředek projednat jen v mezích v něm uplatněných a shledal-li nezákonnost, musel dle § 250q odst. 2 o. s. ř. rozhodnutí zrušit. Dovozovat z takového postupu neústavnost považuje za absurdní.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud se vždy nejdříve musí vypořádat s tím, zda jsou splněny formální náležitosti pro podání ústavní stížnosti. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) a b) cit. zákona přesto umožňuje, aby Ústavní soud neodmítl přijetí ústavní stížnosti, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.

K otázce interpretace § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud již dříve judikoval, že toto ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla, což značí, že ho nelze vykládat rozšiřujícím způsobem (viz. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 193/94, nebo nález, sp. zn. II. ÚS 15/ 95, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5). V daném případě Ústavní soud zjistil z vyjádření Krajského soudu v Brně, že ústavní stížnost byla podána ještě před vydáním rozhodnutí pozemkového úřadu ve věci ze dne 2. 3. 1999, č. j. 774/91/ 9-RNP, které napadla stěžovatelka opravným prostředkem, podaným dne 16. 3. 1999. Věc je tedy nyní vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 Ca 104/99 a bude předmětem rozhodování soudu na podkladě opravného prostředku stěžovatelky.

Aplikovat § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto není z důvodu výše uvedených skutečností možné. Zároveň by nebylo žádoucí ani účelné z hlediska principu právní jistoty, aby Ústavní soud vedl řízení ve věci, o níž paralelně jedná nebo bude jednat jiný orgán. Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je pravomoc Ústavního soudu ve vztahu k zásahům orgánů veřejné moci dána pouze subsidiárně.

Ustanovení § 75 odst. 2 písm. b) rovněž nelze použít, neboť v tomto případě je podmínkou kladného přijetí ústavní stížnosti skutečnost, že stěžovatel podal příslušný procesní prostředek k ochraně svého práva, při jeho projednávání však dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká, nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. V době podání ústavní stížnosti ale v dané věci opravný prostředek podán nebyl a ani nemohl být.

Stěžovatelka se mýlí, když uvádí, že s ohledem na právní názor Krajského soudu, který je závazný pro pozemkový úřad, již nemůže být rozhodnuto tak, že je vlastnicí nemovitosti a z této skutečnosti vyvozuje, že jsou vyčerpány všechny procesní prostředky, poskytované zákonem k ochraně práva. Zákon o Ústavním soudu, kterým se při posuzování formálních náležitostí, kladených na ústavní stížnost, musí Ústavní soud řídit, nezná možnost přijetí ústavní stížnosti v situaci, kdy by bylo podání procesního prostředku zjevně neefektivní. Je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána předčasně. Restituční řízení není ukončeno a stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jejího práva. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl, aniž se dále zabýval jejími dalšími formálními a obsahovými náležitostmi.

Nad rámec výše uvedeného však Ústavní soud považuje za potřebné znovu zdůraznit to, co konstatoval již v celé řadě případů. Není možno přehlížet, že stát v době komunistického režimu flagrantním způsobem porušoval lidská práva a svobody a mnohdy se neobtěžoval dodržovat ani zákony, jež sám přijal. V řízení o restitučních nárocích podle zvláštních předpisů jde o odstranění křivd, způsobených v minulosti totalitním státem. Jako mimořádným nárokům je jim proto třeba věnovat zvýšenou pozornost, aby nedocházelo k nevstřícnému a formalistickému přístupu soudu, který by mohl vést k další křivdě.

V daném případě, pokud je řízení posuzováno jako celek, je pochopitelná nespokojenost stěžovatelky s dosavadním průběhem řízení ve věci s přihlédnutím k specifičnosti restitučních zákonů, jejich smyslu a účelu v nové, demokratické společnosti. Právní stát v materiálním smyslu musí být nejen státem dodržujícím zákonnost, ale také státem spravedlivým. Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod mimo jiné stanoví, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů, podobně jako čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zakotvuje právo každého na to, aby jeho záležitost byla v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že principy soudnictví zakotvené v předpisech nejvyšší právní síly musí být respektovány a případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži těch, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené lhůtě.

V posuzované ústavní stížnosti však Ústavnímu soudu nezbylo, než rozhodnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno, neboť ústavní stížnost nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 11. ledna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. I. ÚS 82/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies