I. ÚS 364/98

13. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. S., a M. S., obou zastoupených advokátem JUDr. P. B., proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 16. 12. 1993, č.j. 7 C 9/91-75, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, č.j. 27 Co 485/97-193,
t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 2. 3. 1992, č.j. 7 C 9/91-32, zamítl žalobu stěžovatelů (žalobců) proti žalovaným H. K. a J. V., na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 20. 1. 1969 uzavřené mezi stěžovateli a Z. a H. K. ohledně rekreační chaty č. ev. 1335 se st. parc. 335 a parcelou č. 693/21 v kat. území Z. T. a registrované Státním notářstvím v Berouně pod sp. zn. N 60/69, Nz 47/69. Podle žaloby se jednalo o fingovanou kupní smlouvu, kterou stěžovatelé (žalobci) - vědomi si následků bezprostřední emigrace - uzavřeli se Z. a H. K. a ve skutečnosti kupní cenu od nich neobdrželi.
V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Berouně v prvé řadě uvedl, že "na základě rozhodnutí" Státního notářství pro Prahu 6 ze dne 29. 8. 1983, č.j. 6 C 40/83, bylo v dědické věci po Z.K. zjištěno, že ideální polovinu předmětných nemovitostí nabyla pozůstalá dcera (druhá žalovaná) J.V. Ve věci samé okresní soud především konstatoval, že v daném případě - kdy žalované odmítají uznat právo stěžovatelů (kteří se v důsledku toho, že chápou uvedenou kupní smlouvu ze dne 20. 1. 1969 jako neplatnou od samého počátku, považují za vlastníky uvedených nemovitostí) - bylo namístě, aby stěžovatelé (žalobci) žalovali na vydání věci a nikoliv na určení neplatnosti kupní smlouvy, neboť na takovém určení nemají naléhavý právní zájem; právní zájem v tomto případě mají na plnění.
Stěžovatelé (žalobci) podáním ze dne 15. 9. 1992, kterým doplnili odvolání ze dne 3. 6. 1992, navrhli, aby "soud připustil doplnění petitu: Kupní smlouva ze dne 20. 1. 1969 uzavřená mezi navrhovateli a odpůrci týkající se rekreační chaty č. ev. 1335 se stavební parcelou č. 335 a parcelou č. 693/21 v kat. území Z. T., registrovaná Statním notářstvím v Berouně pod sp. zn. N 60/69, Nz 47/69 je neplatná. Odpůrci jsou povinni vyklidit rekreační chatu č. ev. 1335 se stavební parcelou č. 335 a parcelou č. 693/21 v kat. území Z. T. a vyklizenou navrhovatelům vydat do 1 měsíce ode dne právní moci rozsudku".
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 9. 1992, č.j. 11 Co 308/92-41, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto usnesení zejména uložil soudu prvního stupně, aby v prvé řadě rozhodl o změněném petitu tak, jak byl formulován stěžovateli (žalobci) v doplnění odvolání z 15. 9. 1992 a provedl všechny jimi navrhované důkazy.
V záhlaví označeným rozsudkem ze dne 16. 12. 1993 zamítl Okresní soud v Berouně návrh na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 20. 1. 1969 uzavřené mezi stěžovateli (navrhovateli) a Z. a H.K. ohledně rekreační chaty č. ev. 1335 se st.p. č. 335 a parc. č. 593/21 v k.ú. Z. T., a na uložení povinnosti odpůrkyním (H. K. a J.V.) uvedenou nemovitost vyklidit a vyklizenou odevzdat stěžovatelům (navrhovatelům).
Okresní soud v Berouně v odůvodnění tohoto rozsudku podrobně zrekapituloval průběh doplněného dokazování, na jehož základě došel k závěru, že návrh stěžovatelů není důvodný, neboť nebylo prokázáno, že by kupní smlouva byla uzavřena jen "na oko" s cílem zabránit propadnutí nemovitostí státu po chystané emigraci navrhovatelů.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 1996, č.j. 19 Co 50/95-145, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že předmětná kupní smlouva ze dne 12. 1. 1969 je neplatná a že žalované (H. K. a J. V.) jsou povinny vyklidit rekreační chatu č. ev. 1335 se stav. parc. č. 335 a parc. č. 693/21 v kat. území Z. T. a vyklizenou žalobcům vydat do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud dovodil, že stěžovatelé (žalobci) prokázali, že "úmysl účastníků nesměřoval k uzavření kupní smlouvy" a první žalovaná se zemřelým manželem žalobcům kupní cenu nevyplatili. "Jednalo se tedy o fingovaný právní úkon, neboť úmyslem účastníků smlouvy v době jejího uzavření nebylo faktické převedení vlastnictví k nemovitostem, ale zabránění sankcím ve vztahu k majetku, jež by následovaly po emigraci žalobců. V souladu s ust. § 39 v té době platného občanského zákoníku, jedná se tedy o smlouvu absolutně neplatnou." Krajský soud dále poukázal na to, že "protože naléhavý právní zájem pro rozhodnutí o žalobě na určení dle § 80 písm. c) o.s.ř. spočívá v tom, že žalobci potřebují mít titul, na jehož základě by byli zapsáni jako vlastníci v katastru nemovitostí, bylo žalobě na určení vyhověno. Pokud je smlouva od počátku absolutně neplatná, mají žalobci právo domáhat se ochrany vlastnictví v souladu s ust. § 126 odst. 1 obč. zákoníku a proto i v tomto rozsahu byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že se žalobě vyhovuje".
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997, č.j. 2 Cdon 1054/97-172, byl rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 1996, č.j. 19 Co 50/95-145, k dovolání žalovaných zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění konstatoval, že předmětem řízení před soudy obou stupňů (i předmětem dovolacího přezkumu) je posouzení dvou samostatných nároků uplatněných stěžovateli (žalobci).
V prvé řadě - pokud jde o tvrzenou neplatnost původní kupní smlouvy ze dne 20. 1. 1969 - se jedná o určovací žalobu podle § 80 písm. c) o.s.ř., předpokladem jejíž úspěšnosti je prokázání naléhavého právního zájmu ze strany stěžovatelů (žalobců) na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Nejvyšší soud ČR uvedl, že zatímco z hlediska okruhu účastníků je v souzené věci splněn požadavek, aby se řízení o určovací žalobě o neplatnosti smlouvy zúčastnili všichni, kdo ji uzavřeli, popřípadě jejich právní nástupci, nelze - z hlediska formulace žaloby na určení - přehlédnout závěry dosavadní soudní praxe. Podle ní, má-li právní otázka (platnost smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby na určení) povahu předběžné otázky ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy tehdy, lze-li přímo žalovat na určení samotného práva, tj. v dané věci na vlastnictví stěžovatelů (žalobců). "Pouze v případě takto formulovaného žalobního žádání by bylo možno uvažovat o zásadní přípustnosti určovací žaloby" a stěžovatelé (žalobci) by pro tento případ nepochybně měli naléhavý právní zájem na určení svého spoluvlastnického práva, neboť takové rozhodnutí může být i podkladem pro provedení změny v katastru nemovitostí, ve kterém jsou - za nynějšího právního stavu - jako podílové spoluvlastnice zapsány obě žalované. Těmto požadavkům (tj. z hlediska prokázání naléhavého právního zájmu) však dosavadní formulace žaloby v části domáhající se určovacího výroku neodpovídá.
Pokud jde o druhou část žaloby domáhající se vyklizení sporných nemovitostí žalovanými a jejich předání stěžovatelům, Nejvyšší soud ČR uvedl, že "jde zřejmě o nárok opírající se o nyní platné ustanovení § 126 o.z.". Současně však konstatoval, že forma uplatnění hmotněprávních nároků vlastníka věci musí respektovat příslušná ustanovení procesního práva, která upravují způsoby nuceného výkonu rozhodnutí (§ 257 o.s.ř.), přičemž v úvahu přicházející ustanovení §§ 342 - 344 o.s.ř. znají (v případě výkonu rozhodnutí týkajících se nemovitostí) pouze formu vyklizení a nikoliv předání, jak se toho podle dosavadní podoby žaloby domáhají stěžovatelé (žalobci). Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že pokud jde o nárok na vyklizení nemovitosti opírající se o "důsledek vyplývající z ustanovení o neplatnosti smlouvy, je třeba respektovat důsledky vyplývající ze synallagmatické povahy původního závazkového vztahu". Povinností účastníků tohoto případnou neplatností stiženého úkonu je pak vrátit si vzájemně poskytnutá plnění. Tomu odpovídající povinností soudu je proto náležité zjištění, zda, jaké plnění a v jakém rozsahu bylo skutečně poskytnuto. Odvolací soud však v této věci ze svých zjištění patřičné důsledky pro meritorní rozhodnutí nevyvodil, a je tedy zřejmé, že se při svém rozhodování existencí shora zmíněných "základních předpokladů úspěšnosti žaloby na vyklizení náležitě nezabýval". Postup odvolacího soudu tak ve svém souhrnu představuje existenci jiných vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to má na mysli ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243 odst. 2 věta první o.s.ř. zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž se mohl zabývat dalšími, v dovolání uplatněnými dovolacími důvody, neboť by šlo o hodnocení zatím předčasné. V závěru Nejvyšší soud ČR uvedl, že jeho právní názor je pro odvolací soud (případně soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998 bylo připuštěno zpětvzetí žaloby na vyklizení rekreační chaty č. ev. 1335 se stavební parcelou č. 335 a parcelou č. 593/21 v k.ú. Z. T. a na jejich odevzdání žalobcům, rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a řízení bylo zastaveno. Rozsudkem krajského soudu byl dále změněn rozsudek soudu prvního stupně o nákladech řízení v části týkající se společné a nerozdílné povinnosti žalobců zaplatit první žalované 3.230,- Kč a druhé žalované 3.120,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich advokáta; jinak byl potvrzen. Ve výrokové části týkající se nákladů odvolacího a dovolacího řízení krajský soud rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně každé ze žalovaných 4.250,- Kč k rukám jejich advokáta.
V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud konstatoval, že postupoval podle § 243d (chybně uvádí 234d) odst. 1 o.s.ř. Při odvolacím jednání stěžovatelé (žalobci) navrhli připustit změnu žaloby v určovacím petitu tak, že předmětem řízení bude určení, že bezpodílovými vlastníky předmětných nemovitostí jsou žalobci; žalobu na vyklizení a předání těchto nemovitostí žalobcům stěžovatelé vzali zpět. Žalované nesouhlasily s tím, aby byla připuštěna změna určovací žaloby. Se zpětvzetím žaloby na vyklizení a předání nemovitostí žalobcům souhlasily. Odvolací soud, který postupoval podle ustanovení § 211 a § 95 odst. 2 o.s.ř., jehož použil přiměřeně, dospěl k závěru, že nelze připustit změnu žaloby, neboť dosavadní výsledky řízení by nepostačovaly pro rozhodnutí o změněné žalobě. Předmětem řízení proto zůstal dosavadní určovací výrok. Pokud jde o zpětvzetí žaloby na vyklizení nemovitostí žalovanými a jejich předání stěžovatelům (žalobcům), krajský soud připustil zpětvzetí žaloby, v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud dále v odůvodnění uvedl, že ve výroku, kterým byla určovací žaloba zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (i když z jiných důvodů, než ze kterých rozhodl soud prvního stupně), neboť vycházel z právního názoru dovolacího soudu, kterým je vázán (§ 243d o.s.ř.). Stěžovatelé (žalobci), kteří jsou sice podle hmotného práva k žalobě aktivně legitimováni, avšak nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy, nesplňují podmínky ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. a proto "nemohou být úspěšní". Odvolací soud konečně zamítl návrh stěžovatelů (žalobců) na připuštění dovolání pro posouzení otázky, zda by dosavadní výsledky dokazování mohly sloužiti v řízení o změněné žalobě, neboť rozhodnutím o připuštění změny žaloby nerozhoduje soud ve věci samé a proto podle § 239 odst. 1 o.s.ř. připuštění dovolání možné není.
Citovaná rozhodnutí Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze napadli stěžovatelé ústavní stížností, v níž zejména uvedli, že jimi bylo porušeno jejich základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelé nejprve zrekapitulovali průběh řízení v souzené věci před obecnými soudy. Dále poukázali především na to, že tyto soudy "mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 o.s.ř.), přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (§ 3 o.s.ř.); má-li být splněna tato povinnost, resp. uvedená záruka, je třeba poučovací povinnost vztáhnout i k části první hlavy třetí občanského soudního řádu". Stěžovatelé se domnívají, že jako žalobci měli být, ne-li soudem prvního stupně, tak jistě soudem druhého stupně "poučeni o možnosti, resp. nutnosti, navrhnout změnu formulace žaloby a to v souladu se soudní praxí tak, jak byla uvedena v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR na straně 6 odst. 1 a to již v roce 1992".
Stěžovatelé dále s odkazem na ustanovení čl. 90 Ústavy ČR) uvádějí, že soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům. Z toho dovozují, že nesprávným postupem, kdy nebyli ani jedním soudem poučeni o nutnosti změnit formulaci žaloby a "soudy po dobu 4 let prováděly dokazování", byli zkráceni na svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu uvedeném v čl. 36 Listiny. Stěžovatelé konečně "další porušení" spatřují v tom, že "Krajský soud v Praze nepřipustil dovolání k právnímu názoru, který jsme vyslovili".
Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 16. 12. 1993, č.j. 7 C 9/91-75, a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1998, č.j. 27 Co 485/97-193, bylo porušeno právo žalobců přiznané jim Listinou, a že se proto tato rozhodnutí zrušují.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Berouně a Krajský soud v Praze.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní soud v Berouně, Krajský soud v Praze a vedlejší účastnice řízení H.K.. Vedlejší účastnice řízení J. V. se ke dni vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Okresní soud v Berouně ve svém vyjádření poukázal zejména na to, že podle § 5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Poučení žalobce o správném znění žalobního petitu je poučením o hmotném právu a v případě jeho poskytnutí by soud "již naznačoval, jaký předběžný právní názor si na projednávanou věc vytvořil". Poté okresní soud stručně konstatoval výrok a důvody, které uvedl v odůvodnění svého rozsudku ze dne 2. 3. 1992, č.j. 7 C 9/91-32, jenž byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1992, č.j. 11 Co 308/92-41. Okresní soud konečně prohlásil, že ústavní stížnost považuje na nedůvodnou a na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Krajský soud v Praze především odkázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 4. 1998, č.j. 27 Co 485/97-193, z něhož je zřejmé, z jakých důvodů nebyla při jednání připuštěna změna žaloby a proč byl zamítnut návrh na připuštění dovolání. K námitce stěžovatelů, že jím nebyli poučeni o nutnosti navrhnout změnu formulace žaloby v souladu se soudní praxí, uvedl - obdobně jako Okresní soud v Berouně - že soud podle § 5 o.s.ř. poučuje účastníky o jejich procesních právech a povinnostech a tzv. poučování žalobce o znění žalobního návrhu není ničím jiným, než poučením o hmotném právu. Odmítá proto tvrzení, že by označeným rozsudkem bylo porušeno základní právo stěžovatelů zaručené jim čl. 36 odst. 1 Listiny. Na ústním jednání před Ústavní soudem Krajský soud v Praze netrvá.
Vedlejší účastnice řízení H. K. ve svém vyjádření uvedla, že ústavní stížnost stěžovatelů nepovažuje za důvodnou především proto, že i v případě správného žalobního petitu by prý byla žaloba stěžovatelů zamítnuta z meritorních důvodů, neboť nebyla prokázána stěžovateli tvrzená absolutní neplatnost původní kupní smlouvy uzavřené dne 20. 1. 1996.
Vedlejší účastnice dále uvedla, že důvodem pro zamítnutí žaloby jsou také "formální nedostatky žalobního petitu" a extenzivní výklad ustanovení § 5 o.s.ř. ze strany stěžovatelů. Použití tohoto výkladu soudem při poučení účastníků řízení - spočívající například v tom, že poučením by soudce dával najevo, jak hodnotí výsledky dokazování, popřípadě k jakému dospěl právnímu názoru na věc - je nepřípustné a naopak by vedlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení zakotvenou v čl. 96 odst. 1 Ústavy a v čl. 37 odst. 2 Listiny. Vedlejší účastnice dále uvedla, že povinnosti soudu vyplývající z § 5 o.s.ř. nemohou být plněny tak, aby to "vedlo k nadržování určitému účastníkovi a tím k porušování rovnosti účastníků před soudem" a odkázala na rozhodovací praxi Ústavního soudu (usnesení I. ÚS 153/94 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995, str. 345). Vedlejší účastnice dále považuje za správné rozhodnutí krajského soudu o nepřipuštění dovolání k právnímu názoru, který vyslovili stěžovatelé.
Z uvedených důvodů vedlejší účastnice H. K. navrhla, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:
Stěžovatelé v prvé řadě namítají, že napadenými rozhodnutími Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze bylo porušeno jejich základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť soudy mají ex lege (§ 5 o.s.ř.) povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Podle názoru stěžovatelů je zřejmé, že nesprávným postupem - kdy ani jedním soudem nebyli poučení o nutnosti změnit formulaci žaloby (v souladu se soudní praxí tak, jak prý byla uvedena v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997, č.j. 2 Cdon 1054/97-172, na straně 6 odst. 1) - došlo ke zkrácení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
Tuto námitku akceptovat nelze.
Pokud stěžovatelé tvrdí, že bylo porušeno jejich základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dopouštějí se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného soudního spisu - nebylo jim nijak bráněno v tom, aby se stanoveným způsobem svého práva domáhali.
Co se týká údajného porušování poučovací povinnosti ze strany soudů, která je zakotvena v ustanovení § 5 o.s.ř., Ústavní soud - ve shodě s názorem Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze - mínění stěžovatelů rovněž nesdílí. Poučovací povinnost podle ustanovení § 5 o.s.ř. se týká poskytování poučení toliko o procesních právech a povinnostech účastníků řízení (nezahrnuje "všeobjímající" poučovací povinnost soudů) a soudu tedy především neukládá povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o hmotném právu. Poučením podle ustanovení § 5 o.s.ř. je proto třeba rozumět především pomoc účastníkům objasnit a vysvětlit, jaká práva přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy účastníkům řízení, jak je třeba úkony k uplatnění takových práv a splnění takových povinností provést, aby vyvolaly sledované procesní účinky (včetně toho, jaké právní následky jsou s nimi spojeny), a jak je třeba odstranit vady již učiněných procesních úkonů. Jinak řečeno, soud je povinen kterémukoliv účastníkovi řízení buď objasnit, který z procesních úkonů je povinen v průběhu soudního řízení učinit nebo naopak vysvětlit, který z úkonů může v daném stádiu řízení učinit k ochraně svých práv, když o jeho konkrétním obsahu či o určení toho, co má být takovým úkonem konkrétně vyjádřeno, má soud účastníka poučit jedině tehdy, pokud ustanovení o.s.ř. spojuje právní účinky s právě takovým obsahem úkonu či projevu vůle. Poučením o konkrétním obsahu právního úkonu v jiných případech by dal soud nutně účastníkům najevo, jaká skutková zjištění by považoval za významná pro posouzení rozhodované věci, a to nikoliv při samotném rozhodování, tedy po skončeném dokazování, nýbrž již v samotném průběhu řízení [k uvedenému srov. Bureš, J. - Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha. C.H. Beck 1997, str.5, 10 - 11 (dále jen "Komentář"); nález III. ÚS 104/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6. Vydání 1. Praha C.H. Beck 1997, str. 105 a násl. Obdobně nález I. ÚS 63/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8 . Vydání 1. Praha C.H. Beck 1998, str. 267 a násl.]. To platí také o žalobním petitu, který může být sice přesný, určitý a srozumitelný, avšak pokud neodpovídá hmotnému právu, nelze mu vyhovět. Nedostatek takového žalobního petitu je sice odstranitelný dalším procesním úkonem (např. změnou žaloby podle § 95 o.s.ř.), avšak potřeba provedení tohoto úkonu nevyplývá z procesně právních předpisů, ale z hmotného práva. Případné poučení o hmotném právu, a to i když má důsledky v oblasti procesní, stále zůstává poučením o hmotném právu a ustanovení § 5 o.s.ř. takové poučení neumožňuje (srov. Komentář, str.12 - 14 a shora uvedený nález I. ÚS 63/96). V opačném případě by došlo k nežádoucímu zásahu do zásady nestrannosti soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny) a k porušení zásady rovnosti účastníků v řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3 Listiny), kterými jsou ústavně dány (vymezeny) hranice poučovací povinnosti obecných soudů, jak již ostatně Ústavní soud několikráte judikoval.
Neobstojí proto ani poukaz stěžovatelů na povinnost soudů prvního a druhého stupně poučit je - v souladu se soudní praxí - o možnosti, resp. nutnosti navrhnout změnu formulace žaloby, jak prý bylo uvedeno v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 1997, č.j. 2 Cdon 1054/97-172. Nejvyšší soud ČR totiž na stěžovateli uváděné straně 6 tohoto odůvodnění připomínal ty závěry dosavadní soudní praxe, podle nichž, má-li právní otázka (platnost smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby na určení) povahu předběžné otázky ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy tehdy, lze-li přímo žalovat na určení samotného práva, tj. v dané věci na vlastnictví žalobců (stěžovatelů). Pouze v takovém případě by bylo možno "uvažovat o zásadní přípustnosti určovací žaloby" a stěžovatelé by pro tento případ měli - v souladu s ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř. - nepochybně naléhavý právní zájem na určení svého spoluvlastnického práva, neboť takové rozhodnutí může být i podkladem pro provedení změny v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud ČR tedy nekonstatoval, že by obecné soudy zanedbaly svoji poučovací povinnost, ale naopak zdůrazněním závěrů dosavadní soudní praxe poukázal na hmotněprávní aspekt znění žalobního petitu. Tím také (i když nepřímo) potvrdil, že poučení žalobce o znění žalobního petitu je poučením o hmotném právu. Nelze tedy ani v tomto směru dovozovat, že by byla porušena základní práva stěžovatelů podle čl. 36 Listiny.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že novela o.s.ř. provedená zákonem č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, změnila s účinností od 1. 1. 1992 ustanovení § 5 o.s.ř. o poučovací povinnosti soudu tak, že soudům bylo uloženo nadále poskytovat účastníkům poučení jen o jejich procesních právech a povinnostech. Řízení před obecnými soudy, které bylo zahájeno na základě žaloby z 27. 9. 1991, probíhalo již za účinnosti uvedené novely o.s.ř. a poučování stěžovatelů (žalobců) o znění žalobního petitu ze strany soudů by již nebylo ničím jiným, než poučováním o hmotném právu. Nemohlo se proto v tomto směru jednat o nesprávný postup soudů.

Stěžovatelé se rovněž dopouštějí omylu, pokud další porušení svého základního práva spatřují v tom, že Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem nepřipustil dovolání k právnímu názoru, který vyslovili. Podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Ze strany stěžovatelů se jedná o námitkou lichou, neboť rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodováno o připuštění změny žaloby, nebyl v souzeném případě rozsudkem ve věci samé. Ústavní soud podtrhuje, že by se muselo jednat o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (tedy zejména o rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou), jehož posouzení je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež podle ustálené judikatury předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu není (srov. např. usnesení III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 345; nález I.ÚS 87/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 6. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997 str. 7-8).
Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky Okresního soudu v Berouně a Krajského soudu v Praze nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručené ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].



P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2000



JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2000, sp. zn. I. ÚS 364/98, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies