IV. ÚS 321/99

17. 01. 2000, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

IV. ÚS 321/99










Ústavní soud rozhodl dne 17. ledna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) JUDr. Z. N., 2) M. N., obou zastoupených JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 1998, čj. 23 C 61/97-12, a Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1999, čj. 29 Co 88/99-27,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé dovozují, že v daném případě mělo být rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zrušení práva společného nájmu bytu sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství v 6. poschodí domu č. 3367 v ulici U. v Praze 4, obecné soudy však rozhodly o zrušení tohoto práva ohledně bytu v 7. nadzemním podlaží domu č. p. 3367 v Praze, U. ulice. Protože v této věci vzniklo také druhé stěžovatelce ze zákona právo společného nájmu s prvním stěžovatelem, měl s ní odvolací soud jednat jako s účastníkem řízení, neboť její postavení bylo postavením nerozlučného společníka, kdy podání jednoho z nerozlučných společníků má tytéž důsledky i pro všechny nerozlučné společníky. Soudy obou stupňů porušily tedy procesní ustanovení, pokud rozhodovaly o jiném předmětu, než jaký byl předmětem řízení, a navíc odňaly druhé stěžovatelce možnost jednat před soudem. Z uvedených důvodů se proto stěžovatelé pro porušení práva na řádný proces domáhají zrušení obou napadených rozhodnutí.

Z obsahu spisu 23 C 61/97 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že žalobkyně I. N. podala návrh na zrušení práva společného nájmu bytu podle § 705 odst. 2 občanského zákoníku, a to bytu sestávajícího ze 3 pokojů, kuchyně a příslušenství v 6. poschodí domu 3367 v ulici U. v Praze. V průběhu jednání dne 4. 11. 1998 zástupkyně žalobkyně navrhla změnu žalobního návrhu tak, že se zrušuje právo společného nájmu bytu téže velikosti v 7. nadzemním podlaží domu č. p. 3367 v Praze 4, U. ulice. Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl napadeným rozsudkem tak, že právo společného nájmu žalobkyně a prvního stěžovatele k posléze uvedenému bytu zrušil s tím, že výlučnou nájemkyní bytu se jako členka družstva určuje žalobkyně a první stěžovatel je povinen byt vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 1 měsíce od právní moci rozsudku, zatímco jinak ve vztahu ke druhé stěžovatelce návrh zamítl. V důvodech tohoto rozhodnutí uvedl obvodní soud, že v daném případě byl byt přidělen za trvání manželství, takže k němu vzniklo právo společného nájmu oběma účastníkům při společném členství v družstvu. Protože mezi účastníky nedošlo po rozvodu jejich manželství k dohodě o dalším užívání bytu, soud zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu a výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni, která byla nucena kvůli uzavření nového manželství oběma stěžovateli opustit společný družstevní byt a nastěhovat se do bytu druhé stěžovatelky. K tomuto bytu žalobkyni, byť se do něho nastěhovala v roce 1991, nevznikl nájem, neboť stěžovatelé nabízeli žalobkyni pouze uzavření podnájemní smlouvy. Žalobkyně v současné době nemá jinou možnost bydlení než v předmětném bytě, na rozdíl od prvního stěžovatele, který má dva společné nájmy, a to k družstevnímu bytu na U. ulici a dále k bytu na M. ulici s druhou stěžovatelkou. Ve vztahu ke druhé stěžovatelce obvodní soud žalobu zamítl pro nedostatek pasivní legitimace. K odvolání prvního stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rovněž napadeným rozhodnutím tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, ztotožniv se v podstatě s odůvodněním uvedeným v tomto rozsudku. K dovolání prvního stěžovatele rozhodl konečně Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 30. 11. 1991, čj. 20 Cdo 1793/99-37, tak, že toto dovolání pro nepřípustnost odmítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že oba stěžovatelé nemají postavení nerozlučných společníků, takže druhá stěžovatelka se nemohla stát účastnicí odvolacího řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.

Z uvedeného tedy vyplývá, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a to ani v tom směru, že by obecné soudy rozhodovaly o jiném předmětu, než který byl uveden v návrhu. V tomto směru stěžovatelé přehlíží, to co evidentně vyplývá z protokolu o jednání ze dne 4. 11. 1998, kdy došlo v již konstatovaném směru k připuštění změny žalobního návrhu. S otázkou tzv. nerozlučného společenství se přesvědčivě ve svém rozhodnutí vypořádal Nejvyšší soud ČR a ani Ústavní soud na tuto otázku nepohlíží jinak. Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy rozhodovaly spravedlivě a nestranně, neboť vzaly v úvahu tu základní skutečnost, že řešení bytové situace všech zúčastněných naráží na postoj druhé stěžovatelky, která nesouhlasí s tím, aby její byt v M. ulici byl převeden na žalobkyni s tím, o že jde o její jediný majetek a v případě rozpadu manželství by neměla nic, a také prvního stěžovatele, který rovněž nesouhlasí s převodem členství k bytu na M. ulici na žalobkyni, jsa ochoten ji přiznat pouze postavení podnájemníka.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.


Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2000


JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 321/99, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies