IV. ÚS 7/2000

17. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 7/2000












Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti T.H. a M.Š., oba zastoupeni JUDr. B. G., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1999, čj. 2 Co 103/99-95, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 1999, čj. 31 C 331/93-88,

t a k t o :


Ústavní stížnost se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatelé se svojí ústavní stížností domáhají zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu a na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen"Listiny"), jakož i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"). V důvodech ústavní stížnosti uvádějí, že žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 23. 12. 1993 se domáhají ochrany osobnosti proti České republice - Ministerstvu vnitra - a J. H. z důvodů nezákonného a hrubě urážlivého chování druhého žalovaného, jakožto příslušníka Policie ČR, vůči nim, k němuž došlo několika skutky v průběhu roku 1992. První ústní jednání u soudu proběhlo 6. 9. 1994, druhé 8. 12. 1994, které bylo odročeno na 9. 3. 1995, a toto jednání bylo odročeno na neurčito. Od té doby žádné další ústní jednání neproběhlo, přestože stěžovatelé podali předsedovi Městského soudu v Praze stížnost na průtahy v řízení. Dne 28. 4. 1999, aniž by se soudkyně městského soudu dotázala na stav řízení a procesní návrhy účastníků, vydala usnesení, čj. 31 C 331/93-88, kterým rozhodla o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. do doby skončení trestní věci vedené před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 1 T 72/97 prvého stěžovatele se týkající, aniž se také dotazem na soud či účastníky řízení přesvědčila o tom, v jakém stavu se řízení před Okresním soudem v Benešově nalézá. Tak se stalo, že o přerušení řízení bylo rozhodnuto přesto, že uvedené trestní řízení skončilo již 21. 4. 1999. Usnesením Vrchního soudu v Praze shora označeným pak bylo uvedené prvostupňové usnesení potvrzeno, doručeno stěžovatelům 8. 11. 1999, a od té doby až do současnosti neučinil soud vůči stěžovatelům žádný další úkon, který by směřoval k projednání a rozhodnutí ve věci samé. Také tento postup podle stěžovatelů zřetelně svědčí o přístupu soudu k projednávané věci a o stupni pozornosti, který jí věnuje. Tím, že Městský soud v Praze rozhodl o přerušení řízení z důvodů, které v době jeho rozhodování neexistovaly, rozhodoval v rozporu se stavem věci v době rozhodování, tedy v rozporu s § 154 odst. 1, § 167 odst. 2 o.s.ř., a na základě odvolání stěžovatelů měl proto odvolací soud napadené usnesení zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení s právně závazným odůvodněním, že pro přerušení řízení není dán důvod. Jestliže namísto toho rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, pak také tento soud nerespektoval uvedená ustanovení a tak se podle stěžovatelů způsob, jakým obecné soudy rozhodly, dostal do rozporu s právy zaručovanými ve shora označených článcích Listiny a Úmluvy.

Ústavní stížnost není opodstatněná.

Z obsahu k ústavní stížnosti připojených napadených rozhodnutí obecných soudů shora označených je patrno, že vrchní soud, jako soud odvolací, v řízení o ochranu osobnosti, zahájeném k návrhu stěžovatelů, potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně - Městského soudu v Praze. Tento soud, který opakovaně žádal Okresní soud v Benešově o zapůjčení spisu, sp. zn. 1 T 72/97, zjistil, že v uvedené věci nebylo pravomocně rozhodnuto, a proto řízení o návrhu stěžovatelů s poukazem na ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. přerušil. Odvolacímu soudu (který, jak patrno z odůvodnění jeho potvrzujícího usnesení, při posuzování důvodnosti odvolání podaného stěžovateli vycházel z obsahu spisu a zjistil souvislost uvedené trestní věci s jednáním druhého žalovaného dne 31. 10. 1992, jímž rovněž mělo dojít k zásahu do osobnostních práv prvního stěžovatele) pak lze stěží vytýkat, že po uvedeném zjištění a za stavu, kdy soud I. stupně vycházel z údaje příslušného soudu, že trestní věc doposud není pravomocně skončena, sám usnesení soudu I. stupně nezrušil, když ze samotného zákonného znění ustanovení § 111 odst. 2 o.s.ř. plyne, že jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, pokračuje soud v řízení i bez návrhu. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo také vydáno ve lhůtě, kterou nelze považovat za nepřiměřenou, a v poměru k tomuto rozhodnutí tedy není důvodu k zásahu Ústavního soudu pro porušení práv na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Z uvedených důvodů a také s přihlédnutím k tomu, že usnesení o přerušení řízení je rozhodnutím procesní povahy, nejde o rozhodnutí ve věci a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv, byla proto ústavní stížnost stěžovatelů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Námitkami stěžovatelů, týkajícími se postupu soudu v návaznosti na délku trvání celého řízení o ochranu osobnosti, resp. otázkou přiměřenosti lhůty trvání celého řízení, se pak Ústavní soud, s ohledem na formulaci petitu ústavní stížnosti - kterým je předmět řízení před Ústavním soudem vymezen - směřujícímu pouze ke zrušení rozhodnutí o přerušení řízení, zabývat nemohl.


Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2000

JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 7/2000, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies