II. ÚS 476/99

12. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

II. ÚS 476/99

ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného JUDr. E. M., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 8. 1999, čj. 10 Ca 95/99-34, takto:


Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:


Stěžovatel napadl ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 10. 1999 rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 8. 1999, čj. 10 Ca 95/99-34.
Napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Český Krumlov, pozemkového úřadu, ze dne 26. 2. 1999 č. j. PÚ 40541/99, kterým bylo rozhodnuto o vlastnictví oprávněných osob podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") tak, že stěžovatel není vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území a obec Č. parcelní číslo st. 44, zastavěná plocha o výměře 332 m2 (dle PK parcelní číslo 83), parcelní číslo st. 44, zastavěná plocha o výměře 414 m2 (dle PK parcelní číslo 404/35), parcelní číslo 45, zahrada o výměře 236 m2 a dále stavebních nemovitostí (budovy) na parcele číslo 44 zastavěná plocha (dle PK parcela číslo 83).
Stěžovatel má za to, že rozhodnutím pozemkového úřadu i rozsudkem krajského soudu byla porušena Listina základních práv a svobod, a to v čl. 11, když je omezována možnost stěžovatele vlastnit majetek. Nárok na vydání nemovitostí uplatnil ve lhůtě stanovené zákonem, když o vrácení nemovitostí požádal 21. 10. 1992. Pozemkový úřad Český Krumlov však ve svém rozhodnutí uvedl, že žádost byla podána až 9 měsíců po privatizaci J. p., s. p., a proto

II. ÚS 476/99
B. O., a. s., nejsou povinnou osobou, neboť privatizací přecházejí na právního nástupce jen závazky, které byly uplatněny do doby privatizace. Dle názoru stěžovatele je to rozpor mezi stanoviskem Nejvyššího soudu a zákonem, který má vliv na poškození vlastnického práva. Napadené rozhodnutí totiž vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu, sp. z. Cpjn. 36/95, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 16/1996, podle kterého je rozhodující, kdo je povinnou osobou, proces privatizace, a dále, zda závazek k vydání nemovitostí (event. výzva oprávněné osoby) existoval již v době vzniku právního nástupce původní povinné osoby. Na právního nástupce závazky přecházejí tehdy, jestliže existovaly za dobu existence zaniklé právnické osoby. Proces privatizace nechápe jako univerzální sukcesi, ale jen jako dílčí sukcesi, t. j. zanikne-li povinná osoba na základě privatizačního projektu, pozemky a další nemovitý majetek nelze již vydat a v úvahu přichází jen náhrada za tyto nemovitosti. Z těchto rozhodnutí tudíž jednoznačně vyplývá, že i když stěžovatel uplatnil nárok na vydání nemovitostí ve lhůtě stanovené v zákoně o půdě, není možné mu tyto nemovitosti vydat a v úvahu přichází jen náhrada za tyto nemovitosti.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků a připojil si spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 95/99.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 26. 10. 1999 uvádí, že námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti týkající se stanoviska Nejvyššího soudu, zn. Cpjn. 36/95, kterými předepsaný soud argumentuje, nerespektují ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen zákon o privatizaci), podle něhož předmětem privatizace nemohl být majetek, na jehož vydání mohl vzniknout nárok fyzické osobě podle restitučních předpisů, tedy mj. rovněž podle zákona o půdě. Protože v podstatě stejné námitky byly navrhovatelem uplatněny v opravném prostředku, když bylo také poukazováno na ustanovení § 3 odst. 2 zákona o privatizaci se závěrem, že dispozice s majetkem vyloučeným z privatizace představuje absolutně neplatný právní úkon, k čemuž soud musí přihlédnout z úřední povinnosti, odkazuje soud plně na odůvodnění svého rozsudku, kde věc rozebral jak z pohledu blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, tak z pohledu ustanovení § 3 odst. 2 zákona o privatizaci. Právě ve vztahu k posledně uváděnému ustanovení poukázal na skutečnost, že rozhodnutí o privatizaci je rozhodnutím, které je podle ustanovení § 10 odst. 3 téhož zákona z přezkumné činnosti vyloučeno, a že soud ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu z takového rozhodnutí vychází. K tvrzení stěžovatele, že privatizací, která předcházela restitučnímu nároku řádně uplatněnému ve lhůtě uvedené v zákonu o půdě, bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek, soud uvádí, že okolnost, že neexistuje osoba, která by měla povinnost předmětné nemovitosti vrátit, je srovnatelná se situací v případech, kdy věc nelze vydat pro uznatelné překážky ve vydání, nebot' i v takových případech, stejně jako v případech stěžovatele, přichází v úvahu poskytnutí náhrady. Se závěrem, že z důvodů výše uvedených nebyl porušen čl. 11 Listiny základních práv a svobod, Krajský soud v Českých Budějovicích navrhuje vydání nálezu, kterým bude ústavní stížnost stěžovatele zamítnuta.
Okresní úřad Český Krumlov, pozemkový úřad, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že správní orgán důvody, které jej vedly k závěru, že stěžovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, již podrobně uvedl v odůvodnění svého


2

II. ÚS 476/99
rozhodnutí. Jen pro úplnost uvádí skutečnosti, na jejichž základě správní orgán dospěl k výroku uvedeném v napadeném rozhodnutí. V prvé řadě zdůrazňuje, že privatizace se neprovádí na základě smluvních převodů, ale jde o přechod majetku. Je ovšem nutno souhlasit s tím, že podle § 3 odst. 2 zákona o privatizaci, může být použito majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zákona o půdě pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Na druhé straně tento, ani jiný zákon nestanoví, že do uplynutí lhůt stanovených zákonem o půdě, nelze privatizaci provádět. Společnost B. O., a. s., nabyla předmětné nemovitosti z vlastnictví Fondu národního majetku a nelze proto na takový případ aplikovat ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě o neplatnosti právního úkonu, protože se jedná o úkon následný poté, co byl majetek převeden z povinné osoby na Fond národního majetku (viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn. 36/95). Na tomto základě dospěl správní orgán k závěru, že nelze privatizaci požadovaných nemovitostí považovat za neplatnou s tím, že požadovaný majetek, vyňatý ze státního podniku ve smyslu ustanovení § 15 zákona o privatizaci, nelze ani spojovat s restitučním závazkem. Na tomto základě nelze použít ustanovení ti 15 odst. 1 citovaného zákona o přechodu závazku na nově vzniklý subjekt. Z uvedeného důvodu pak rozhodl správní orgán tak, jak je ve výroku jeho rozhodnutí uvedeno. Protože podle názoru správního orgánu nelze současného vlastníka označit za osobu povinnou, musela by být ve výroku rozhodnutí uvedena již neexistující povinná osoba, která nemovitosti držela ke dni účinnosti zákona o půdě. V takovém případě lze předpokládat, že pokud by správní orgán pravomocně rozhodl o předmětných nemovitostech výrokem, že stěžovatel je vlastník, došlo by k právnímu stavu, který je předpokládán v ustanovení § 37 odst. 3 vyhlášky č. 190/1996, ve znění pozdějších předpisů, a katastrální úřad by tento stav vyřešil duplicitním zápisem vlastnictví se závěrem, že by oba duplicitní vlastníky odkázal na obecný soud, případně by vrátil rozhodnutí správnímu orgánu jako "nezapsatelné". Jak vyplývá z dosavadní praxe, obecný soud pak může rozhodnout pouze o vlastnictví, jednoho subjektu, když strana ve sporu neúspěšná, nemá oproti stávajícímu stavu ani právo na náhradu. Na základě výše uvedených skutečností proto pozemkový úřad navrhuje, aby podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byl návrh odmítnut a současně se pro další řízení vzdává svého postavení vedlejšího účastníka řízení.
Vedlejší účastník řízení B. O., a. s., se k návrhu nevyjádřil.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uvedl v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu, vytýká nesprávné právní posouzení věci a staví tak ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud uvedl v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů potud, pokud napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.
Podstatou ústavní stížností je nesouhlas stěžovatele se závěry Okresního úřadu Český Krumlov, pozemkového úřadu, a se závěry Krajského soudu v Českých Budějovicích vyvozujícími, že stěžovateli nelze vydat konkrétní nemovitosti, které na podkladě schváleného privatizačního projektu byly postupem dle zákona č.


3

4
II. ÚS 476/99
92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, převedeny na akciovou společnost, v současné době nesoucí obchodní jméno B. O., a. s.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že se plně ztotožňuje se závěry uvedenými v napadeném rozhodnutí s tím, že stěžovatel je sice oprávněnou osobou a restituční nárok uplatnil včas, avšak k nemovitostem, které nelze vydat proto, že jsou ve vlastnictví akciové společnosti, která nemá povinnost je vydat. Stěžovateli však vznikl nárok na náhradu podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona o půdě.
Smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989. Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd. Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy.
Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené právo nebo svoboda (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost napadá rozhodnutí obecného soudu s nespecifikovaným tvrzením, že bylo porušeno stěžovatelovo ústavou zaručené právo vlastnit. Ústavní soud chápe ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod především jako ústavní příkaz zákonodárci, který nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Kromě tohoto pak je nutné tento článek aplikovat v jeho celistvosti, tedy zejména nepominout, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Pokud ve sporu má být existence vlastnického práva teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, pak takové: tvrzené vlastnictví podle názoru soudu ústavně chráněno není (viz též nález IV. ÚS 68/94 Sb., publikovaný na str. 189-193 ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.


P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.


V Brně dne 12. ledna 2000 .
Vojtěch Cepl
předseda senátu Ústavního soudu

4

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 476/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies