I. ÚS 510/98

11. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

I. ÚS 510/98


Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele PaedDr. R. M., zastoupeného JUDr. Š. R., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 504/98, ze dne 23. 9. 1998, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T 146/97, ze dne 2. 6. 1998, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.


Odůvodnění:

I.

Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 504/98, ze dne 23. 9. 1998, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T 146/97, ze dne 2. 6. 1998.

Stěžovatel byl rozsudkem soudu I. stupně uznán společně se svými dvěma bratry vinným z trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, přičemž výkon tohoto trestu soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Uvedeného trestného činu se odsouzení měli dopustit tím, že dne 12. 10. 1995 kolem 9.00 hod. v Praze 6 v ulici T., kam R. M. vylákal poškozeného J. V., jej S. M. a L. M. uchopili za ruce, přitiskli k plotu, čímž spoluobžalovanému R. M. umožnili odcizit osobní automobil Škoda Favorit s označením taxi, který v té době patřil leasingové firmě SPE, a spolu s tímto vozidlem také osobní věci poškozeného J. V. v hodnotě nejméně 550 Kč. Odvolací soud svým rozsudkem podle § 258 odst. 1, písm. b), c), d), e) odst. 2 trestního řádu rozsudek soudu I. stupně zrušil ohledně obžalovaných S. M. a JUDr. L. M. a ve výroku o trestu ohledně PaedDr. R. M.. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obžalovaný PaedDr. R. M. se při nezměněném výroku o vině odsuzuje podle § 234 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že oběma napadenými rozsudky soudů nebyla respektována presumpce neviny tak, jak ji má na mysli ust. § 2 trestního řádu s přihlédnutím k čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále že byl porušen čl. 10 Listiny základních práv a svobod, který zaručuje každému právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na ochranu jména. Uvedl, že přes obsáhlá skutková zjištění se v podstatě obvinění a odsouzení zakládalo na tvrzení poškozeného V., přičemž neexistuje žádný další důkaz, podle něhož by objektivně a zcela nepochybně bylo prokázáno, že se takového jednání dopustil. Požadavek presumpce neviny podle názoru stěžovatele zcela nepochybně předpokládá, že jeho vina bude bez jakýchkoliv pochybností prokázána. Z této zásady dále vyplývá, že zůstane-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnost, zda došlo či nedošlo k loupeži a nelze-li tuto pochybnost odstranit z dalších důkazů, protože neexistují, je nutno respektovat zásadu "in dubio pro reo". Přestože prý nebyly odstraněny velice důvodné pochybnosti, byl stěžovatel odsouzen. Aplikaci této zásady podporuje i celá zmanipulovanost trestního řízení, která je patrná ze zcela účelově provedených rekognicí stěžovatelových bratrů, kdy byly poškozenému V.nejdříve podsunuty fotografie a poté se prováděly vlastní rekognice. Před soudy obou stupňů prý stěžovatel uváděl skutečnosti, které zpochybňují věrohodnost osoby poškozeného i jím tvrzené údaje. Podle stěžovatele neexistuje nic než tvrzení jeho proti tvrzení poškozeného V., přičemž neexistuje žádný jiný dostupný a známý důkaz, kterým by byla pochybnost o spáchání trestného činu vyvrácena.

Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal písemná vyjádření od účastníků a vedlejších účastníků řízení. Městský soud v Praze odkázal plně na své rozhodnutí napadené ústavní stížností. Obvodní soud pro Prahu 6 se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil. Městské státní zastupitelství v Praze ve svém vyjádření ze dne 25. 1. 1999 uvedlo, že v průběhu trestního řízení zpochybňoval stěžovatel výrok svědka V. a provedenou rekognici. Věrohodností svědka V. se Městský soud v Praze pečlivě zabýval a své úvahy vyjádřil na straně 8 a 9 odůvodnění rozsudku. S názorem soudu se lze ztotožnit. Provedená rekognice se netýkala PaedDr. R. M. a je pro rozhodnutí o jeho vině nerozhodná. Vedlejší účastník řízení má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení byl v souladu se zákonem.

Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 k ústavní stížnosti uvedlo, že zásada presumpce neviny v průběhu řízení nebyla porušena. Za nevinného přestal být stěžovatel považován až po pravomocném rozhodnutí soudů o jeho vině. Soudy hodnotily důkazy dle zásad stanovených trestním řádem a toto hodnocení je velice podrobně rozebráno v rozsudcích. Vedle výpovědi poškozeného, která je skutečně jediným přímým důkazem, byla provedena celá řada důkazů dalších, byť nepřímých, které výpověď poškozeného potvrzují. Jedná se nejen o výpověď svědka Š., který potvrdil, že poškozený pravdivě vypověděl ohledně oznámení trestné činnosti telefonem, ale např. i zprávu o nefunkčnosti telefonní budky v blízkosti místa spáchání trestného činu, o neexistenci firmy T., pro kterou měl poškozený dle sdělení obviněného jet v uvedený den do Karlových Varů, o obsahu věcí, které zůstaly v autě (bunda, ačkoli byla zima, doklady poškozeného apod.). Dále se jedná také o výpověď svědka B., zaměstnavatele obviněného, který uvedl, že nikdy auta do zástavy nebrali a ke konkrétní události pak svou výpověď postupně měnil. Ve věci byla provedena celá řada dalších důkazů, které obviněného usvědčují a které jsou obsaženy ve spise a zhodnoceny v obou rozsudcích. K provedené rekognici bratrů stěžovatele bylo z výpovědi poškozeného zjištěno, že mu byly na policii před provedením rekognice in natura předloženy fotografie, mezi nimiž byla i fotografie S. M.. Při předkládání fotografií byl dotázán, zda na některé z nich pozná dalšího pachatele. Nejednalo se tedy o manipulaci s důkazy, ale o rekognici podle fotografií, když poznávající osobě byla fotografie poznávané osoby předložena spolu s dalšími asi sedmi ev. šesti fotografiemi jiných osob. Vedlejší účastník dále uvedl, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soudům sděloval skutečnosti, zpochybňující věrohodnost poškozeného, je třeba uvést, že jako takovou skutečnost zejména zdůrazňoval, že poškozený žije se svým přítelem. Vedlejší účastník má tedy za to, že z celého trestního řízení nevyplývá opodstatněnost jeho stížnosti.


II.

Ústavní soud na základě zjištěných skutečností konstatuje, že ústavní stížnost není důvodná.

Především je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu uvést, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování jimi prováděné. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto pouze otázkou, zda postupem soudů nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména čl. 40 odst. 2 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádaly oba soudy v rámci veřejného projednávání věci. Stěžovatel v podstatě v ústavní stížnosti pouze tvrdí, že vzhledem k tomu, že jediným přímým důkazem proti němu je výpověď poškozeného, měl být podle zásady in dubio pro reo zproštěn obžaloby. K tomu je však dlužno dodat, že soud může výrok o vině opřít i o nepřímé důkazy, a to za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Nepřímé důkazy přitom nelze bez dalšího považovat za horší, méně věrohodné nebo méně spolehlivé. Význam nepřímých důkazů je právě i v tom, že umožňují prověřit nebo doplnit důkazy přímé, ev. získat další důkazy, přímé i nepřímé.

Skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen, se měl stát tak, že poškozený V. měl vůči firmě T. dluh, který řádně neplatil. R. M., stěžovateli, na úhradu dluhu zaplatil částku 5 000 Kč, na což dostal potvrzení. Dne 9. 10. 1995 měl stěžovatel nabídnout poškozenému, že si na dluh může vydělat tím, že jako taxikář provede nějaké služby pro firmu T. Když však poškozený přijel na určené místo a vystoupil z vozu, S. a L. M. jej měli uchopit za ruce, přitisknout k plotu a R. M. měl takto odcizit jeho osobní automobil včetně jeho osobních věcí. V průběhu řízení se obžalovaný hájil tím, že poškozený V. mu auto dobrovolně vydal do zástavy za nezaplacený dluh, přičemž žádnou písemnou dohodu spolu neuzavřeli a obžalovaný nechtěl ani doklady k vozu, neboť s ním nechtěl nikam jezdit ani jinak ho užívat. Uvedená verze obžalovaného však byla provedenými důkazy oběma soudy vyloučena a soudy se přiklonily k verzi poškozeného. V této souvislosti je možné poukázat zejména na sled událostí po činu, kdy poškozený V. chtěl telefonovat na policii z veřejného telefonního automatu, který podle jeho výpovědi a posléze i potvrzením Telecomu byl v té době nefunkční. Svědek Š. pak potvrdil, že poškozený přiběhl do jeho firmy s tím, že si potřebuje zavolat na policii, což mu bylo umožněno. Výpovědí dalších svědků (S., M.) bylo prokázáno, že poškozenému bylo v souvislosti s jeho dluhem ze strany obžalovaných vyhrožováno. O účelovosti tvrzení, že poškozený dobrovolně vydal auto do zástavy, svědčí také to, že v autě zůstaly všechny jeho osobní věci a doklady, a že osobní automobil by do zástavy nevydal už jen proto, že s ním vykonával profesi taxikáře. Rovněž je nepravděpodobné, že by v případě zástavy osobního automobilu nevyžadoval žádný doklad, když doklad o zaplacení 5 000 Kč na úhradu dluhu dostal od stěžovatele bez problémů.

Řetězec nepřímých důkazů je v této otázce natolik logický a uzavřený, že o vině stěžovatele není pochyb. Velmi podrobné odůvodnění rozsudku soudu I. stupně je přesvědčivé, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že nelze v postupu nalézacího soudu při hodnocení důkazního materiálu jako celku, důkazů jednotlivých, cokoli oprávněně vytknout, přičemž konkrétní hodnocení těchto důkazů z pohledu jejich věrohodnosti, důkazní síly apod. zůstává výhradně v kompetenci nalézacího soudu. Případný zásah odvolacího soudu do této oblasti by znamenal hrubé porušení zásady volného hodnocení důkazů nalézacím soudem.

Co se týče otázky provedené rekognice, tato se netýkala stěžovatele, nýbrž jeho spoluobžalovaných bratrů, a proto nebylo zapotřebí se jí v rámci řízení o ústavní stížnosti zabývat.

Podle závěrů obou soudů, s nimiž se Ústavní soud ztotožňuje, byla vina stěžovatele jednoznačně prokázána provedenými důkazy, které nebylo třeba v odvolacím řízení opakovat ani doplňovat. Proto ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by výrokem o vině a uložením trestu pro trestný čin loupeže byl porušen zákon a zásada presumpce neviny stěžovatele.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí jakož i důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání usnesením ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 11. ledna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. I. ÚS 510/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies