II. ÚS 254/98 - Právo na soudní přezkoumávání rozhodnutí orgánů veřejné správy

12. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta



Odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů
veřejné správy je možné jen v případě, že tak stanoví zákon. Není
to však možné v případě, že se jedná o rozhodnutí, která se týkají
základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod,
Ústavy ČR a mezinárodních úmluv podle čl. 10 Ústavy ČR.


(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25.01.2000 sp. zn. II. ÚS 254/98)

Text judikátu

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní
stížnosti Ing. P. N., zastoupeného JUDr. A. Z., advokátem, proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 28 Ca
317/97, kterým bylo zastaveno řízení ve věci jeho žaloby proti
rozhodnutí prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 20. 5.
1997, č.j. 1199/95-140/3-RK, za účasti Městského soudu v Praze
jako účastníka řízení a prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu
jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn.
28 Ca 317/97, se zrušuje.


Odůvodnění
Navrhovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 28 Ca 317/97, kterým
bylo zastaveno řízení ve věci jeho žaloby proti rozhodnutí
prezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne 20. 5. 1997, č.j.
1199/95-140/3-RK. Tímto rozhodnutím byl zamítnut rozklad
navrhovatele proti rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu ze dne
12. 12. 1995, č.j. 95/22-SK/46, a potvrzeno uložení pokuty ve výši
50.000,- Kč ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 166/1993
Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu.


Navrhovatel tvrdí, že shora označeným usnesením Městského
soudu v Praze byla porušena jeho práva na soudní ochranu včetně
přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, jak mu je
ústavně zaručuje čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu
lidských práv a základních svobod.

Navrhovatel uvádí, že v řízení před Městským soudem v Praze
se domáhal zrušení rozhodnutí Nejvyššího kontrolního úřadu (dále
jen "NKÚ"), kterým mu byla uložena pořádková pokuta ve výši
50.000,- Kč, když na něm podle jeho názoru NKÚ vyžadoval splnění
povinnosti, která není uložena zákonem. Rovněž formálně nebyl
postup NKÚ bez závad. Městský soud v Praze však rozhodl tak, že
řízení v této věci zastavil, přičemž své rozhodnutí odůvodnil
odkazem na § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., podle kterého soudy ve
správním řízení nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů
předběžné, procesní nebo pořádkové povahy včetně rozhodnutí
o pořádkových pokutách.

Toto ustanovení je podle tvrzení navrhovatele ve slovech
"včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách" v rozporu
s ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních
svobod..
Navrhovatel proto využil možnosti dané mu ustanovením § 64
odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, a spolu s ústavní stížností podal návrh
na zrušení ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. ve slovech
"včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách". Protože k tvrzenému
zásahu do základního práva došlo za přímé aplikace ustanovení,
které je předmětem návrhu, II. senát Ústavního soudu řízení
o ústavní stížnosti svým usnesením, č.j. II. ÚS 254/98-24,
přerušil a návrh na zrušení předmětného ustanovení postoupil plénu
Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy
ČR. Plénum Ústavního soudu dne 23. 11. 1999 svým nálezem, sp. zn.
Pl. ÚS 28/98, návrhu stěžovatele vyhovělo a ustanovení § 248 odst.
2 písm. e) o. s. ř. ve slovech "včetně rozhodnutí o pořádkových
pokutách" zrušilo. II. senát Ústavního soudu proto mohl pokračovat
v přerušeném řízení a rozhodnout o ústavní stížnosti.

Na výzvu soudce zpravodaje se k návrhu vyjádřil účastník
a vedlejší účastník řízení. Předsedkyně senátu 28 Ca Městského
soudu v Praze uvedla, že soud posoudil uloženou pokutu jako
pořádkovou a proto zastavil řízení. Proto nemohl ani přezkoumávat
její zákonnost. Vedlejší účastník se vyjádřil obsáhle
k problematice možnosti NKÚ provádět kontroly u daňových
poplatníků a správců daně. Tato možnost je dána zákonem a žádný
orgán státní exekutivy není oprávněn zužovat výkladem svou vlastní
působnost. Proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. K vyjádření
vedlejšího účastníka se vyjádřil stěžovatel svým podáním ze dne
13. 10. 1998, když polemizoval s tvrzením, že NKÚ může provádět
kontrolu plnění státního rozpočtu v daňových věcech též
u samotných daňových poplatníků .

Na tomto základě posoudil Ústavní soud opodstatněnost ústavní
stížnosti. Došel k závěru, že ze spisového materiálu, předložených
důkazů i vyjádření účastníků nade vší pochybnost vyplývá, že
Městský soud v Praze zastavil řízení o návrhu stěžovatele z toho
důvodu, že v případě pořádkových pokud je vyloučen soudní přezkum
rozhodnutí orgánů veřejné správy. Toto své rozhodnutí opřel o §
248 odst. 2 písm. e) o.s.ř., který stanoví, že soudy ve správním
řízení nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů předběžné,
procesní nebo pořádkové povahy včetně rozhodnutí o pořádkových
pokutách.

II. senát Ústavního soudu došel v návaznosti na nález Pl. ÚS
28/98, kterým je při svém rozhodování vázán, k závěru, že ústavní
stížnost je zcela opodstatněná. Rozhodnutí Městského soudu v Praze
se opíralo o neústavní ustanovení o.s.ř., které bylo v rozporu
s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb. - dále
jen Evropská úmluva) a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) ve
spojení s čl. 1 Listiny a čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR. Tím bylo
zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.

V soudním řízení byla aplikací neústavního předpisu porušena
ústavně zaručená základní práva stěžovatele zakotvená čl. 36 odst.
1 a 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (sdělení č. 209/1992 Sb. - dále jen Evropská
úmluva) a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) ve spojení s čl.
1 Listiny a čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR. Odepření soudní ochrany ve
věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je proto možné
jen v případě, že tak stanoví zákon. Není to však možné v případě,
že se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod
podle Listiny, Ústavy ČR a mezinárodních úmluv podle čl. 10 Ústavy
ČR.

Proto bylo předmětné usnesení Městského soudu v Praze
zrušeno. Ústavní soud však zdůrazňuje, že v dané věci neposuzoval,
zda v případě, který dal podnět k řízení, mohl NKÚ kontrolu
vykonat a zda proto taková povinnost na straně odpovědného
subjektu po právu byla. Předmětem řízení v rubrikované věci byla
pouze otázka ústavnosti odmítnutí spravedlnosti (denegatio
iustitiae) v podobě zastavení řízení před Městským soudem v Praze
z důvodu výluky přezkumu pořádkových opatření správních orgánů
včetně rozhodnutí o pořádkových pokutách.

Proto též Ústavní soud nepřistoupil k hodnocení ústavnosti
rozhodnutí vedlejšího účastníka o rozkladu ze dne 20. 5. 1997,
č.j. 1199/95-140/3-RK, neboť by tím zasahoval do nezávislosti
rozhodování obecných soudů. Bude až věcí obecného soudu, aby tento
konkrétní problém posoudil. Ústavní soud v rámci minimalizace
zásahu do kompetence obecných soudů (zde správního soudnictví) do
této problematiky nemohl vstoupit s ohledem na povahu a důvod
rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se rovněž nezabýval
vlastní otázkou kompetence NKÚ k provedení kontroly, a to z důvodu
chybějící podmínky řízení. Zde se Ústavní soud ztotožňuje se
stanoviskem účastníka řízení, že Městský soud v Praze nemohl
posuzovat zákonnost rozhodnutí o rozkladu, neboť toto bylo ze
soudního přezkumu v době rozhodování vyloučeno.

Ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
stanoví, že bylo-li vyhověno ústavní stížnosti fyzické nebo
právnické osoby podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, Ústavní soud
napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší. Protože podmínky
tohoto ustanovení jsou naplněny, nezbylo Ústavnímu soudu než
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 28 Ca
317/97, zrušit jako neústavní zásah do základních práv
stěžovatele.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. ledna 2000

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 254/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies